Kavkazská romance

Pro polskou zahraniční politiku se srpen 2008 stal dalším přelomovým okamžikem „kavkazské romance". Ačkoliv si Lech Kaczyński byl zřejmě vědom cynismu evropské politiky i toho, že podpora EU a NATO asi nebude dostatečná, nemohl couvnout. Ten příběh začal před dvěma sty lety. Dalo by se říci, že během těch dvou staletí se změnilo všechno, a překvapivě hodně toho zůstalo při starém. Osudy Poláků a Gruzínců se začaly proplétat na konci 18. století, kdy se oba národy ocitly pod ruským jhem. Ruští vojáci byli na gruzínském území spatřeni poprvé roku 1769, kdy je carevna Kateřina II. vyslala do boje s Turky. V roce prvního dělení Polska se vojsko pod znakem dvouhlavé orlice z gruzínského území dočasně stáhlo. Agresivní politika Turecka a Persie i nezájem evropských dvorů o situaci na Kavkaze přiměly roku 1783 krále Kartli a Kacheti Erekla II., aby s Kateřinou Velikou uzavřel dohodu, která učinila Gruzii protektorátem. Když Rusko roku 1795 nedodrželo závazky, které z dohody plynuly, zalila Gruzii perská invaze, během níž byla vyvražděna většina obyvatel Tbilisi. Gruzínci tento masakr dodnes oplakávají. Oslabení Gruzie přišlo Rusku vhod, vždyť usnadňovalo anexi. Roku 1801 využilo Rusko smrti gruzínského panovníka Jiřího XII. a zabránilo korunovaci jeho vnuka Davida. Ve tbiliské katedrále byl přečten výnos o včlenění Kartli a Kacheti do Ruska, během dalších třech let pak Moskva anektovala království Imereti, které se zatím vymykalo její nadvládě. Povstání, která pak po třicet let propukala, skončila krvavým potlačením posledního z nich.¹ Došlo k tomu několik měsíců po potlačení polského listopadového povstání (1832). (...)