Jaká demokracie má v Iráku šanci?

Současný Irák je obrazem státu, který se nachází uprostřed tranzitivního období od totalitního režimu k režimu jinému. Skeptikové (či realisté) hovoří o tom, že výsledný režim zdaleka nemusí být demokratický. Nedávno se k nim připojil i americký politolog a poradce šéfa Prozatímní koaliční správy v Iráku Larry Diamond svojí knihou Promarněné vítězství (Squandered Victory). Situaci vysoce komplikuje řada faktorů, od společenské heterogenity na mnoha úrovních, přes nedůvěru k "importovaným idejím" demokracie, až po nespokojenost s tím, jak reálně probíhá "obnova". V praxi často přináší korupci a příliš se nedotýká ekonomiky. Média pak vnějšímu pozorovateli stále zprostředkovávají především obraz nekončící každodenní nejistoty a násilí. Na následujících stránkách proto přinášíme rozhovor se třemi účastníky programu "Democratic Institution Building Process - Lessons from the Czech Republic", v jehož rámci se CDK pokouší zprostředkovat reprezentantům politického života a nevládního sektoru současného Iráku zkušenosti s procesem přechodu od totalitního režimu k demokracii. Shayk Faries Al Sharíf je zástupcem jedné z iráckých nevládních organizací, Iraqui Institution for Democracy Development, a také reprezentantem majoritní, šíitské náboženské skupiny v Iráku. Dr. Nuha Al-Darwish a Haitham Eidan Kámil reprezentují iráckou Model Iraqui Society Organization a pobočku amerického International Republican Institute, která působí přímo na území Iráku. Jejich pohled na současnou iráckou společenskou i politickou realitu potvrzuje, že problém demokratizace Iráku zdaleka nekončí na úrovni institucionální obnovy, přípravou ústavy a parlamentními volbami.

Irák je velmi heterogenní země z hlediska náboženského, kmenového, regionálního. Jak se tato heterogenita projevuje v současném procesu přechodu od nedemokratického režimu k režimu jinému? K vnějšímu pozorovateli většinou pronikají zprávy především o negativních vlivech těchto skutečností.

Shayk Faries Al Sharíf: Odpověď na Vaši otázku není jednoduchá. Rád bych ale využil této příležitosti, abych trochu osvětlil ony pozitivní a negativní aspekty heterogenity irácké společnosti (především té náboženské), o nichž se tolik hovoří. Podíváme-li se na iráckou společnost z náboženského hlediska, zjistíme, že její většinovou část spojuje jedna důležitá věc. Většina Iráčanů jsou věřící lidé, stoupenci různé víry, ale přesto - věřící. Irácká společnost je tedy religiózní, a to je fakt. Není přitom pravdou, že by vztahy mezi stoupenci různých náboženství byly tak špatné. V řadě míst pro muslimy posvátných, v Nadžafu, v Karbale, v Babylónu, žili odnepaměti pokojně spolu s muslimy i židé. Jejich emigrace nesouvisela s žádnými náboženskými či společenskými tlaky, byly to důvody spíše politické. Máme rovněž menší náboženské komunity maronitů či mandejců na jihu Iráku, se kterými též žijeme v míru. Stejně pokojné a bezproblémové vztahy jsou s křesťany žijícími na severu Iráku či v Bagdádu. Ze sociálního hlediska vedou skupiny stoupenců různých náboženství poměrně stabilní a pokojný život. Po politické změně v naší zemi, po pádu vlády, která byla v rukou sunnitů, však začalo docházet k velkému vměšování vlivů zvnějšku. Především ze strany extremistických salafistů, což je zvláštní skupina sunnitů, kteří neinklinují k žádné ze čtyř hlavních sunnitských škol, ale čerpají prvky své víry z každé z nich a majoritně žijí v Saudské Arábii. Toto je právě třeba pečlivě rozlišovat - naše irácké sunnity a extremistické salafisty zvenčí. Jejich cílem je vyvolat sektářské nálady a násilí, které by vedlo až k sektářské občanské válce uvnitř muslimské komunity.

Jak byste v současnosti hodnotil možnost participace jednotlivých náboženských skupin na politickém životě v Iráku? Původně největší sunnitské volební uskupení, Irácká islámská strana, lednové volby zcela bojkotovalo a hlasování se nakonec nezúčastnilo. Zastoupení sunnitů v parlamentu tedy neodpovídá podílu jejich stoupenců v irácké společnosti.

Shayk Faries Al Sharíf: Sunnité především plně participovali při přípravě irácké ústavy. Navzdory neúčasti ve volbách jim byla přidělena některá křesla v ústavodárném výboru a při této práci byli aktivní. Řada připomínek, které oddálily vyhotovení ústavy, pocházela právě od sunnitů.

Může podle Vás právě nová ústava přispět k porozumění mezi různými skupinami v Iráku, k uklidnění situace a k řešení nejpalčivějších problémů?

Shayk Faries Al Sharíf: Je třeba mít na paměti, že nyní irácký stát není řízen zákony, které by vycházely přímo od naší vlády. Taková vláda zákona teď v Iráku není. Cestou k jejímu nastolení je právě schválení ústavy v parlamentu a následné referendum o ní. Ústava tedy bude mít nepochybně vliv na stabilitu v Iráku, na stabilitu sociální, kulturní i politickou.

V současné podobě návrh ústavy poměrně silně zakotvuje roli islámu coby oficiálního náboženství v Iráku, akcentuje mnoho principů zvykového práva šarí'a. Nebude to v budoucnosti problém?

Shayk Faries Al Sharíf: Je třeba si uvědomit jedno: demokracie pro Irák nemůže být importovanou demokracií. Sociální a náboženskou realitu importovat ze Západu nelze. Demokracie musí být založena na iráckých tradicích a zvycích. Jen takový model demokracie obyvatelstvo přijme za své, to Vám garantuji.

Jak byste charakterizovali situaci nevládních neziskových organizací (NNO) v současném Iráku?

Dr. Nuha Al-Darwish: Obecně platí to, že organizace, které jsou součástí tzv. občanské společnosti v současném Iráku, se nyní dělí podle druhu praktické činnosti, jíž v Iráku vykonávají. Máme např. organizace, které se zabývají vzdělávacími, jiné zase zdravotnickými službami. Jde v podstatě o servisní organizace, subjekty zabývající se veřejně prospěšnými službami občanům. Dá se však říci, že téměř všechny tyto organizace se během prvních let své existence do určité míry zabývaly vzděláváním zaměřeným na fenomén demokracie.

Jaká může být podle Vás role NNO v procesu demokratizace Iráku?

Haitham Eidan Kámil: Nevládní organizace jsou jedním ze základních elementů, na nichž demokracie stojí. Musí to být však organizace, které v rámci vznikající občanské společnosti působí pozitivně a jsou pozitivně i vnímány. Nemůžeme se obracet jen na vládu a stát s očekáváním, že uspokojí všechny naše potřeby.

Dr. Nuha Al-Darwish: Bývalý režim přistupoval k procesu demokratizace (a k samotnému pojmu demokracie) s mimořádnou obezřetností, do takové míry, že dokonce zakazoval mnoha akademikům a vědcům působícím na univerzitách vedení přednášek, které by se nějak týkaly pojmu demokracie. V důsledku toho je zřejmé, že samotný koncept demokracie je nyní pro iráckou kulturu termínem novým. Neméně důležitá je demokratická praxe, která bohužel v naší společnosti též zcela chybí, protože jsme prošli obdobím mnoha desetiletí tyranie v podobě totalitní vlády. Zjišťujeme proto, že rozšiřování povědomí o demokracii je velmi obtížné, jsou-li lidé v této věci zcela neznalí a pokud navíc funguje v řadě případů i faktor nedostatečného vzdělání či dokonce negramotnosti.

Naše specifické tradice (zvyky, systém morálních hodnot či náboženských postojů) navíc nezřídka vedly ke špatnému pochopení, k nedostatečnému porozumění termínu demokracie ze strany některých lidí. Vyložili si ji jako absolutní svobodu, což vede k jejímu zneužívání. Jedním z nejobtížněji pochopitelných aspektů demokracie a demokratického vnímání pojmu "svoboda" je určení hranic mezi "mojí" svobodou a svobodou toho druhého, kde končí má svoboda a začíná svoboda toho druhého. Absolutní svoboda je neslučitelná se skutečnou demokracií, protože fakticky znamená omezování druhého. Stejně špatným pochopením demokracie je její pojímání jako chaosu. Úkolem neziskových organizací v Iráku, které se zabývají šířením povědomí o demokracii, by tedy mělo být vyvracení takových mýtů a nedorozumění.

S jakými konkrétními problémy se setkáváte?

Dr. Nuha Al-Darwish: Realita demokracie je nová nejen pro iráckou veřejnost, ale i pro NNO. Osoby, které stojí v čele některých nevládních organizací, mají často jen velmi jednoduché vzdělání. Chybí jim širší znalosti, mnoha z nich byl přístup k hlubšímu vzdělání v minulosti odepřen, byli to svého druhu "disidenti". O to větší snahu po změně však nyní mají, i bez adekvátního vzdělanostního zázemí na své straně.

Haitham Eidan Kámil: Nevládní organizace mají velkou roli v každé demokratické společnosti. V Iráku je ale situace z mnoha důvodů specifická a nejde jen o kulturní hledisko. Prošli jsme obdobím totalitního režimu, který v praxi představoval určitý druh státocentrického socialismu a osobní diktatury. Nebyli jsme zvyklí na skutečné nevládní organizace fungující na podobném principu jako na Západě. U nás fungovaly jejich napodobeniny, jakési "umělé" organizace v podobě odborů, spolků žen a spolků mládeže, které ale napomáhaly bývalému režimu. Byly k tomu přímo určeny. Z té doby pochází vysoká nedůvěra občanů už i jen vůči pouhému slovu "organizace". Auto s takovým označením či nápisem bylo ještě dlouho po pádu režimu vnímáno jako "nebezpečné" auto s "nebezpečnými" cestujícími, na něž je třeba dát si velký pozor. Slovo "organizace" evokovalo násilí, diktaturu, teror. Nyní, v době přechodu k demokracii, proto není idealistický pohled na NNO snadný. Situace je taková, že máme velký počet těchto organizací, je ale otázkou, které z nich mohou mít skutečný vliv. Odpověď je, že jen velmi málo. Značná část organizací, které nyní v Iráku existují, je bohužel fiktivní. Je to však otázkou času, kdy dojde k jejich automatickému rozpuštění, zatímco ostatní, ty, kterým jde o skutečnou práci, časem svoje aktivity rozvinou.

Na jaké aktivity se zaměřují vaše organizace?

Haitham Eidan Kámil: Naše organizace se vedle jiného pokouší aktivně působit směrem k veřejnosti, snažíme se prezentovat ji v médiích jako organizaci, která by ráda pracovala se společností a zprostředkovávala vládě jasnou představu o tom, co lidé skutečně potřebují.

Dr. Nuha Al-Darwish: Má organizace se zaměřuje především na výchovu k demokracii, na vyučování demokratickému myšlení, které, jak doufáme, povede posléze k demokratickému chování lidí. Model demokracie, který se snažíme tímto způsobem prosadit (proto figuruje slovo "model" i v názvu organizace), se však snaží brát v úvahu specifika naší situace, specifika irácké společnosti, která disponuje vlastním kulturním, sociálním a náboženským dědictvím. Snažíme se najít specifický irácký model demokratické společnosti a politiky, který by nebyl totožný s importovaným, západním modelem. Náš koncept demokracie není jen politický, ale má i sociální a ideový rozměr, je, řekněme, širší než západní model demokracie.

Je činnost NNO v současnosti nějak právně upravena?

Haitham Eidan Kámil: Legislativa upravující činnost těchto institucí existovala již v minulosti. Už za vlády minulého režimu platila pro tehdy existující organizace určitá pravidla fungování (nutná registrace, zákaz aktivit propagujících násilí, vyvolávajících sektářské nálady či nenávist). NNO jsou samozřejmě zmíněny i v nové ústavě.

To znamená, že nyní ještě fungují nevládní organizace v Iráku podle pravidel platných v minulosti?

Haitham Eidan Kámil: Ano, dokud nevstoupí v platnost nová ústava. Problém je v tom, jak už jsem naznačil, že úlohu nevládních organizací lidé ne vždy správně chápou. Nechápou (což je právě dědictvím minulosti), že naše funkce ve společnosti je nepolitická v tom smyslu, že nejsme spojeni s vládou a nejsme ani politickými stranami. Do některých politických aktivit však většina neziskových organizací zapojena je, pokud to nejsou např. organizace zabývající se poskytováním zdravotnické péče apod. Právě tuto zvláštní pozici většiny NNO - "na prahu" politiky, a přesto mimo - řada lidí nechápe. Podle nejnovějších statistických údajů máme v Iráku více než 5000 nevládních organizací. Pokud si čtete seznam jejich vzletných názvů, musíte dojít k přesvědčení, že stav občanské společnosti v Iráku se blíží ráji a proces demokratizace ideálu. Ve skutečnosti samozřejmě nic z toho není pravda.

Do jaké míry se daří kooperace iráckých neziskových organizací se zahraničními NNO a co vlastně irácké organizace od zahraničních partnerů očekávají?

Dr. Nuha Al-Darwish: Téměř všechny soudobé irácké nevládní organizace vděčí za mnohé západním neziskovým organizacím, to nelze popřít. Pomáhají nám do velké míry. S touto otázkou však souvisejí i problémy. Především ten, že nelze spoléhat na pomoc zahraničních NNO absolutně. Projekty vzdělávání nesmí skončit v okamžiku, kdy nám zahraniční organizace svoji pomoc zastaví, musí pokračovat dál.

Haitham Eidan Kámil: Kooperace mezi zahraničními organizacemi a místními iráckými organizacemi samozřejmě existuje. Bezpečnostní situace však nedovoluje těmto zahraničním organizacím příliš se otvírat, nemohou proto působit na všech místech a potřebují irácké partnery, kteří by zde implementovali jejich programy. Není to tedy jen jednostranná kooperace, obě strany se potřebují navzájem při realizaci svých cílů. Irácké organizace potřebují od těch západních především dva typy pomoci. V první řadě je to vzdělávací a konzultační asistence, kterou nám mohou zahraniční organizace poskytnout. Naše rodící se občanská společnost prochází nyní podobnou situací a potýká se s podobnými problémy, jaké řešila Česká republika před lety, v době pádu komunismu. Irácké NNO by se rády ujaly podobné vzdělávací funkce, jakou vykonávaly v 90. letech (a dodnes vykonávají) tyto organizace i u vás, a k tomu potřebujeme předat určité znalosti. Druhý požadavek je snad ještě důležitější než ten první. Je jím finanční asistence, tedy přístup k nejrůznějším fondům. Přesto však musí být oba cíle, tedy reálná smysluplná činnost i schopnost získávat prostředky, provázané. Jak jsem již zmínil, máme bohužel dostatek organizací, které disponují pouze názvem, jinak nevykonávají nic, neplní žádný cíl a chtějí pouze finanční zisky.

Působí v současnosti v Iráku pouze americké organizace, nebo jsou zde aktivní také evropské NNO?

Haitham Eidan Kámil: Nejvlivnější jsou samozřejmě organizace americké. Víte velmi dobře, že projekt politické změny v Iráku, projekt demokratizace, je americkým plánem, což dokládá koneckonců i jejich vojenská přítomnost. Přesto u nás působí i některé evropské organizace. Je to především v Basře, kde jsem přímo nebyl, ale vím od přátel o jejich působení tam. Basra je kontrolována britskými vojsky a působí zde i některé britské organizace. V Iráku byly a jsou aktivní i organizace české (Člověk v tísni, humanitární organizace Adra), které pracují velmi dobře. Z amerických institucí je to samozřejmě National Endowment for Democracy (NED) a International Republican Institute (IRI) a řada dalších.

Okolní svět získává v současnosti z Iráku zprávy, které se týkají především napjaté bezpečnostní situace. Jaké jsou podle Vás - vedle bezpečnostních potíží - největší problémy Iráku?

Haitham Eidan Kámil: Můj osobní názor je takový, že naše současná společnost postrádá především vzájemnou důvěru. Je potřeba, aby nejen politikové, ale i všichni ti, kdo mají přímý vliv na stav a prosperitu země, disponovali základní poctivostí, důvěryhodností, loajalitou ke svému poslání a integritou ve slovech i činech. V irácké společnosti vládne deziluze, protože nemáme komu věřit, nemůžeme často důvěřovat vlastním lidem, což je špatné. Za druhý největší problém po složité bezpečnostní situaci bych označil problém korupce, která s tím přímo souvisí, a je třeba s ní bojovat. Dám Vám příklad. Ze spolehlivých zdrojů vím, že během šesti měsíců Allávího vlády se kamsi "vypařily" 2 miliardy dolarů zahraniční asistence a nikdo neví kam. To je veliká částka, ale stále jen špička ledovce. Nejrůznější donátoři z řad fondů a nadací garantovali přísun dalších miliardových částek, ale opět nikdo neví, kam vlastně přišly. Nic z toho nebylo realizováno a přeměněno ve skutečné, hmatatelné výsledky. Třetím problémem je pak otázka rekonstrukce. Domnívám se, že pokud by rekonstrukce skutečně začala, jakkoli malá, v jakémkoli městě (není jen Bagdád, máme mnoho menších a bezpečnějších měst), vezme to vítr z plachet i těm, kdo tady páchají násilí. I útočníci uvidí, že "Američané" něco dělají a lidé jim budou více věřit. Všeobecné zklamání pramení z toho, že uplynuly téměř tři roky a obyčejní lidé mají pocit, že za tu dobu nebyla v Iráku doslova položena ani cihla. A přitom je tak důležité právě toto udělat. Je to věc podobné důležitosti jako řešení bezpečnostní situace a boj s korupcí.

Dr. Nuha Al-Darwish: Já osobně si myslím, že irácká společnost se může stát svého druhu "modelem" v oblasti Blízkého východu jako země, v níž může demokracie prosperovat a úspěšně zakotvit. Z psychologického hlediska je na to Irák, domnívám se, dobře připraven. K realizaci něčeho takového je však nezbytné splnění tří podmínek. Za prvé, pokračovat v boji s terorismem a zvítězit v něm. Za druhé, najít a realizovat adekvátní propojení či most mezi islámem a demokracií. A za třetí, bojovat s nedostatky ve znalostech a ve vzdělání. Mám-li to říci "tvrdě", je třeba bojovat též s "negramotností", ať již v doslovném smyslu toho slova či s negramotností kulturní.

Je negramotnost či vzdělanostní deficit dodnes v Iráku takovým problémem? Jaká je vzdělanostní struktura iráckého obyvatelstva?

Dr. Nuha Al-Darwish: Přesná statistická čísla Vám nemohu říci. Důvod je prostý: v minulých letech nebylo vůbec možné takové průzkumy objektivně provádět. V dobách Saddámova režimu bylo nemyslitelné něco jako komplexní sociologický průzkum, zaměřený např. na zjišťování procenta negramotnosti, nebo dokonce zveřejňování takových čísel a údajů. Organizace provádějící podobné studie existovaly, shromážděné informace však byly ve všech případech nekompletní a velmi často i uměle zfalšované. Očekávat tedy, že by takové "průzkumy" poskytly patřičné informace o naší společnosti, je scestné.

Mohu hovořit pouze obecně o okolnostech, v nichž dnes žijeme a které tvoří iráckou realitu. Z důvodu velkého zhoršení ekonomické situace iráckých rodin v minulých letech opouští mnoho dětí, které ještě nemají ukončeno ani základní vzdělání, školu (týká se to především chlapců, dívek ne) a jsou nuceny hledat si práci. Právě jejich práce totiž nezřídka pomáhá přežít celé rodině. To je skutečnost, která hovoří za vše.

Využiji příležitosti hovořit s iráckou ženou a zeptám se na možnosti žen z hlediska jejich současného profesního uplatnění, v politice, ale i jinde v irácké společnosti. Kdybyste měla srovnávat minulost a současnost, jak budete hodnotit situaci žen v Iráku?

Dr. Nuha Al-Darwish: Ze zkušenosti člověka, který pracuje v neziskové organizaci, vím, že dokonce i na venkově projevuje řada žen velký zájem o práci v těchto organizacích. Upřednostňují takový typ uplatnění před vstupem do "tvrdé" politiky. Skutečností však je, že někdy je jim i v takovém profesním uplatnění bráněno ze strany manžela či jiných mužů v rodině.

Pokud jde o práci v politice, máme též ženy, které se pokoušejí získat zde vyšší pozici. Stejně jako v předchozím případě však hraje roli společenská přijatelnost takového angažmá ženy, názor rodiny, především otce a manžela. Ještě důležitějším faktorem, který způsobuje, že se příliš mnoho žen v politice neangažuje, je ale strach. Strach z terorismu. Pracovat v politice je prostě nebezpečné.

V lednových volbách bylo na jednotlivých kandidátkách rezervováno každé třetí místo pro ženu. Myslíte, že takový způsob "pozitivní diskriminace" může přispět k většímu vlivu žen nejen v irácké politice, ale i ve společnosti?

Dr. Nuha Al-Darwish: Chcete znát můj osobní názor? Věřím tomu, že i kdyby tyto ženy nebyly vysoce vlivné, už jen jejich přítomnost v parlamentu je dobrá, protože pozvedne obecně status ženy v irácké společnosti. Musíte vzít v úvahu fakt, že ani mezi politiky-muži nejsou všichni stejně vlivní a významní. My potřebujeme každou ženu, i kdyby měla v politice jen nabírat zkušenosti, protože někde se začít musí. Věřím, že tak vzroste jejich vliv v irácké společnosti obecně.

Může přispět k řešení problémů současného Iráku, o nichž jste hovořili, nová ústava, pokud bude do konce roku přijata?

Haitham Eidan Kámil: Ústava je legislativa. Právo, soustava zákonů. Jádrem problému je ale její implementace. Reálný problém nevyřeší napsaný zákon, ale jeho aplikace. Ústava například nedonutí vládu, aby zahájila rekonstrukci, vůbec o ní nemluví. Řešení našich problémů je především záležitostí času, je to tranzitivní záležitost. Potřebujeme, aby skutečně začala obnova země, která by nám pomohla bojovat i s nezaměstnaností. Proces ekonomické obnovy a budování něčeho nového by mohl poskytnout pracovní místa pro velké množství lidí, což by je snad odradilo i od páchání násilí. Tento proces by zároveň přesvědčil lidi o tom, že se v Iráku skutečně něco pozitivního děje. Z tohoto důvodu je potřebná především rekonstrukce. Naši lidé totiž nyní inklinují k názoru, že Američané dovedou jen ničit, ne znovu budovat. Jejich úkolem či "výzvou" by teď mělo být dokázat opak.