Je příčinou globálního oteplování oxid uhličitý?

Za největší současný globální problém lidstva je stále častěji označována změna klimatu vyvolaná působením civilizace. Přesto, že se jedná o dosud nepotvrzenou hypotézu, zanechává za sebou významnou stopu. Lze skrze ni totiž snadno oslovovat veřejnost. Lidé jsou stále fascinováni přírodními živly a hypotéza dává tradičním nářkům nad počasím nevídaný, téměř apokalyptický rozměr.

Nálepkou globálních změn klimatu bývá označována kdejaká lokální změna počasí. Hodnocení skutečných změn klimatu je nudné: například globální teplota se na Zemi během 20. století zvýšila o 0,6 °C. Takovými údaji se nedosáhne publicity, a o tu jde především. Mediální manažeři vědí, že akční témata jsou veřejností vděčně přijímána, a proto jí servírují, co si žádá. Extrémy počasí médiím neuniknou, ať se odehrají kdekoliv. Ta politická síla, která si dané téma přivlastní, má zaručenu publicitu, jež podmiňuje volební úspěch. Vzniká jakási symbióza médií a uskupení schopných dodávat událostem punc senzačnosti, mj. i aplikací různých hypotéz, doporučených limitů atd.

Je s podivem, že veřejnost nežádá důkazy pravdivosti bombastických vizí budoucího vývoje. Pro většinu je dostatečná odborná záštita sporného tvrzení odvoláním se na "mnohé odborníky", "vědeckou komunitu" či "panel". Pro tu část veřejnosti, kterou nepřesvědčí "srdeční" argumenty (připravujeme katastrofickou budoucnost našich vlastních dětí), si profesionální zvěstovatelé špatných zpráv připravili účinnou iluzi: neprůkazné argumenty o změně klimatu prokládají nezpochybnitelnými pravdami, jako "je třeba šetřit energiemi" nebo "musíme zachovat kvalitní životní prostředí příštím generacím". Takový mix vyznívá důvěryhodněji.

Mediálně chytlavou hypotézu o změně klimatu si přivlastňují různé politické strany. V USA dokonce obě. Významná část pravidelné zprávy o stavu unie, přednesené v roce 2006, byla věnována energetice a environmentálně čistým technologiím. Bezpochyby ji připravovali mediální profesionálové, nikoliv techničtí odborníci. Proto se v ní objevují polovičaté informace o tzv. bezodpadovém palivu budoucnosti - vodíku. Zapomíná se, že vodík není zdrojem energie; obsahuje jen tu, kterou do něj při jeho výrobě vložíme. Stejně krátkozraká je sázka na elektromobily, neboť při výrobě potřebné elektřiny se vyprodukuje více oxidu uhličitého než při pohonu benzínovým motorem. Rovněž představa, že se v USA bude vyrábět etanol z dřevěné štěpky, je pouze prázdnou proklamací. Z chemické podstaty je dřevo pro tento účel nejméně vhodnou obnovitelnou surovinou. Zpráva ukazuje, že na téma změny klimatu vytvoří profesionálové snadno mediálně zajímavé představení, avšak bez ohledu na správnost obsahu.

Sternova zpráva

V současnosti je diskutovaným materiálem zpráva týmu vedeného Nicholasem Sternem, jež byla vypracována pro britskou vládu. Již formulace zadání od ministra financí je úsměvná: provést "rozbor klimatických změn s důrazem na vědecký přístup". Prováděl snad někdo jiný rozbor klimatických změn bez vědeckého přístupu? Zdůrazněním vědeckosti zřejmě šéf ekonomického týmu vyplňuje slabiny zprávy. Uvádí například, že do atmosféry se v důsledku lidské činnosti dostává ročně 45 miliard tun skleníkových plynů. Z materiálů OSN lze vyčíst, že lidstvo ročně přidá do koloběhu uhlíku 20 miliard tun oxidu uhličitého. Zbytek do oněch 45 miliard jsou jiné skleníkové plyny. Přesto je autory zprávy navrhováno nesystémové řešení založené pouze na snižování produkce oxidu uhličitého. Kdyby autoři byli přesvědčeni o blížící se katastrofě, nemohli by ignorovat víc než polovinu dalších, antropogenních skleníkových plynů.

Podíl oxidu uhličitého na skleníkovém efektu je stále nejednoznačný. Odborná veřejnost z důvodu předběžné opatrnosti jeho rostoucí koncentraci v ovzduší nebagatelizuje. Během více než století, kdy rostla jeho koncentrace, se navzdory množství naměřených údajů neprokázaly účinky na globální klima. Za tohoto stupně poznání evidentně nelze předpovídat účinky růstu koncentrace oxidu uhličitého na klima v budoucnu. Pokud tak někdo činí, měl by své dílo označit jako sci-fi.

Sternova ekonomická komise přesto vytvořila z ničeho mediálně poutavé scénáře vývoje klimatu v budoucnu, provázala je s dopady na lidstvo a pak se teprve věnovala tomu, na co má kvalifikaci - simulacím globální ekonomiky. Modely jsou ale založeny na beletristických konstrukcích, které se nemohou zaštítit vědeckým přístupem. Řada parametrů je objektivně nepředvídatelných. Například nelze předpokládat, že intenzita slunečního záření bude trvale konstantní, musí se proto pracovat s více variantami.

CO₂ není usvědčeným viníkem globálního oteplování

Bezprostřední souvislost mezi koncentrací CO₂ v atmosféře a růstem průměrných teplot není prokázána, i když podle paleoklimatologických měření se může zdát, že je tomu naopak. V posledních 400 000 letech zemské klima nikdy nebylo dlouhodobě ustálené. Cyklicky se měnící koncentrace CO₂ oscilovala mezi 190 až 290 ppm (ppm = jeden díl z milionu, např. 1 ml z 1 m3) a odchylky od současné teploty dosahovaly -8 až +2 °C. Změna koncentrace CO₂ v rozmezí 100 ppm je spojena se změnou teploty v rozsahu 10 °C. Co bylo příčinou těchto významných změn, se spekuluje. Rozhodně z těchto údajů nevyplývá vztah příčiny (růst koncentrace CO₂) a následku (oteplení).

V posledních 150 letech, v důsledku spalování fosilních paliv, koncentrace CO₂ narůstá a na počátku 21. století již dosahují hodnot kolem 380 ppm. Protože koncentrace stoupla o téměř 100 ppm oproti cyklickým maximálním hodnotám, měla by se podle paleoklimatologického modelu teplota zvýšit téměř o 10 °C. Průměrná globální teplota v posledním století však stoupla jen o 0,6 °C. Z toho lze usuzovat, že teplota na planetě Zemi a koncentrace CO₂ spolu přímo nesouvisejí.

Často používaný argument, že v poslední dekádě minulého století bylo zaznamenáno takové množství extrémních jevů, které značně převyšuje jiná období, zpochybňuje jednoduchou rovnici "vyšší koncentrace CO₂ v ovzduší = vyšší výskyt extrémů počasí". Koncentrace CO₂ v atmosféře totiž roste přibližně stejnou rychlostí již 150 let . Platila-li by uvedená rovnice, poruchy počasí by se musely během této doby postupně zvýrazňovat a nekumulovaly by se do jedné dekády.

CO₂ není nečistotou v životním prostředí

V souvislosti s poškozováním životního prostředí jsou často zmiňovány emise oxidu uhličitého.Opomíjí se však, že CO₂ je přirozenou součástí zemské atmosféry a spolu s vodou základní stavební jednotkou veškeré živé hmoty. Bez fotosyntézy a bez skleníkového efektu by na Zemi nemohl existovat život. Oxid uhličitý v atmosféře není znečištění, či dokonce špína.

CO₂ se navíc v atmosféře nachází v takových koncentracích, že i když jeho množství roste, na zdraví člověka nemá vliv. Vždyť ve vzduchu, který vydechujeme, je koncentrace CO₂ stokrát vyšší než v atmosféře. Nikoho by nenapadlo označit sportovce jako znečišťovatele kvůli tomu, že při své činnosti produkují desetkrát více oxidu uhličitého nežli diváci, kteří je sledují z ochozů.

Životodárná fotosyntéza

Fotosyntéza je chemická rekce, která ze surovin neživé přírody vytváří složky živé přírody. Je to reakce vody a oxidu uhličitého poháněná sluneční energií, která probíhá v zelené hmotě rostlin. Je fascinující, že ze dvou jednoduchých molekul se v řetězci přeměn vytváří miliony látek potřebných pro život v celé jeho rozmanitosti. Uvádí se, že 95 % biomasy na Zemi vzniklo fotosyntézou. Také prekurzorem fosilních paliv (zemní plyn, ropa, uhlí) byla fotosyntetizovaná hmota. CO₂ je tedy bez přehánění základem života.

Je-li vyšší koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší, vytvářejí se podmínky pro rychlejší tvorbu biomasy. Profesor Nádr například odhaduje, že zvýšení výnosů kulturních plodin v posledním století je asi z jedné třetiny umožněno růstem koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší. Tato skutečnost není příliš známá. Vyšší intenzita rostlinné produkce je většinou spojována s novými technologiemi, ochrannými prostředky či genovou manipulací.

* * *

Změna klimatu a koncentrace CO₂ se tedy zdá být uměle zveličeným problémem, v historii nikoli prvním. Před několika desítkami let se například běžně tvrdilo, že Země nemůže poskytnout dostatek potravy pro všechny a že neexistuje jiný mechanismus populační regulace než války a hladomory. Ty měly být vyvolány růstem počtu obyvatel. Stejně tak se dnes běžně tvrdí, že další zvyšování koncentrace CO₂ přinese celoroční mrazy v Evropě a ze značné části amerického kontinentu udělá jednu velkou poušť. To, že takové předpovědi "stojí na vodě", části veřejnosti příliš nevadí. Hlasatele všemožných apokalyptických scénářů totiž většinou ani tak nezajímá jejich správnost, jako jejich mediální účinnost.

Autor je pedagog Fakulty chemické technologie VŠCHT Praha, působící v Ústavu organické technologie. S kolegy naplňuje obsahem nově akreditovaný obor "Systémové inženýrství životního prostředí", jehož je garantem.

Tento příspěvek vznikl úpravou textu ze sborníku Energie a energetika, mýty a budoucnost (www.svobodomyslni.cz).