Ještě jednou k Žofínu

Po několika letech jsem se (jako host) zúčastnil kongresu ODS. Neměl jsem přílišná očekávání - ostatně utvrdil mě v tom i návrh jednodenního programu.

Vstřebával jsem atmosféru pódia, jednacího sálu, kuloárů a zprostředkovaně i balkónu novinářské obce. První dojem jsem získal hned u vchodu, kde jsem při prezenci zaplatil za pobyt na Žofíně stejně jako ostatní hosté 800 Kč. Byla to jenom část sumy, kterou platili delegáti. Musím říci, že jsem pořádal řadu obdobných akcí - a mnohých dalších jsem se účastnil -, ale nikdy jsem nezažil, že by hosté za to, že byli pozváni, svému hostiteli platili. Inu, jak zpívá Bob Dylan, časy se mění. Jenom si nejsem jist, zda k lepšímu.

Pokusím se o několik zobecňujících postřehů. Atmosféru předchozích kongresů ODS, kde byla přeci jen patrná naděje, že příště bude lépe, teď vystřídala obava z toho, že už bude jenom hůře. To vše bylo zahaleno rouškou marketingového pozlátka. Upřímnost byla nahrazena všudypřítomným pokrytectvím či dokonce farizejstvím. Snahu o dialog nahradilo vydírání a vyhrožování. Z vizionářských stratégů se stali údržbáři, ceremoniáři a požitkáři. Pokud si předseda ODS přál, aby žofínské setkání vyznělo jako demonstrace síly a semknutosti, pak se původní záměr příliš nezdařil. ODS je dnes tvořena různými nesourodými skupinami, které spojuje pouze značka, která většinu z nich - až na vzácné výjimky - buď přímo, nebo zprostředkovaně živí. Politika jako taková ztratila obsah a nahradila ji jen mocenská forma. I já chápu, že politika je uměním možného, ale nemůže být uměním „všehomožného".

Bylo příjemné minulou sobotu potkávat torza bývalých nadšenců. Svoji pravdu a odvahu ale projevovali pouze kuloárovým reptáním. Mezi přítomnými byla početně zastoupena především posarajevská generace ODS, která byla často katapultována až na vrchol, avšak bez vědomí souvislostí. A také bez zjevných osobních zkušeností nejen s formováním základních principů politiky ODS, ale i pravice u nás a koneckonců i pluralitní demokracie založené na soutěži standardních politických stran. Akcent na osobní zodpovědnost a posilování občanských svobod vůči státu není jenom politickou deklarací, ale musí být i výrazem životního postoje. Třetí část delegátů pak tvořili zcela noví lidé, pro které je účast na kongresu ODS jen událostí, jíž se doma pochlubí. Že se program zkrátí na minimum? Že závěrečné usnesení schvaluje jen těsná nadpoloviční většina delegátů? Že hosté ani nesledují průběh diskuze? Že přítomní novináři mají zakázáno komunikovat s delegáty? Co na tom. I dříve se přeci stávalo, že se na vrcholných setkáních účastníci vzájemně poplácávali po ramenou za dobře vykonanou práci, pak si zahořekovali na nepřejícná média a společně zanadávali na příšernou opozici. Na závěr se v zákulisí rychle odhlasovalo předem domluvené usnesení a šlo se to zapít. Aby byl druhý den pověstný klid na práci. Ale i tehdy zpravidla přijížděli delegáti s jasně definovanými mandáty a stanovisky svých místních, oblastních a regionálních sdružení. Na kongresech se pak snažili o jejich naplnění a formulovali své pozice, postoje a názory. Vzpomínám na časy, kdy byla polemika užitečná. Toto slovo v původním významu znamená společné přemýšlení. A to jsem na Žofíně v sobotu 24. listopadu opravdu neviděl. Nejenže nebyla poptávka, ale dokonce byl přítomen viditelný strach ze společného přemýšlení.

Pokud někdo myslí vážně, že má ODS silnou vládu, pak si buď něco nalhává, nebo zcela vědomě lže. Jsou koaliční strany, zvláště v dnešní kondici, silnými, věrohodnými a ideologicky spřízněnými partnery? Jsou silnými spojenci dva přeběhlíci? ODS za tento podivný kompromis platí nesmírně vysokou cenu již nyní. A vyšší bude, až jí voliči vystaví závěrečný účet. ODS jako vítěz voleb nemá většinu ani ve vládě, ani v Poslanecké sněmovně, nemá rozhodující vliv na státní finance, nemá svého předsedu parlamentu, nemá rozhodující vliv na obranu země, nad rozdělováním dotačních fondů EU atd. Bylo by přirozené, kdyby koaliční partneři za ústupky ODS v programové a personální oblasti alespoň respektovali prezidentského kandidáta ODS. Opak je pravdou.

Namítnete, že po boji je každý generál. Jistě, ale já jsem před dnešním vývojem varoval již před volbami i těsně po nich. ODS mohla vládnout v jednobarevné menšinové vládě. Mohla se připravit na rychlé předčasné volby, mohla připravit a prosadit změnu volebního systému. Nebo si opravdu myslíme, že v ČR nelze dosáhnout modelu střídání dvou hlavních politických proudů u vlády? Opravdu si ODS tak málo věří, že by její kandidáti neuspěli v soubojích tváří v tvář se svými konkurenty ve většinovém volebním systému? Už vás slyším - s Paroubkem přece nelze jednat. Jenže ČSSD není jen Paroubek! A až zákonitě opustí pozici předsedy ČSSD (podle mého názoru po prezidentských volbách), pak se procentní rozdíl voličské podpory zvýší z dnešních cca 5 % na 10-15 % v neprospěch ODS. Navíc to bude v čase, kdy veřejnost pocítí nečekaně tvrdé dopady poloreformy státních financí včetně zvýšení cen energií (za úžasných zisků skupiny ČEZ).

Jaký tedy bude další vývoj? Dnešní politika vedení ODS a její „silné" vlády připravuje předpolí pro vládu sjednocené levice, tedy ČSSD, KSČM a potenciálně i zelených. Koneckonců předseda Bursík už dnes chodí do klubů KSČM nabízet svého prezidentského kandidáta. Kruh se začíná uzavírat. 18. kongres ODS se stal promarněnou příležitostí. ODS v sobě nenašla dost síly k sebereflexi a hledání nových východisek. Zdá se, že špičky ODS zvolily model vládnutí „každý den navíc je dobrý". Jako by nevnímali, že i voliči ODS jsou už politikou unaveni, znechuceni a otráveni. V tomto smyslu kongres ODS jejich pocity ani nezměnil, ani nezmírnil - naopak je ještě posílí. ODS vyslala svým voličům velmi nebezpečný signál. Boj o radikální ekonomické reformy i euroústavu je zapomenut. Pasivita se prezentuje jako vítězství. Přeci nelze nahněvat Melčáka s Pohankou nebo dokonce Bursíka s Čunkem. Smutný obraz.

Kdyby dnes na zelené louce vznikla pravicová strana manažerského typu, pak by asi nebyla bez šance. Lidé, kteří ze svých daní živí tento stát - a tedy i svou politickou reprezentaci -, přestávají ODS vnímat jako stranu, která reprezentuje a hájí jejich zájmy. To je ta největší a bohužel asi nenahraditelná ztráta. Donekonečna nelze spoléhat na to, že všichni ostatní jsou ještě horší, že bez ODS by se vrátil bolševismus stalinského typu. Sázet pouze na to, že jsme nejmenším zlem, a zároveň nabízet jen polotovary a vulgarity je zaručená cesta do propadliště dějin, ovšem s katastrofálními důsledky pro tuto zemi.

A na závěr malé doporučení. Minulý týden jsem si přečetl knihu Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek. Děsivé čtení. Přesto si ji však nenechte ujít.