Jednou až nebudem a vyprázdněno bude…

Byl v učení u těžkých vah žánru, jakými byli Rilke nebo Valéry, přesto svou typicky precizní tvorbu nepateticky a důsledně nazýval básničkami. O osud poezie se nestrachoval. „Její existence je založena na naději. Kdybychom přidali ještě víru a lásku, zamává nám teologie; ta ovšem hraje vyšší ligu,“ řekl mi kdysi. A pak dodal: „Napsal jsem básničku, která začíná verši: Jak malinké jsi Brno moje / tak Strmilov je veliký… Ale co z toho vyplývá, nevím. Snad jen, že v obou případech žiju v ústraní.“ Na konci října, krátce po svých sedmdesátých devátých narozeninách, skonal uprostřed své rodiny v kapesním městečku Strmilově, s nímž ho spojovaly rodové vazby a kde (mimo své erbovní Brno) nalezl svůj pozdní domov.