Kapitáne, kam s tou lodí?

„Poručíme větru, dešti, platí už jen v Bukurešti!" skandovali o sametové revoluci Češi vědomi si smutného privilegia, že jsou v té době předposledním kůlem v plotě železné opony, který se dosud příliš nepohnul, a opona se tak hroutí bez jeho přičinění. Rumunská revoluce však na sebe nedala dlouho čekat a jako jediná neměla sametovou povahu. Zdejší první postkomunistické Vánoce obcházely hrůzné zvěsti o tisících obětí tajemné Securitate i záběry z popravy Nicolae Ceausesca a jeho ženy. Počet obětí byl poté snížen, zato se zvýšila frekvence zpráv o roli sovětských tajných služeb i části rumunského komunistického establishmentu při vyvolání celé revoluce a jejím politickém využití. Vítězem se každopádně stal Ion Iliescu, muž, jenž dlel dlouhá léta na relativně vysokých postech rumunského mocenského žebříčku (člen ÚV od 60. let), než byl „géniem karpatského prostoru" Ceausescem zapuzen - coby údajný maloburžoazní byrokrat a intelektuál - do Národní rady pro vodohospodářství a jednoho bukurešťského vědeckotechnického nakladatelství. Významná část stranických a státních mocenských struktur vklouzla roku 1989 do kabátu jménem Fronta národní spásy. Rumunští intelektuálové však zkratku Iliescovy Fronty národní spásy (Frontul Salvarii Nationale, FSN) záhy dešifrovali - ve skutečnosti šlo o Frontu nomenklaturní spásy (Frontul Salvarii Nomenclaturi).

Rumunsko poté začalo opouštět první stránky novin. Pouze když tuto chudou zemi, zničenou komunistickou diktaturou a prorostlou korupcí, zachvátily nepokoje v podobě pochodu rozlícených horníků na Bukurešť, dokázala upoutat pozornost. Za nitky havířské zloby však tahala „očištěná" Securitate a vůbec Iliescovy postkomunistické mocenské struktury, které i tímto způsobem účtovaly s opozicí. A dokázaly si s ní poradit: pouze v období 1996-2000 byla u moci koalice demokratických stran a prezident Emil Constantinescu. Rozhádaná koalice se však začala fakticky rozpadat dávno před vypršením volebního období a Constantinescu odešel z politiky totálně znechucen - ani se nepokoušel obhájit svůj mandát. V televizním projevu k národu prohlásil: „Žijeme ve světě, kde se všechno kupuje: principy, ideje, místa v parlamentu. Moje místo není v tomto světě." Iliescu tak s výjimkou uvedené přestávky vydržel v prezidentské funkci až do loňského roku, tedy jedenáct z patnácti postkomunistických let. Jeho dalším případným prezidentským ambicím vystavila stop ústava. Ale ještě před odchodem z úřadu stačil vyvolat domácí i mezinárodní skandál, když omilostnil svého oblíbence Mirona Cozmu, vůdce hornických bouří, který si za své násilné angažmá odpykával osmnáctiletý trest v rumunském vězení, kam byl odsouzen roku 1999. Poslední pánova služba věrnému lancknechtu však nevyšla - Iliescu musel pod tlakem vzít svou milost zpět.

Zdánlivý poloprezidencialismus?

Zejména dlouhá vláda Iona Iliesca přispěla k tomu, že Rumunsko bývá i v odborné literatuře často řazeno mezi tzv. poloprezidentské systémy, tedy mezi země silně inspirované politickým systémem francouzské páté republiky. Nicméně rumunský prezident překvapivě neměl pravomocí zrovna nazbyt. A nová (inovovaná) ústava, přijatá v roce 2003 v referendu, jehož čistotu kritizovala řada nevládních organizací, celkem chudé prezidentské portfolio nijak neobohatila, pouze prodloužila mandát hlavy státu ze čtyř na pět let. Za nejvýznamnější pravomoc prezidenta nutno označit sice nikoliv neomezené, přesto výhradní právo designovat premiéra (zvláště v situaci, když žádná ze stran nedisponuje v obou komorách nadpoloviční většinou). Vláda však pochopitelně musí získat důvěru parlamentu, může být vyslovením nedůvěry svržena a v oblasti výkonné moci jí přísluší převážná většina pravomocí. Rozpustit parlament smí prezident teprve poté, co alespoň dvakrát nevyslovil navrhované vládě důvěru. Zde se tedy jistý potenciál nátlaku skrývá, neb zejména při druhém neprůchodném prezidentském kandidátu na post premiéra visí ve vzduchu hrozba předčasných voleb. Ale pro většinu prezidentových aktů vyžaduje rumunská ústava kontrasignaci a hlava státu v podstatě nedisponuje jinými prostředky, jimiž by mohla vyvíjet tlak či vyhrožovat nějakým „nepříjemným" řešením. Prezident sice může předat schválený zákon k novému projednání, leč opětovné schválení nevyžaduje vyšší než nadpoloviční většinu. Prezidenta by tak mohla učinit silným pouze faktická moc plynoucí z případné většiny jeho strany (koalice) v parlamentu, což lze do značné míry vztáhnout především na období Iliescova vládnutí do roku 1996, jež rumunský politolog Vladimir Tismaneanu dokonce charakterizoval označením „rumunský perónismus". Nicméně výraz poloprezidentský je i z hlediska reálného fungování rumunského politického systému přece jen poněkud přehnaný či sporný, hlavně pak v konfrontaci s obdobím vlády prezidenta Constantinesca, jenž se kvůli koaličním rozporům ve vlastní Demokratické konvenci nemohl v parlamentu opřít o konzistentní většinu. A ani Ion Iliescu nebyl v poslední fázi svého prezidentského panování tolik suverénní. Jeho Sociálnědemokratická strana (PSD) nedisponovala v parlamentu nadpoloviční většinou a musela spolupracovat s Demokratickým svazem Maďarů v Rumunsku (UDMR). Navíc v čele vlády stál ambiciózní Adrian Nastase, všeobecně považovaný za Iliescova následníka.

Bizarní bikameralismus

Rumunský parlament je bizarní již kvůli svému sídlu - megalomanskému Paláci lidu (Casa poporului, dnes Parlamentní palác), vystavěnému ve druhé polovině osmdesátých let Nicolae Ceausescem, který je po Pentagonu a tibetské Pótale údajně třetí nejrozlehlejší budovou na světě. Evropský primát mu však patří zcela bez diskuse. Rumunský dvoukomorový parlament se do něj pohodlně vejde a ještě zbývá plno místa na muzea a jiné atrakce. Jízlivý euroskeptik by mohl poznamenat, že po vstupu Rumunska do EU, plánovaném na rok 2007, se tam může pohodlně přestěhovat i Evropský parlament a celá řada dalších evropských institucí. Ale nepředbíhejme.

Rumunský parlament je dvoukomorový - skládá se z Poslanecké sněmovny a Senátu. Do obou se volí souběžně pomocí poměrného systému s 5 % klauzulí pro strany a 8 % pro dvoučlenné koalice, za každého dalšího člena koalice se klauzule zvyšuje o procento až do hranice 10 %. Složení obou komor je tedy takřka identické a příliš se neliší ani ve svých pravomocích. Vláda žádá o důvěru na jejich společném zasedání, které je též nezbytné pro vyslovení nedůvěry či například pro schválení státního rozpočtu. Legislativní proces probíhá - zhruba řečeno - v obou komorách víceméně stejně, popřípadě si komory rozdělují práci, ustavují dohadovací výbory. Rumunskému bikameralismu tak vlastně schází racionální odůvodnění. Zdá se, že byl možná vyvolán právě potřebou nějak zaplnit rozlehlé prostory Ceausescova sídla, posledního, zato snad nejmohutnějšího výkřiku socialistického realismu.

Rumunský stranický systém se skládá ze čtyř hlavních, byť nestejně velkých bloků. První tvoří postkomunisté sdružení v Sociálnědemokratické straně (PSD), jež je následnickou formací Fronty národní spásy. Druhý blok představuje doposud dosti roztříštěná rodina liberálních a křesťanskodemokratických stran, kam se připojila též Demokratická strana (PD), kterou založil liberálně orientovaný Petre Roman - zprvu Iliescův souputník, záhy však konkurent. V čele Demokratické strany ale Romana v roce 2001 vystřídal vítěz současných prezidentských voleb Traian Basescu, jenž Ceausescovu éru prožil na palubách lodí rumunské námořní flotily. Léta 1981-1987 dokonce strávil na kapitánském můstku vlajkové lodi rumunské obchodní flotily, tankeru Biruinta. A v roce 1987 se stal šéfem pobočky rumunské státní rejdařské firmy Navrom v Amsterodamu. Muselo tedy jít o dobře prověřeného a s režimem spolupracujícího člověka. Na Rumuny však zapůsobila Basescova upřímnost, když v televizní diskusi s protikandidátem řekl: „Pane Nastase, oba máme jeden problém. Mluvme otevřeně: oba jsme bývalí komunisté." Po pádu Ceausescova režimu působil Basescu jako ministr dopravy ve vládách FSN. Na stejný post se vrátil v období 1996-2000, neboť z FSN odštěpená Demokratická strana, kam patřil, zakotvila v přístavu liberálně a křesťanskodemokraticky orientovaných stran souhrnně nazvaném Demokratická konvence Rumunska, s níž po vítězství Konvence ve volbách 1996 zformovala PD vládní koalici. Z těch dob pochází i obvinění, že Basescu rozprodal rumunskou flotilu pod cenou. Na rozdíl od našeho Viktora Koženého se na ní však alespoň jeden čas osobně plavil a podezření se dosud neprokázalo. Basescu se navíc dobrovolně zřekl poslaneckého mandátu, aby mohl být vyšetřován.

Roku 2000 byl Basescu zvolen primátorem Bukurešti a v roce 2003 jeho PD vytvořila spolu s Národní liberální stranou (PNL) alianci Pravda a spravedlnost (DA; nejen rusky, ale i rumunsky „ano"), která se v parlamentních volbách umístila na druhém místě. Ale sám Basescu byl coby prezidentský kandidát vlastně náhradníkem. Původně měl za pravici kandidovat předseda liberální PNL Theo­dor Stolojan; ten však počátkem října odstoupil. Oficiálně ze zdravotních důvodů, neoficiálně kvůli zátěži korupčních či privatizačních afér z minulosti, kterou by pravděpodobně politicky neunesl.

Třetím z bloků rumunského stranického spektra je Demokratický svaz Maďarů v Rumunsku (UDMR). A čtvrtým ultranacionalistická extremistická Strana Velké Rumunsko (PRM) někdejšího Ceausescova dvorního básníka Corneliu Vadima Tudora.

Polepšený nacista s hvězdou

Pro pochopení logiky rumunské politické scény je třeba věnovat Tudorovi trochu více pozornosti. Jeho strana tvořila v období 1992-1996 součást tzv. rudého čtyřúhelníku neboli vládní koalice, o níž se opírala Iliescova moc. Není příliš divu, neb za vznikem ultranacionalistických a antisemitských uskupení stojí nejen v Rumunsku hlavně bezpečnostní složky někdejšího režimu. Velké Rumunsko se zrodilo z hornických bouří, jejichž cílem bylo potlačit či alespoň zastrašit rostoucí demokratickou („protipostkomunistickou") opozici. Nicméně s rostoucími ambicemi Rumunska integrovat se do NATO (což se podařilo roku 2004) a EU začala „použitelnost" Tudora slábnout. Koalice pravého středu ho do svých řad nepřijala pochopitelně vůbec, ale coby koaličního partnera ho po roce 2000 zapudil též Ion Iliescu, který raději navázal spojenectví se stranou rumunských Maďarů, za což se mu na Západě pochopitelně dostalo chvály. Ostatně Tudor kandidoval v prezidentských volbách 2000, v nichž pronikl do druhého kola právě proti Iliescovi. Ten se stal najednou menším zlem a s přehledem zvítězil.

Tudor v novém miléniu seznal, že ultranacionalismus a antisemitismus nepředstavují zrovna praktickou výbavu k dobytí moci a úplně obrátil. Zřekl se sympatií pro maršála Antonesca, spolupachatele rumunského holocaustu, ze stanov své strany nařídil vypustit vše, co by mohlo vyvolat podezření z antisemitské a nacionalistické „deformace", a v Brašově dokonce slavnostně odhalil bustu Jicchaku Rabinovi. (Od této formy „páchání dobra" ho neodradily ani protesty Rabinovy rodiny a státu Iz­rael.) Přitom takové chování je snad ještě odpornější než původní Tudorův repertoár, neboť prase zůstává čunětem i ve fraku - jen ten frak někdy trochu mate. Z Tudorova případu lze odvodit poučení i pro naši politickou scénu. Proč vlastně chceme po komunistech, aby se zřekli své minulosti, omluvili se či přejmenovali? Jedinou věrohodnou reflexí vlastní minulosti členů KSČM je přece seberozpuštění této strany a dobrovolné zřeknutí se veškeré politické činnosti. Máme snad po Grebeníčkovi chtít, aby odhaloval busty Miladě Horákové? On to klidně udělá, ale podobně jako Tudor. Odhalování zde bude jen zastřenou formou zahalování. I když Tudor si svou chame­león­skou konverzí štěstěnu nepodmanil. Oproti roku 2000, kdy v prvním kole prezidentských voleb získal 28,34 % hlasů, loni poklesl na 12,57 %, což za úspěch považovat nelze. Od „polepšeného" Tudora naštěstí část původních voličů odpadla a nové si nezískal.

Odstupující Ion Iliescu Tudora loni v prosinci alespoň vyznamenal nejvyšším rumunským státním vyznamenáním - Řádem Rumunské hvězdy. (To vedlo nositele Nobelovy ceny za mír Elie Wiesela, jenž vyhlazování rumunských Židů zažil na vlastní kůži a pak o něm vydal literární svědectví, k tomu, aby svou dva roky starou Rumunskou hvězdu rozhořčeně vrátil.)

Ohlasy písní ukrajinských

Ouverturou parlamentních a prezidentských voleb se staly červnové volby komunální. Post primátora Bukurešti v nich obhájil Traian Basescu, čímž se vlastně potvrdila rumunská volební geografie: postkomunisté jsou silní všude na venkově a na východě země, pravice zejména ve velkých městech. Basescu si coby primátor roku 2001 dokonce pohněval Brigitte Bardotovou, jíž se nesmírně zželelo toulavých bukurešťských psů, které Basescu nařídil nekompromisně vyhladit. Šlo vlastně o likvidaci pozůstatků Ceausescovy vlády, neb bezprizorní pejsci se rozmnožili hlavně poté, co „Titán Titánů" nechal zbourat starou Bukurešť. V počtu zhruba dvou set tisíc pak sužovali obyvatele hlavního města, kde se pokousání psem pomalu stávalo častější chorobou než chřipka. Zvláštní Basescovo komando proto začalo objíždět Bukurešť a toulavé psy odchytávat. Čekalo je deset dní v útulku a když se v této lhůtě nikdo nepřihlásil, následovala smrtící injekce. Inu, tvrdost námořníkova se ani na souši nezapře, chtělo by se dodat. V březnu 2001 navštívila Brigitte Bardotová Bukurešť a žádala rozsáhlý adopční program. Sama si odvezla hned čtrnáct miláčků, nicméně následovníky nenalezla. „Jestli paní Bardotová chce, jsem připraven poslat jí všechny bukurešťské psy do Paříže," vzkázal při té příležitosti starý mořský vlk Basescu pohaslé francouzské hvězdě. Ani vídeňská nadace Vier Pfoten (Čtyři tlapky) mnoho nepořídila. Přes sedmdesát procent obyvatel Bukurešti se podle průzkumů veřejného mínění postavilo za svého primátora. Možná i zde leží kořeny Basescova úspěchu v boji o prezidentské křeslo. Basescu totiž zredukoval počet bezprizorních psů v metropoli řádově ze stovek tisíc v roce 2000 na 25 000 v roce 2004. S jeho jménem je též spojena modernizace vodovodní i silniční sítě a veřejného osvětlení ve městě. Kapitán, ras, humanista - tak nějak by mohla znít stručná Basescova vizitka. Ale v hlavních, parlamentních a prezidentských volbách zpočátku vše vypadalo spíše na triumf postkomunistů. Basescu vstoupil do volebního boje s programem potření korupce, jež je v Rumunsku vskutku všudypřítomná. Jedním z programových opatření navrhovaných opozicí pro boj s korupcí a černou ekonomikou byla i jednotná šestnáctiprocentní daňová sazba. Rumunsko je chudou zemí, kde třetina obyvatelstva žije pod hranicí bídy a jejíž HDP na hlavu dosahuje sotva třetiny průměru EU. Zima zde není záležitostí lyžařských radovánek, ale často otázkou holého přežití. Postkomunistům se však podařilo zlepšit některé makro­ekonomické ukazatele a mohli se opřít i o rozsáhlou síť korupčních a nepotických vazeb. V průzkumech tak spíše vedl Nastase před Basescem, stejně jako aliance Nastaseho sociálních demokratů a malé Rumunské humanistické strany (PUR) před opoziční aliancí Pravda a spravedlnost.

První část hlasování tyto odhady potvrdila, leč opozice vládu obvinila z volebních podvodů, jejichž technika velmi připomínala ty ukrajinské. „Naši pozorovatelé byli svědky překvapujícího přívalu voličů, kteří přijížděli autobusem na ta nejzapadlejší místa v zemi, aby hlasovali na základě dodatečných seznamů. Většina z nich prohlašovala, že jsou poutníci, kteří přijeli koncentrovat své myšlenky v okolních klášterech," sdělil agentuře AFP činitel sdružení Pro Demokratia Cristian Parvulescu. Většinu autobusů pro tyto „duchovní poutě" však pronajala Nastaseho PSD. Taktéž software Národního statistického úřadu pro sčítání hlasů začal projevovat nečekané sympatie k vládnoucím postkomunistům. Představitelé opozice mohli jen s úžasem sledovat, jak se 160 000 hlasů najednou přelilo z kategorie „neplatné hlasy" na konto Adriana Nastaseho. Ještě v pondělí v poledne uváděly oficiální údaje 392 447 neplatných volebních lístků, ve čtyři hodiny však jejich počet poklesl na 232 597. To je logicky nemožné, neboť počet neplatných lístků může buď stoupat, anebo se neměnit. Traian Basescu začal hrozit ukrajinským „oranžovým" scénářem, avšak s nevelkou odezvou. Patrně však vládnoucí moc zastrašil a míra podvodů se ve druhém kole prezidentských voleb snížila. I zde je třeba hledat jednu z příčin poněkud překvapivého Basescova vítězství. A jako další nutno uvést jeho schopnost mobilizovat městský elektorát, větší osobní živost a energičnost, jež se projevila i v televizní debatě s Nastasem, a konečně i Basescovu dovednost zahrát trochu na populistickou a nacionalistickou notu. To mu zajistilo většinu voličů Vadima Tudora (podle průzkumů přešlo 68,8 % voličů Vadima Tudora z prvního kola k Basescovi a jen 31,2 % k Nastasemu) a tedy i prezidentský palác. Kvůli prodloužení prezidentského mandátu na pět let proběhly v Rumunsku prezidentské i parlamentní volby patrně naposledy současně. Pokud někdy v budoucnu k něčemu takovému dojde, tak jen díky náhodné koincidenci. Oddělení parlamentních a prezidentských voleb patrně ještě o něco oslabí pozici prezidentského úřadu, loni však jejich souběh prezidentovo postavení posílil.

Reversement des alliances

Z parlamentních voleb i z prvního kola voleb prezidentských vzešli vítězně postkomunisté, kteří již začali spřádat alianci se stranou rumunských Maďarů, jež by jim dodala (spolu s ostatními reprezentanty národnostních menšin) potřebnou nadpoloviční většinu v Poslanecké sněmovně. Nicméně k jedněm z mála opravdu významných pravomocí rumunského prezidenta patří právo jmenovat premiéra. Basescovo vítězství ve druhém kole prezidentských voleb tak poskytlo opozici strategickou výhodu, kterou dokázala využít. Byť opoziční koalice Pravda a spravedlnost disponovala v parlamentu méně křesly než volební blok postkomunistických sociálních demokratů a PUR, dokázala nakonec na svou stranu získat nejen Maďary, ale právě i Humanistickou stranu Rumunska (PUR), tedy subjekt, jenž zcela zpřetrhal své volebně-alianční vazby. PUR se sama definuje jako sociálně-liberální strana středu schopná navazovat spojenectví napravo i nalevo. Založil ji roku 1991 kontroverzní podnikatel Dan Voiculescu, vlastník televizní stanice Antena 1 a deníků Jurnalul National a Gazeta Sporturilor. V uplynulém volebním období tvořila PUR součást parlamentního klubu postkomunistické PSD. Když však úřad prezidenta získal Basescu, Voiculescu zavětřil příležitost a dal Nastasemu a spol. košem. PUR a UDMR se také obávaly předčasných voleb, v nichž mohly spíše ztratit než získat.

Nová vláda Calina Popesca-Tariceana získala v parlamentu 28. prosince 2004 důvěru v poměru 265:200 hlasům. Nový rumunský kabinet, v jehož čele stojí podnikatel-milionář Tariceanu, anoncoval svůj záměr soustředit se na ekonomické reformy. První z nich má být zavedení jednotné šestnáctiprocentní daňové sazby. Skutečnost, že se vláda opírá o maďarskou UDMR a ostatní národnostní menšiny, tvoří pak jistou záruku otevřenosti a potlačení nacionalistických tendencí v oficiální rumunské politice. Kabinet však bude potenciálně velmi vratký a nestabilní. Vládní koalice je tvořena čtyřmi stranami (plus osmnácti reprezentanty národnostních menšin), přičemž se opírá jen o těsnou většinu několika hlasů. Představitelé menšin dosud podporovali každou rumunskou vládu, neboť z vládního postavení se lépe hájí kolektivní menšinová práva. Nejkritičtějším faktorem proto nejspíše bude Voiculescova PUR. Její šéf odmítl podepsat koaliční dohodu a podporu kabinetu podmínil tím, jak dobře si celkově povede a povládne-li v „národnímu zájmu". V budoucnu proto patrně dojde k rozporům a třenicím, které mohou vyústit i v rozpad vládnoucí sestavy. Prezident Basescu tak sice může skončit jako velký kormidelník, ale napřed musí uspět v obtížné navigaci svého vratkého politického tankeru mezi mělčinami, úžinami, útesy a skalisky koaličního vládnutí. Jak známo, dno této plavební dráhy je poseto mnoha vraky, jimž veleli předchozí odvážlivci. A navíc rumunské politické vody patrně rozvíří otázka dalšího politického působení bývalého prezidenta Iona Iliesca a dosavadního premiéra Nastaseho.

Lze tak uzavřít, že popsaný vývoj prozatím opět posílil pozici a význam rumunského prezidenta, byť i nadále bude hlavní díl zodpovědnosti za výkonnou moc patřit kabinetu. Rumunský případ však ukazuje, že mezi francouzským poloprezidencialismem a čistě parlamentním systémem s reprezentativní hlavou státu existuje prostor, který by si možná zasloužil systémovou klasifikaci. Společně s Rumunskem do něj patří například i Polsko a Litva; povaze jejich politického systému by možná nejlépe odpovídal pojem „čtvrtprezidencialismus".

Rumunské parlamentní volby 2004

Zdroj: Ústřední volební komise (http://www.bec2004.ro/)

Pozn.: Rumunský parlament je dvoukomorový, ale například o důvěře vládě hlasují obě komory společně. Důležité je tedy rozložení sil v obou komorách. Dolní komora, Poslanecká sněmovna, má nyní 332 míst, z nichž je 314 volených a 18 křesel je vyhrazeno zástupcům národnostních menšin. Senát má nyní 137 volených členů. Počet míst v obou komorách závisí na počtu obyvatelstva, a proto se před každými volbami o něco málo mění.

Rumunské prezidentské volby 2004

Zdroj: Ústřední volební komise (http://www.bec2004.ro)

FD - Demokratická síla; AP - Lidová akce, URR - Svaz rumunské obnovy; APCD - Křesťanskodemokratická lidová aliance; PTD - Mladí demokraté.