Jsme s islamisty ve válce?

Vstoupili jsme do nové éry, do nové války; nepřítel nemá v tomto případě žádné územní požadavky, nesnaží se vyjednávat, ale zabíjí podle nahodilého výběru. Pro islámský terorismus, ať se už odvolává na Al-Kajdu nebo jinou skupinu, jsou příznačné tyto skutečnosti: pohrdání osobou člověka, odmítání civilizovaných hodnot a fascinace smrtí. Čím se dá něco takového vysvětlit? Čím je něco takového živeno? Francouzský odborník na politické konflikty Gérard Chaliand se ve své dlouhé kariéře setkal s různými gerilovými bojovníky a pohyboval se v různých krizových oblastech. Začátkem května poskytl rozhovor francouzskému týdeníku l'Express. Z jeho odpovědí jsme některé vybrali a přeložili.

Teror není v lidských dějinách ničím novým. Všechny despocie ho používaly k tomu, aby si zajistily poslušnost populace. Francouzská revoluce, Cromwell, bolševici, nacisté. Teror v současné podobě, prováděný ve skupinách, které útočí na civilisty a snaží se ovlivnit veřejné mínění, je dílem posledních desetiletí. Jako náhrada za gerilový boj se objevil někdy kolem roku 1968. Revolucionáři v Latinské Americe, jako Tupamaros v Uruguayi nebo Carlos Marighella v Brazílii, pochopili, že gerilový boj v kubánském stylu je omyl: rolnictvo je nenásledovalo. Zvolili proto odlišnou taktiku - městské gerily, městský terorismus - ale nedopadli o moc lépe. Palestinci prošli zhruba stejnou zkušeností. Zatímco akce jejich komand proti Izraeli nepřinesly žádné výsledky, prostý únos izraelského letadla Habášovou Lidovou frontou za osvobození Palestiny se dostal na první stránky světového tisku.

Teroristický akt se jevil jako nejlepší reklama v zájmu věci a nahradil gerily. Připomeňme si zajetí rukojmí při olympijských hrách v Mnichově roku 1972, které skončilo krvavou lázní. S tímto „reklamním" terorismem se spojil terorismus arabských států, který využíval palestinských disidentských skupin při diplomatických vyjednáváních. Sýrie proto, aby Francouze přinutila nezajímat se dále o Libanon, Libye při nátlaku na Velkou Británii. Druhá etapa na cestě k současnému terorismu byla završena v roce 1979 po šíitské revoluci v Íránu a sovětském vpádu do Afghánistánu. V Bejrútu v roce 1982 zahubily nastražené kamiony 242 námořníků a 58 parašutistů. Výsledek: jen se dvěmi oběťmi na straně islamistů opustili Američané, Francouzi a jejich spojenci Libanon. To byl největší politický úspěch terorismu.

Několik tisíc bojovníků zformovaných v Afghánistánu poskytlo svoji pomoc alžírskému džihádu, džihádu bosenskému a později také v Čečensku, v Kašmíru. Terčem byli nejprve Sověti, ale záhy je nahradili Američané: útok na WTC (1993), útok na americké vojáky v Bejrútu a v Dahránu (1995-1996), proti americkým ambasádám v Nairobi a v Dar-es-Salámu (1998), útok na americkou loď v Adenu (2000)... Klasický terorismus pak dosáhl svého vrcholu 11. září 2001 v New Yorku a Washingtonu.

Cílem terorismu však není zabít maximum lidí, ale co nejvíce jich zastrašit. Je lépe zabít jednoho člověka a být viděn tisíci než zabít tisíc lidí a být viděn pouze jedním člověkem. Terorismus potřebuje být viděn a přetřásán v médiích. Zatímco však Irové, Baskové a Palestinci chtějí terorismem dosáhnout určitého statutu nebo splnění územních požadavků, je cíl islamistů utopický: obnova společenství věřících, které má nastoupit po likvidaci „bezbožných" muslimských režimů, které jsou například v Egyptě nebo v Pákistánu. Islamismus je třeba odlišovat od islámu: jde o ideologii velice aktivní menšiny, která se chce postavit do čela muslimského světa.

Islamismus se nezrodil z bídy, ale je dílem frustrace ze ztracené síly a z potřeby moci. Islám propásl modernizaci. Nevytvořil demokracii, ani nezajistil růst. Islamisté sní o tom, že naleznou a obnoví islám, který by oplýval čistotou, jíž se údajně mělo vyznačovat období za Prorokova života, a že sjednotí věřící proti Západu, který je považován za zkažený a agresivní. Islamisté nemají o čem vyjednávat. Chtějí pouze jedinou věc: terorizovat nepřítele a zničit ho.

Americká intervence v Afghánistánu zdecimovala dvě třetiny jejich struktur a část islamistů se stáhla do Pákistánu. V roce 2003 se sítě obnovily na základnách od Maroka po Filipíny. Dnes tvoří Al-Kajda síť sítí, která disponuje tykadly nejen v muslimských zemích, ale také mezi islámskými imigranty na Západě. Džamaja Islamíja v Indonésii zahrnuje dvacet procent tamní populace, což je čtyřicet milionů osob! Není nijak těžké vyhledat mezi nimi několik stovek fanatiků rozhodnutých jít ihned do akce. V Maroku slaví islamismus největší úspěch mezi nezaměstnanými, kterých je zde 35 procent; převážná většina z nich je ve věku pod třicet let.

Teroristé se rekrutují ponejvíce v madrásách, ve školách, v nichž se vyučuje korán. U adeptů se nejprve zkouší jejich schopnost obětovat se, jejich duch oběti. Potom procházejí tvrdým „školením", indoktrinací, po malých skupinách, dokud se každý z nich necítí být připraven spáchat atentát. Na Srí Lance jsem viděl, jak pracují tamilští Tygři: vybírají čtrnáctileté výrostky - čím je někdo mladší, tím více se cítí být nesmrtelný a může se stát sebevrahem - oddělují je od jejich rodin a v lesních táborech je vystavují další tvrdé indoktrinaci. Atentát se připravuje po dlouhé týdny a budoucí kamikadze je neprodyšně obklopen takovou logistikou, že nemůže uhnout nebo dokonce selhat. Všichni bojovníci mají ovšem u sebe ampulku s cyankáli, aby se zabili dřív, než by mohli padnout do zajetí.

Teroristé hrozí Západu zbraněmi masivní destrukce. Proč by však používali biologické, chemické nebo jaderné zbraně, s nimiž se velmi těžko manipuluje, když mohou i tak rozsévat zkázu pomocí klasických prostředků? Všechny teroristické skupiny mají společnou ideologii, kterou saúdský wahhábismus šíří už po nějakých třicet let. Saúdská Arábie zasela sémě, ze kterého se rozvinul radikální islamismus. Všichni teroristé mají pocit, že prožívají epopeu, když bojují za velikost islámu proti hydře zkaženého Západu. Jsou přesvědčeni, že jejich věc je spravedlivá, že dokážou Západu způsobit zásadní krizi a že „bezbožné" státy nakonec dostanou pod svou kontrolu.

Tato ideologie se šíří rovněž ve Francii - v některých francouzských městech nebo předměstích probíhá ideologická práce snadněji, neboť se nacházíme v tolerantní demokracii. Nejprve se formují aktivisté, z jejichž řad se rekrutují pozdější kamikadze. Mnozí Francouzi, kteří dávají nepokrytě najevo svůj antiamerikanismus, se kojí falešnou nadějí, že budou mít zaručeno bezpečí, poskytnou-li islamismu mírové záruky. Měli by dobře chápat především toto: nesouhlasíme-li s islamisty na sto procent, jsme jejich nepřáteli! Pro islamisty se zákaz šátků na školách rovná vyhlášení války. Chápou to jako útok na muslimské ženy, kterým někdo chce zakazovat jejich cudnost. Chování k ženám je v muslimských zemích skutečně nezdravé, funguje zde téměř patologická sexuální frustrace. Islamismus chce ženy podřídit trvalé kontrole. Jsme obviňováni, že je necháváme žít podle jejich vlastního přesvědčení. Boj za nošení šátků je jedna z etap vedoucí ke kontrole přistěhovalecké populace a tedy i společnosti, v níž přistěhovalci žijí. Nátlak islamismu se projevuje především kontrolou žen. Vzpomínám si, že v Egyptě v padesátých letech nechodily zahalené téměř žádné ženy. V dnešní Káhiře nosí závoj osmdesát procent žen. Nátlak je zřetelný: jsme nuceni konstatovat, že je na postupu islamismus, který nemusí být nutně teroristický, ale teroristé mohou být s takovým vývojem spokojeni.

I když je obojí strašné, nelze srovnávat atentát, který zabíjí civilní obyvatelstvo, s bombardováním během války. Islamisté však tvrdí, že jsou ve válečném stavu a že jejich násilí není o nic méně legitimní než naše, třebaže se odvoláváme na stát, politické instituce a nástroje. Islamisté jsou jinde než my. Islám uznává hodnoty civilizace. Ale islamisté mají podobně jako stalinisté totalitní mentalitu. Jak proti takovému nepříteli bojovat? Zpravodajskými službami a zejména infiltrací. Je známo, že před 11. zářím se americké služby příliš soustřeďovaly na elektronické zpravodajství a podcenily práci v terénu. Je třeba umět podstupovat fyzické riziko. Jak u nepřítele všechno funguje, to se na počítači nezjistí. Je nutné být na místě, umět se na to místo dostat, vidět nepřítele, vnímat ho, umět pochopit způsoby jeho myšlení.

Pohybujeme se v klimatu permanentní teroristické hrozby. Islamismus je na postupu od Afriky po Indonésii. Stojíme tváří v tvář konfliktu, jak ukázal atentát v Madridu. K něčemu podobnému bude docházet i jinde v Evropě a z povahy tohoto konfliktu vyplývá, že potrvá nejméně jednu generaci. Pro islamisty atentáty představují pouze malé, „bodové" úspěchy. Potřebují se někde dostat k moci, jinak se točí pouze v kruhu, působí jistě děsivé škody, ale právě z hlediska jejich cílů málo významné. Proto tvrdím, že jsme s nimi v konfliktu, ale nikoli ve válce.

Z francouzského týdeníku l'Express ze 3. května 2004 vybral a přeložil Josef F. Mlejnek.