Kajícník hřbitovů

Elie Wiesel, francouzsky píšící americký židovský spisovatel a nositel Nobelovy ceny míru za rok 1986. Narodil se 30. září 1928 v pravověrné chasidské rodině v malém rumunském městě Sighetu Marmaţiei, blízko hranic s tehdejším Československem, jehož součástí byla Podkarpatská Rus. Jeho rodiče i sestry zahynuli při Šoa, z celé rodiny přežil pouze on. Po válce studoval v Paříži na Sorbonně, spolupracoval s francouzskými a izraelskými novinami, spisovatelské práci se soustavně věnoval od šedesátých let. Napsal několik románů a divadelních her, řadu povídek a esejů. Stal se přirozenou morální autoritou uznávanou v celém světě. Několikrát navštívil Prahu, kde se mimo jiné účastnil mezinárodních konferencí Fórum 2000. Prahy se také týká jeho delší próza Golem z roku 2001. Z desítky titulů přeložených do češtiny uveďme alespoň teologické úvahy a výklady Bible – postavy a příběhy a Talmud – postavy a příběhy, které vyšly v nakladatelství Sefer; výbor z jeho próz Návrat do Sighetu, knihy Příběhy proti smutku, Zlo a exil a dva díly jeho obsáhlých Pamětí. Hru Šamhorodský proces mělo od roku 2008 do ledna 2017 úspěšně na svém repertoáru brněnské Divadlo U stolu a odehrálo celkem sedmdesát repríz. Elie Wiesel zemřel 2. července 2016 a jeho prózou Kajícník hřbitovů si v Kontextech připomínáme jeho odkaz. (jfm)

Vidíte toho člověka tam dole? Ano, je to ten velký vousatec, který s odstupem následuje pohřební průvod. Prohlédněte si ho, dobře si ho prohlédněte, stojí to za to. Tady v Galileji potkáte i jiné bizarní, pitoreskní nebo prostě jen švihnuté postavy, ale on je všechny překonává, to vám říkám já, já, Šmuel, syn Josefův, nejstarší z věrných našeho Učitele rabiho Mendla blahé paměti. Kdyby se lidé dokázali v tom člověku vyznat, odvrátili by se od něj naplněni děsem a odporem. Něco o tom vím.
Chvíli ho sledujte. Nemluvný, nízké čelo, plouží se pozvolna, skoro přitrouble za rodinou a přáteli zesnulého, které neznal zblízka ani zdaleka; nezná dokonce ani nebožtíkovo jméno. Podívejte se na jeho pohybující se rty, jestli drmolí nějakou modlitbu, nikdo jí nerozumí. Možná to ani není modlitba, ale zlořečení. Proklíná sám sebe. (…)