Kdo je McCain

Ve volbách v roce 2000 se republikánští mistři v očerňování pokusili zastavit prezidentskou kampaň Johna McCaina rozšiřováním pomluv, že někdejší válečný zajatec je „cvok", protože byl „příliš dlouho za mřížemi" - pět a půl roku v hanojském „Hiltonu". Tato kampaň přinutila kapitána (nyní senátora) McCaina zveřejnit své zdravotní záznamy, z nichž vyšlo najevo, že má zvětšenou prostatu a těžko zvedá paže (v zajetí několikrát zlomené), jinak ale že je - podle řady psychiatrů vojenského námořnictva, kteří ho léta po propuštění z vězení vyšetřovali - duševně naprosto v pořádku.

Když člověk pročítá podrobnosti oněch lékařských posudků, diví se, že se z McCaina nestal nepříčetný blázen. Po opakovaném mučení, které ho mělo přinutit k doznání, se McCain „dvakrát pokusil oběsit z obavy, aby nepodlehl", uvádí zpráva psychiatra z nemocnice námořnictva v Jacksonville ve státě Florida, který s McCainem hovořil v roce 1973. „Kamínky v jídle mu zlomily tři zuby," stojí v jiné zprávě. Když jsem minulý týden McCainovi z těchto starých dokumentů citoval, připojil k tomu: „A také několik pěstí v obličeji." Odpočíval v luxusním apartmá hotelu Beverly Hilton v Los Angeles, kde právě přijal ujištění o podpoře od guvernéra Arnolda Schwarzeneggera (opálený, pečlivě načesaný, atraktivní filmový bojovník a bojovník skutečný, s bledou tváří a prořídlými chomáči vlasů, k sobě jaksi nejdou dohromady). „Léta v zajetí byla strašná," uvedl McCain, ale naléhavým, důrazným hlasem pokračoval: „Svým způsobem to byla ta nejskvělejší doba - díky odvaze a statečnosti těch, s nimiž jsem měl tu čest sloužit." Zamyslel se nad svými slovy a rychle dodal: „Veteráni ve skutečnosti válku nenávidí. Doufám, že v tom, co jsem napsal nebo řekl, není nic, co by ji oslavovalo."

Jenomže je. Jak by se mohl vyhnout oslavě války v pamětech nazvaných Víra mých otců, v nichž píše o svém dědovi, který ve druhé světové válce velel přepravní flotile v bojích proti Japonsku, a o svém otci, který byl ve druhé světové válce vynikajícím zástupcem velitele a ve vietnamské válce vrchním velitelem tichomořských sil? V rozhovoru pro časopis Newsweek později vysvětlil, co se mu příčí: oslava sebe sama. Z války si odnesl poučení, že „existují věci přesahující jednotlivce", pro které stojí za to zemřít, například vlast a svoboda - a právě to byla skutečná víra jeho otců.

McCainovi nejsou jako většina Američanů. Patří ke kastě válečníků, která bojuje v amerických konfliktech už více než dvě století. McCainův dědeček, admirál John S. McCain, propadl po kapitulaci Japonska depresi. „Cítím se ztracený. Nevím, co budu dělat," postěžoval si náčelníkovi svého štábu. Čtyři dny nato zemřel na srdeční infarkt. Odkaz války a zkušenost s ní udělaly z Johna S. McCaina III. v jistém smyslu pokorného člověka, schopného hluboce odpouštět - odpustil dokonce i věznitelům, kteří ho v Hanoji týrali. Tuto svou schopnost však získával těžce, jaksi za pochodu, každodenním zápasem a přemýšlením. Často je veselý až bezstarostný, a přitom trochu smutný. Skrývá se v něm výbušná povaha - ovládá ji, ale někdy jen taktak. Zeptal jsem se ho, zda je pravda, že ho jeho manažeři musí napomínat, aby se při volebních debatách krotil. „Ne," odpověděl, „říkají mi, abych vypadal prezidentsky." Někdy mu na tváři probleskne úsměv, který připomíná spíš úšklebek. „Usmívat se, to je obranný mechanismus, aby člověk nepůsobil naštvaně nebo frustrovaně," přiznává. „Včera večer jsem se musel hodně usmívat," dodává a snaží se nešklebit. Jeho hlavní protivník Mitt Romney se ho v debatě snažil vyprovokovat pochybnostmi o jeho oprávnění být konzervativním kandidátem a nařkl ho, že překrucuje svou minulost.

McCain, který Romneyho očividně nemůže vystát (což platí i naopak), se staví proti každému člověku a každému osočení útočícímu na jeho čest, nejposvátnější z vojenských ctností. Ve vzácných slabých chvilkách může působit naježeně, impulzivně a nevraživě - jako kaprál, kterému je lépe nechodit na oči. Přesto je mu vlastní sebereflexe a zdrženlivá důstojnost. „Nadělal jsem mnoho chyb," říká McCain s opravdovou, byť již zažitou lítostí. „Nedělám z toho vědu. Právě proto tolik věřím ve spásu. V životě jsem udělal opravdu hodně špatných věcí. Jde o to, snažit se napravit." Několik amerických senátorů může McCainovu kajícnost doložit ručně psanými omluvami za neomalenost.

John McCain, jemuž je jednasedmdesát, bude v případě, že zvítězí ve stranických primárkách a v listopadu v prezidentských volbách, vůbec nejstarším prezidentem. Než se stal z „rebela bez příčiny", jak se v sedmdesátých letech charakterizoval před jedním ze zmíněných psychiatrů námořnictva, mužem, který má ambici vést národ a svět, urazil dlouhou, těžkou cestu. Jako zlobivé děcko zadržoval dech, dokud ho nepřešel vztek (rodiče to jinak řešili tím, že ho oblečeného strčili do vany se studenou vodou). Díky službě a utrpení nalezl ne-li přímo klid v duši, tak jistě schopnost transcendence, jakou si většina lidí ani neumí představit.

Ve Víře mých otců je výmluvná následující věta: „Když jsem chodil na střední školu, měl jsem v námořnictvu dovolenou." Na Episkopální střední škole ve virginské Alexandrii, která byla tehdy školou pro syny jižanských zámožných rodin, snil McCain o tom, že půjde na Princeton. Okouzlovala ho jeho lenivá krása a chtěl se stát členem elitního klubu mladých gentlemanů. Od narození byl však předurčen pro Námořní akademii. Reagoval rebelstvím. Podle „Slavičí písně" Roberta Timberga se McCainovi na Episkopální střední škole přezdívalo „Grázlík", „Protiva" nebo „McProtiva". Jeden spolužák ho charakterizoval jako „hulvátského, sprostého parchanta". Na Episkopální se po vzoru státních vojenských škol ujal zvyk říkat studentům prvního ročníku, vydaným na milost a nemilost starším studentům, „krysa". Mc Cain píše: „Svým odporem a okázalou neúctou k pravidlům a školním autoritám jsem si brzy vysloužil vyznamenání ,nejhorší krysa'." V Annapolis byl, jak píše, „dacan". Hledal, kde by podvrátil jakou autoritu; soustředil se hlavně na šikanujícího kadeta z druhého ročníku, kterému s přáteli přezdívali „Posera", a ztrpčoval život předpisovému kapitánovi, který ho měl ukáznit. „Choval jsem se jako kretén," píše. Neměl daleko k tomu, že ho „potopí" - vyhodí ze školy -, ale podle všeho přesně věděl, jak daleko může zajít. Absolvoval jako pátý nejlepší ve třídě, přestože na začátku patřil k posledním.

Vybral si námořní letectvo, ale byl přinejlepším jen průměrný pilot, kaskadér, který se bezhlavě vrhá na cíl. Před poctivou přípravou dával přednost vysedávání v klubovém baru. Chtěl jít bojovat do Vietnamu a to se mu podařilo. Při své 23. akci nad Severním Vietnamem - bylo to 26. října 1967 - prolétal silnou protileteckou palbou nad Hanojí a snažil se vyhnout střelám země-vzduch, které vypadaly „jako letící telegrafní sloupy", když uslyšel pípání signalizující, že jedna střela zaměřila jeho letadlo. McCain se právě chystal shodit bombu na cíl. Píše, že měl provést úhybný manévr, ale že z tvrdohlavosti nebo z jakési šílené troufalosti letěl přímo dál a bombu vypustil - v té chvíli urazila střela pravé křídlo jeho letadla. Náraz při katapultování z rotujícího letadla mu zlomil pravou nohu a obě ruce.

Když se padákem snesl do jezera uprostřed Hanoje, vietnamská hlídka mu rozdrtila rameno pažbou pušky a do kotníku a třísel ho bodla bajonetem. Téměř mrtvý McCain přežil ve vězeňském táboře jen z čiré zlomyslnosti. Stejná bojovnost, která ho dostávala do problémů na škole, mu pomáhala neklesat na duchu, když na samotce proklínal a zesměšňoval své dozorce. Zjistil však, že sám to nezvládne. Začal propadat strašným a nebezpečným fantasmagoriím. „Několikrát jsem se hrozně vztekl, když do cely vešel dozorce, aby mi podal jídlo nebo mne odvedl do umývárny, a přerušil mé fantastické snění," píše McCain. Dozorci se ho snažili zlomit pravidelným bitím. Chtěli, aby se přiznal k hříchům „vzdušného piráta". Zoufalý a „v obavě, že se blíží okamžik hanby", vylezl na odpadní kbelík, přivázal košili k okenní klice a druhý konec si omotal kolem krku, aby se oběsil. Než stačil kbelík odkopnout, dozorci mu v tom zabránili. (Pak to zkusil ještě jednou, ale už laxněji; „nemyslím, že jsem se opravdu chtěl zabít," píše.) Zachránili ho spoluvězni. Komunikovali spolu klepáním na zeď a na potrubí a po čase, když brutalita dozorců pomalu vyprchala, pořádali i bohoslužby a inscenovali hry (McCain působil jako kaplan a měl na starosti i zábavu; předváděl filmy, které si poskládal v hlavě). „Abych neztratil lásku a čest, potřeboval jsem být součástí bratrstva," uvádí McCain. „Nebyl jsem tak silný muž, jak jsem si o sobě kdysi myslel."

McCain nakonec učinil bezvýznamné doznání, že byl „vzdušný pirát", ale děsilo ho pomyšlení na to, že se to dozví otec. Nevěděl, že se otec mezitím stal vrchním velitelem amerických sil v Pacifiku a že on sám se tím pro své věznitele stal „korunním princem". V rámci propagandy mu bylo asi po roce zajetí nabídnuto brzké propuštění. Odmítl odejít dříve než jeho kamarádi - a ve vězení zůstal další čtyři roky. Uvědomoval si, že mu dozorci věnují „zvláštní pozornost" (více ho bili), ale vycítil také, že nechtějí, aby zemřel nebo aby se vrátil domů v zuboženém stavu. Neustále ho pronásledovala obava ze zneuctění předků. „Jeho hlavním zájmem bylo uniknout ze stínu otce a vytvořit si vlastní obraz a identitu v očích jiných," dočteme se v psychiatrickém posudku z McCainových lékařských záznamů. „Má pocit, že to, co zažil v zajetí a jak se tam choval, mu to konečně umožnilo." Po mírových dohodách z roku 1973 byl McCain propuštěn a do Spojených států se vrátil jako hrdina. „Cítil zadostiučinění, když jeho otce na jedné večeři představili jako ‚kapitána McCaina'. Dosáhl svého," uvádí psychiatrická zpráva z roku 1974.

McCain se chtěl tak jako jeho otec a děd stát admirálem, ale věděl, že pro příliš velké zdravotní následky zranění nebude moci létat, a tedy ani velet skupině letadlových lodí, což bylo předpokladem toho, aby tak jako dva starší McCainové získal čtyři hvězdičky. Když na konci sedmdesátých let pracoval jako styčný důstojník námořnictva pro Kongres, objevil v sobě nadání pro politiku. Rozhodl se ucházet o křeslo ve Sněmovně. Znovu se oženil (jeho první manželství nepřežilo zátěž a napětí repatriace) a díky kontaktům rodiny své nové manželky, dědičky pivovarských podniků, snadno získal křeslo za Arizonu a v roce 1987 v podstatě zdědil senátorské křeslo po Barrym Goldwaterovi.

V ozbrojených silách existují dva druhy vůdců, zamýšlel se McCain v rozhovoru pro Newsweek - „organizátor vítězství", jako například generál George Marshall a generál Dwight D. Eisenhower, a vůdce více „inspirující", jako jeho otec a dědeček, kteří snad nebyli tak velcí organizátoři, ale uměli vést muže do bitvy. Podobně najdeme podle McCaina také odlišné typy senátorů: „Jeden je člověk zabývající se detailem, třeba tím, jaká částka bude vyhrazena na silnici nebo silniční obchvat" - je to typ zákonodárce, který se věnuje jednotlivostem, a to mu pomáhá ke znovuzvolení. „Takový typ senátora respektuji," uvedl McCain bez nadšení. A pak je tu senátor jako „tvůrce politiky", což je jasně jeho vzor. Ten si McCain připomíná, když při každodenní cestě do práce míjí sochu Richarda Russella, senátora z Georgie, moudrého člověka, důvěrníka Lyndona Johnsona a všemocného předsedy senátního Výboru pro ozbrojené síly.

McCain má mezi svými kolegy řadu obdivovatelů. „Pokládám ho za vůdce," říká senátorka Susan Collinsová, republikánka z Maine, McCainova kolegyně z Výboru pro ozbrojené síly. „Vytvořil koalice složené z obou stran ke spoustě různých otázek, včetně globálního oteplování, financování kampaní, práv pacientů a emisí skleníkových plynů. V Senátu je silným hráčem. Má ohromný vliv, i když právě nejsme na stejné straně. V problému se obvykle rychle a správně zorientuje." McCain má skutečně osvěžující schopnost navázat styk „přes uličku". V roce 2004 se na služební cestě do Estonska utkal s Hillary Clintonovou v pití vodky. Někdejší vůdce demokratické většiny Tom Daschle napsal, že v roce 2001 s McCainem několikrát vážně hovořil o jeho přestupu do Demokratické strany. „Nikdy jsem nemínil opustit svou stranu, zeptejte se, koho chcete, byl jsem jedním z největších bojovníků za republikány," prohlašuje dnes McCain. McCain není osamělý běžec, má však samostatné uvažování. Jeho lidé jsou mu oddáni; říkají si mccainovci.

Několik senátorů a bývalých zákonodárců si však stále líže rány ze střetů s McCainem. „Je to opravdu smutné," říká někdejší senátor Bob Smith z New Hampshire. „John McCain umí říct dobrý vtip a všichni se smějeme a užil jsem si s ním dost zábavy." To je podle Smithe jedna stránka McCaina, ta, kterou vidí tisk. Ale za scénou se skrývá méně přívětivý McCain. „Člověk může nesouhlasit a nebýt přitom nepříjemný," říká Smith. „Nemyslím si, že to John umí. Když s vámi nesouhlasí, dělá to nepříjemným způsobem."

Tradice „senátora Horké hlavy", jak se McCainovi za ta léta začalo říkat, je opravdu bohatá. Často se objevují zprávy, že senátorům hlasitě nadával; do jednoho nebo dvou dokonce strčil (mimo jiné do zesnulého Stroma Thurmonda, také prudkého člověka, kterému však bylo v době údajného incidentu už devadesát). Když McCain řekl roku 1992 republikánskému senátoru z Iowy Chucku Grassleymu do tváře, co si o něm myslí, a užil přitom sprostý výraz, Grassley s ním více než rok nemluvil. („Prostě přetekly nervy," říká Grassley.) McCain se údajně naučil své nálady kontrolovat, ale stále jsou okamžiky, kdy to neumí a nedělá. Loni na jaře na schůzi senátorů a štábu za zavřenými dveřmi se senátor John Cornyn z Texasu pokusil pozměnit návrh imigračního zákona tak, aby neposkytoval nárok odsouzeným zločincům, známým teroristům a členům gangů. Znervózněn, že každá snaha o změnu návrhu zákona ohrozí už tak malou šanci na jeho přijetí (nakonec neprošel), McCain vybuchl: „To je malicherná buzerace." Cornyn kontroval, ať McCain nevyskakuje z rozjeté prezidentské kampaně a na poslední chvíli nepřichází s nějakými požadavky. „Jdi do p...," řekl McCain asi před třiceti svědky. (Cornynův spolupracovník tvrdí, že texaského senátora incident nevzrušil. „Podle mne si jen pomyslel, ‚John je zase v křeči,' uvedl, ale odmítl, že by hovořil přímo za Cornyna.)

Nějaké hádky s McCainem - obvykle kvůli přidělování peněz, ve kterém McCain viděl úplatky za politickou podporu - měl také senátor Thad Cochran, republikán z Mississippi. „Snadno vybuchne," řekl Cochran Newsweeku. „Zrudne ve tváři a začne zvyšovat hlas." Cochran, který tvrdí, že je stále McCainův přítel („alespoň z mé strany to platí"), uvedl, že v senátní jídelně poslední dobou - hlavně v souvislosti s novou vlnou mediálního zájmu - koluje o senátoru Horké hlavě spousta historek. „Byl jsem překvapen, kolik senátorů se s ním osobně nějak střetlo, když se rozčílil," říká Cochran. Domnívá se, že McCainova povaha ho jako potenciálního prezidenta nějakým způsobem diskvalifikuje? „Nevím, jak to posoudit," odpovídá Cochran. „Určitě jsem za tu dobu, co jsem tady, nepoznal žádného jiného prezidenta s takovým temperamentem. Někteří se samozřejmě uměli rozzlobit. Třeba Ronald Reagan nebo Jimmy Carter. Ale toto...," odmlčí se. „Člověk by si rád myslel, že jeho prezident je klidný, rozvážný a vyrovnaný. On je vrchní velitel." (Cochran podpořil Romneyho ve snaze udělat z McCainovy povahy důležitou otázku prezidentské kampaně.)

McCain uznává, že má „s lidmi při rozhodování o výdajích čas od času velké neshody". Vysype však ze sebe seznam zasloužilých republikánů, kteří ho respektují - jmenuje mimo jiné senátora Johna Warnera z Virginie a někdejšího senátora Trenta Lotta z Mississippi. „Tito lidé člověka nepodpoří, pokud ho nerespektují," pokračuje. „A právě o to v Senátu jde, ne o přátelství." A co se týče jeho vzteku - zase to v něm začíná vřít -, odpoví otázkou: „Zlobil jsem se, když jsem viděl, co udělali [lobbista za odsouzené zločince Jack] Abramoff a jeho přátelé a členové Kongresu? Samozřejmě, že ano." Vztahy McCaina s konzervativními aktivisty z Washingtonu, D. C., jsou už dlouho na bodě mrazu, což se týká i Grovera Norquista, obhájce snižování daní, který má blízko k mnoha pravicovým lobbistům. „Na kritiku reaguje McCain uboze," uvádí Norquist. „Když ho kritizovaly NRA a skupiny bojující za právo na život a na práci, reagoval, jako by šlo o osobní útoky, a pak se postavil za to, aby se zákon o kontrole zbraní vrátil zpátky na NRA." Norquist popírá, že by se s McCainem někdy osobně střetl. Přesto byl předvolán ke svědecké výpovědi, když McCainův Výbor pro indiánské záležitosti šetřil obvinění, že Abramoff (Norquistův přítel a po jistou dobu i obchodní partner) okrádá skupiny domorodých Američanů žádajících povolení k provozování heren. „Kterýsi z chlápků z jeho štábu to na mě zkusil," říká Norquist. „Nic se nestalo, k ničemu nedošlo."

Jestliže McCain nemůže vystát hlupáky, je to proto, že dělají hloupé věci, které poškozují národní zájem, říká senátorka Collinsová z Maine. „Nikdy jsem neviděla, že by nad sebou ztratil kontrolu," tvrdí. „Viděla jsem ho oprávněně rozzlobeného, a dokonce i velmi rozzlobeného, kvůli korupčnímu chování nebo nesmyslnému utrácení." Senátor Joe Lieberman Newsweeku řekl: „John je pozoruhodně ukázněný člověk, a to i po emocionální stránce. Jestli jsem viděl, že se kvůli něčemu rozčílil? Jistě. Ale nešlo o hněv, při kterém člověk ztrácí sebevládu; bylo to rozčílení kvůli věcným otázkám." Typický McCainův výbuch zažil senátor Richard Shelby, republikán z Alabamy. Došlo k němu, když se Shelby snažil vsunout do návrhu zákona o výdajích ministerstva vnitra z roku 2001 položku 1,5 milionu dolarů na restauraci padesát šest stop vysoké litinové sochy římského boha ohně a kovářství Vulkána v Birminghamu.

Jakmile McCain ucítí korupci, nenechá to jen tak. Když začal vyšetřovat společnost Boeing, kterou podezíral z nekalé dohody s Air Force o pronájmu tankerů, ukázalo se, že Boeing porušil zákon, neboť zaměstnal někdejšího zásobovacího úředníka Air Force, který připravoval smlouvu o tankerech. McCain vytrvale dotíral na Pentagon, dokud ministerstvo obrany nepředložilo jisté údajně inkriminující e-maily. Pentagon to ignoroval a McCain vybuchl a rozkřičel se přímo v kanceláři tehdejšího ministra obrany Donalda Rumsfelda - alespoň podle jistého úředníka z Pentagonu a jistého Rumsfeldova poradce, kteří nechtějí být jmenováni, neboť šlo o důvěrnou schůzku. McCain měl podle všeho pocit, že se Rumsfeld dotkl jeho patriotismu, což je v jeho očích neodpustitelná urážka. Mark Salter, jeho dlouhodobý poradce, popírá, že by k něčemu takovému došlo: „Nikdy na Rumsfelda nekřičel. Na slyšeních Výboru na něho hodně tlačil, ale nikdy na něho nekřičel."

McCain má možná přece jen určitý sklon k pomstychtivosti. „John má delší seznam nepřátel než Nixon," říká někdejší úředník Pentagonu, který se na něj nechce dostat, „a stejně jako Nixon se opravdu snaží člověku zavařit." Po aféře s Boeingem zjistili tři úředníci, kteří odešli z Air Force, že se jeden z McCainových vrcholných spolupracovníků dal v kruzích kolem ministerstva obrany slyšet, že kdokoli je zaměstná, upadne v senátorovu nemilost. McCain kromě toho stále projevuje prudkost, která znervózňuje i staré pracovníky z ministerstva zahraničí. Jeden z nich, někdejší vysoký úředník v několika republikánských administrativách, který příležitostně McCainovi radí (a přeje si v tom pokračovat), si Newsweeku postěžoval na McCainův „navyklý" úsudek a jeho neochotou změnit jednou utvořený názor.

Když je to nutné, McCain je schopen poněkud stáhnout plachty, ale všechno, co zavání podbízivostí, je mu očividně protivné. Před rokem se dostal do čela uchazečů o prezidentský úřad, chtěl přijmout odpovědnost za vedení republikánů a doufal, že zdědí Bushův systém financování kampaně. Když však jeho kampaň začala ztrácet na rychlosti, zbavil se jednoho ze svých vrcholných manažerů a opět se ocitl v pozici osamělého hráče útočícího zvenčí. McCain tvrdí, že reorganizace štábu nejsou v prezidentských kampaních neobvyklé (což je pravda) a že podporu mezi konzervativci ztratil proto, že v otázce přistěhovalectví dával přednost kompromisu. Když se ho na začátku roku 2007 snažili někteří z jeho poradců přimět ke zmírnění postojů k přistěhovalectví a k Iráku, podle jednoho z bývalých poradců, který si přeje zůstat v anonymitě, aby se vyhnul McCainovu hněvu, na ně vypálil: „Nesnažte se mě přesvědčit, abych změnil názor!"

Navzdory tomuto pro něj příznačnému zásadovému postoji to, že se mu málem zhroutila kampaň, nevrhá dobré světlo na jeho vůdcovské schopnosti. „Nikdo nevěděl, kdo je vlastně šéfem," říká jeden z McCainových dlouhodobých přátel a poradců, který nechce být, když mluví o vnitřních záležitostech kampaně, jmenován. „Lidé nereagovali na telefonáty. Bylo to špatné." Ještě horší podle něho bylo, že McCain jako by ten problém nechtěl vidět. „Opravdu to vypadalo, že to nechce řešit."

Loni v létě McCain Newsweeku řekl, že mu „vlastně nikdy nebylo tak docela příjemné být v čele závodu". O půl roku později, kdy prošel těžkou zkouškou a zvítězil v republikánských primárkách na Floridě, běží opět v čele. „Ouha! Problém!" uchechtl se McCain minulý týden, když se sarkasticky zamýšlel nad prosperitou. Peníze na kampaň znovu přitékají, v luxusním prostředí hotelového apartmá v Beverly Hills se svými spolupracovníky žertoval, že už se nemusejí potloukat po laciných motelech. McCain, který nikdy nezískal hvězdy a prýmky, které nosili jeho otec a děd, má reálnou šanci stát se vrchním velitelem. Bezpochyby udělá všechno, co je v jeho silách, aby nezradil víru svých otců. Bude to boj. Ale boj to byl vždycky.

Text Evana Thomase z časopisu Newsweek, 11. února 2008, přeložil Jiří Ogrocký.