Jenže už se stalo

Tereza Šustková (1991) vystudovala češtinu a hudební výchovu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci. Svoji prvotinu Skrýše vydala v roce 2018 v nakladatelství Host, o dva roky později jí tamtéž vyšla sbírka Tíha vlny. Třetí kniha, Koutnice, je připravena k vydání. S manželem a třemi dětmi žije básnířka ve Velké Bystřici u Olomouce, čteme na záložce její druhé knížky. Při četbě jejích veršů si (s jistým překvapením) uvědomujeme, že děti ani rodina nejsou odsunuty stranou, neustoupily „seberealizaci“ tvůrčího subjektu, ale jsou součástí autorčina hlubokého přitakání lidské každodennosti ve světě a součástí nejen emočního, ale především existenciálního prostoru její poezie. Vladimír Holan kdysi vyčetl mladým básníkům, že z vědění chtějí přejít rovnou do básnění. U některých současných básníků a básnířek, mladých i starých, mívám neodbytný pocit, že ono vědění lze v jejich případě snadno nahradit libovolnou proměnnou. Ale jejich „upřímnost“ má nakonec nohy ještě kratší než lež. „Já potřebuju zůstat pořád jaksi pod závojem, pravdivá, ale pod závojem,“ svěřila se nedávno Tereza Šustková v rozhovoru Zdeňku Volfovi. Neříká to z pruderie, jednoduše nechce být veřejnou duší, zjevující obraz-šifra je pro ni víc než prostoduchá výpověď, jakkoli odvážná. A její obrazy jsou silné a znepokojivé jako ode dna vypluvší „šupinaté ryby, co měly raději spát“, a sugestivní jako chvíle šátrající „rukou po nahém krku“. Nechtějí vědomě provokovat a ani nemusejí, nesou si v sobě magicky snovou nevinnost, jež může být i krutá. (Josef Mlejnek)

Ve vzduchu

Horký jako pec
divoký a bezejmenný
čas mezi dívkou a ženou.
S bosýma nohama ve škopku,
na rameni rozpáraný steh,
při úpatí lesa
já jediná s rukou na břiše. 

(…)