Justiční puč proti Němcovi

Neustálé střídání na postu ministra spravedlnosti se negativně odrazilo na celkovém fungování justice jakožto specifického útvaru státní správy. V mocenských a represivních resortech, jako je ministerstvo obrany či vnitra, existuje velitelská pravomoc s jasně strukturovanými vztahy podřízenosti a nadřízenosti v návaznosti na ústřední orgán státní správy, kterým je právě příslušné ministerstvo. Kromě justiční stráže však v resortu justice nic takového není. Navzdory tomu, že příslušné orgány (soudy, státní zastupitelství, exekutoři) rovněž zasahují do výkonu občanských práv.

Samospráva všech těchto složek se za dobu střídajících se ministrů a meziobdobí interregna změnila v kartely, vůči nimž ministerstvo, odpovídající za chod celého resortu, postupně ztratilo jak autoritu, tak i některé kompetence. Nejnovějším příkladem budiž snaha o vynechání stížnosti pro porušení zákona z návrhu nového trestního řádu. Přitom tento institut je kromě milosti prezidenta republiky jediným mimořádným nástrojem, kterým lze zvrátit případnou justiční zvůli. Na ministerstvu se však na to přišlo pouhou náhodou. Jak je to možné? Ministerstvo spravedlnosti je sice předkladatelem zákonů ve své resortní působnosti, ale zákony samé píší soudci. A to i tak závažné kodexy, jako obchodní zákoník, insolvenční zákon či trestní zákon. Pod záminkou nezávislosti se z jednotlivých profesních komor (Soudcovská unie, Unie státních zástupců, Exekutorská komora) v resortu spravedlnosti staly zapouzdřené mafie, proti nimž se kvůli jejich vlivu bála většina představitelů resortu zasáhnout. Rozsudky (i v trestních věcech) se často dohadují stejně jako v padesátých letech tzv. justiční trojkou. Jenom místo tajemníků tam dnes figuruje státní zástupce, soudce a advokát. Pomineme-li Právnickou fakultu v Brně, pochází většina právníků z jedné líhně. Měli stejné holky, kluky, opisovali ze stejných diplomek, spolu zapíjeli zkoušky a státnice. O jakékoli konkurenci si můžeme nechat jenom zdát. Ministr spravedlnosti se stal postupně pouhým bambulou, dobrým pouze k tomu, aby chodil do sněmovny s návrhy na zvyšování platů.

Tuto roli ale odmítl hrát současný ministr spravedlnosti. Právě to je pravým důvodem potíží Pavla Němce. Ty ostatně začaly již s nástupem do resortu. Známé je rovněž vystoupení náměstka nejvyšší státní zástupkyně Fenyka, jímž zhatil snahu o vydání Viktora Koženého do ČR. Méně známý je ale výrok samotné nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, že kdo dostal dotaci z Evropské unie, má proč se jí bát. To byl jasný útok na ministra, který na spravedlnost přišel z ministerstva pro místní rozvoj, jež spravuje největší strukturální fond. Benešová, která již několikrát prokázala, že si plete právo s politikou, se ministrovi pomstila prošetřováním jeho ingerence ve věci vydání Al-Sáního do Kataru. Je zcela bezprecedentní, aby nechal svého šéfa vyšetřovat jeho přímý podřízený. Z kompetenčního sporu se stal mediálně zpolitizovaný případ, ve kterém místo Ústavního soudu rozhodují soudy obecné. A opět - není to pouze pomsta soudců ministrovi, který chce konečně postavit vztahy v justici z hlavy na nohy?

Daly by se najít pravé důvody, které by demaskovaly „vzpouru soudců", jež vyvrcholila prohlášením předsedů krajských soudů o soudcovské samosprávě. Němec totiž připravuje řadu návrhů, které by měly ne omezit nezávislost, ale současnou neproniknutelnost soudcovského stavu zvenčí. Například rozšíření kárných komisí i o odbornou veřejnost. Stejný návrh by se měl týkat i státních zástupců a exekutorů. Soudců konkrétně by se dotýkalo vyhlašování výběrových řízení na místa soudců, kterých by se mohli zúčastnit i jiné právnické profese, nejenom soudní čekatelé. Ministerstvo by mělo rovněž získat možnost přesunout soudce podle potřeb resortu na soudy s největším nedostatkem soudců, a to bez souhlasu předsedů dotčených soudů. Jasnou odpovědnost chce vnést Němec rovněž do státního zastupitelství, jehož představitelé - ale i jednotliví státní zástupci - se nechovají jako státní úředníci, ale spíše jako prokurátorští „strážci socialistické zákonnosti". To, co učinil jako ministr spravedlnosti Jan Kalvoda v roce 1996, kdy v jeden den odvolal jak vrchního státního zástupce, tak městského zástupce v Praze, by bylo dnes politicky a mocensky nepředstavitelné.

Všechny zájmové skupiny, jež dnes justice obsahuje, se cítí ohroženy a divoce útočí na ministra spravedlnosti. S požadavky na nezávislost to nemá nic společného.