Jak z toho ven?

Když se šachista dostává do svízelné situace a pouze několik tahů ho dělí od porážky, klade si řečnickou otázku, jak z toho ven. V podobné situaci se ocitá mezinárodní společenství ve vztahu ke Kosovu. Napjatě očekávaný plán Martti Ahtissariho na budoucí uspořádání této země byl ušit horkou jehlou. Nic nového nepřináší, není přijatelný ani pro jednu z nesvářených stran a především pod rouškou částečného udělení nezávislosti rozštěpuje vlastní území podle etnického principu. Rusko, které se považuje za zastánce srbských zájmů v Radě bezpečnosti OSN, již ústy prezidenta Vladimira Putina sdělilo, že s návrhem nebude souhlasit, pokud k němu vyjádří námitky byť jen jedna ze zúčastněných stran. A se současným návrhem nesouhlasí ani Srbové, ani kosovští Albánci.

Nákladná kosovská přítomnost

Mezinárodní přítomnost v Kosovu má bezpochyby své oprávnění. Bez ní by se tato země dávno zmítala v chaosu a území by bylo nesporně etnicky vyčištěné. Odhaduje se, že v Kosovu nyní žije kolem 1,9 milionů obyvatel, z nichž plných 90 % tvoří kosovští Albánci, 6 % kosovští Srbové, 2 % takzvaní muslimští Slované, tedy Bosňáci a Gorani, 1,5 % Romové a 1 % Turci.

Rozpočet Dočasné administrativní mise OSN v Kosovu (UNMIK - United Nations Interim Administration Mission in Kosovo) činí pro rok 2006/2007 necelých 218 milionů dolarů. Dalšími přibližně 70 miliony euro ročně dotuje mezinárodní společenství prostřednictvím dceřiných organizací kosovský rozpočet. Přesné náklady na působení 16 300 vojáků jednotek KFOR nejsou známy.

Pokud nepočítáme nevládní sektor, přitekly podle odhadů na obnovu Kosova mezi lety 1999-2004 2,76 miliardy euro. Nejvíce se na této částce podílela 35 % Evropská unie a 13,5 % Spojené státy. Mezi lety 1999-2003 činily investice do rekonstrukce země 2,34 miliardy dolarů.

Světová banka odhaduje, že míra nezaměstnanosti v zemi se pohybuje mezi 23-33 %, zatímco UNMIK uvádí bez zahrnutí sezónní zaměstnanosti a šedé ekonomiky 35-50 %. I za této situace se daří naplňovat kosovský rozpočet výběrem různých daní ze 70 %. Mezinárodní přítomnost v Kosovu však i tak zůstává finančně velmi nákladnou.

Úskalí nového plánu

Cílem plánu finského diplomata Martti Ahtissariho, hlavy mise UNOSEK (United Nations Office of the Special Envoy for Kosovo), mělo a má být definitivní ukončení otázek o budoucím statutu Kosova, hledání cest ke snížení mezinárodní přítomnosti v Kosovu a snížení finanční účasti mezinárodního společenství na chodu této země. Každý takový plán ovšem naráží na protichůdné představy srbských a kosovsko-albánských politiků. Zatímco kosovští Albánci požadují plnou nezávislost, srbští politici spatřují v Kosovu jednu z historických kolébek národa. Srbský tisk často nehovoří o Kosovu, ale o Kosovu-Metochiji, nebo zkráceně Kosmetu. (Metochija je starý srbský výraz pro církevní půdu.) Také jedna z nejvýznamnějších bitev v srbských dějinách s Turky se odehrála na Kosově poli 28. června 1389, byť skončila pro Srby porážkou. Pikantní je, že památník této bitvy vyhodili kosovští Albánci v roce 1999 do povětří. I proto většina srbských politiků požaduje, aby Kosovo zůstalo součástí Srbska.

Není tedy divu, že nejdůležitějším bodem Ahtisaariho konceptu je zajištění bezpečnosti Srbů a ostatních menšin v Kosovu. Plán počítá s takzvanou kantonizací (nebo decentralizací) Kosova, vytvořením samosprávných enkláv v místech, kde žije většinově srbské obyvatelstvo. Samospráva by měla mít kontrolu nad veškerým děním v těchto enklávách a odpovídala by pouze nově zřízenému mezinárodnímu civilnímu reprezentantovi (International Civilian Representative). To by v podstatě znamenalo vyjmutí těchto enkláv z pravomoci kosovské vlády. Pokud by tento plán došel naplnění, Kosovo by se stalo v menším obdobou Bosny a Hercegoviny, jejíž kantonizace se ovšem neukázala příliš účinnou. Spíše naopak. Tento model vede k dalšímu prohlubování mezietnických rozporů a především k takzvané ghettoizaci menšin. V případě území severně od Kosovské Mitrovice (měly by zde být nově zřízeny samosprávné celky Mitrovicë/Mitrovica North a Mitrovicë/Mitrovica South) by lehce mohlo dojít k odtržení celého území od Kosova a k jeho přímému napojení na Srbsko, pokud by došlo k vyhlášení nezávislosti Kosova. Přesný počet srbských samosprávných enkláv v Kosovu navíc ještě nebyl stanoven (kromě stávajících území pod srbskou správou by měly nově vzniknout srbské samosprávy v oblastech Gracanicë/Gračanica, Ranillug/Ranilug, Partesh/Parteš, Kllokot/Vërboc - Klokott/Vrbovac a Novobërdë/Novo Brdo).

Jednotlivé srbské samosprávy by měly mít přímý vliv na volení místních policistů. Otázkou ovšem zůstává, jak by se v budoucnu samosprávy chovaly - zda by zůstaly loajální vůči kosovské vládě (což se nedá předpokládat), nebo by za svou autoritu považovaly bělehradskou vládu. Plán neřeší otázku, zda by se srbští obyvatelé těchto enkláv mohli účastnit voleb do srbského parlamentu, nebo by mohli volit pouze do parlamentu kosovského.

Ve svém důsledku vede Ahtisaariho plán k tomu, že z území vlastního Kosova bude doslova vykrojeno několik samosprávných útvarů, které se budou prištinské vládě zodpovídat minimálně, pokud vůbec. Jejich podřízenost mezinárodnímu civilnímu reprezentantovi nebude mít věčné trvání a po skončení jeho mandátu se jednání v podstatě vrátí zpět na začátek.

Jakkoliv plán počítá se zrušením dočasné správy v Kosovu (UNMIK) a jejím nahrazením International Civilian Office (ICO) s menším počtem zaměstnanců a menší rolí, než měl UNMIK, omezení vojenské přítomnosti čekat nelze. Vojáci mají nadále především chránit menšiny před většinovým albánským obyvatelstvem. KFOR se pouze přemění v novou organizaci s názvem International Military Presence (IMP). V bodě nazvaném „Religious and Cultural Heritage" se zvláště zmiňuje, že jedním z úkolů IMP bude ochrana majetku srbské pravoslavné církve a církevních staveb v Kosovu. (Má být vytvořeno 45 ochranných zón kolem nejvýznamnějších pravoslavných církevních staveb a památek.)

Jak pojmenovat Ahtisaariho Kosovo?

Ahtisaariho plán předpokládá, že ICO bude mít méně možností než UNMIK a nebude mít po přijetí ústavy a zvolení potřebných orgánů vliv na chod státních podniků a činnost kosovské samosprávy vůbec. ICO bude mít poradní hlas a vměšovat se do kosovských vnitřních záležitostí bude moci pouze v případě porušení některého z bodů Ahtisaariho plánu.

Prvním bodem na cestě k novému (úmyslně nepoužívám slovo nezávislému) Kosovu má být přijetí ústavy všemi obyvateli země. Ústava musí obsahovat následující body, jinak nevstoupí v platnost:

1. Kosovo je mnohonárodnostní společností a všichni obyvatelé jsou rovnoprávní.

2. Kosovo nemá žádné oficiální náboženství a je neutrální v otázkách víry.

3. Kosovo bude mít vlastní znak, vlajku, hymnu a pečeť, které musí zohledňovat mnohonárodnostní charakter Kosova.

4. Úředními jazyky budou albánština a srbština.

5. Kosovo bude mít právo uzavírat mezinárodní dohody včetně práva na vstup do mezinárodních organizací.

6. Kosovo si nebude činit žádné územní nároky vůči okolním státům a nebude vyhledávat sjednocení s jiným státem nebo částí státu.

7. Kosovo umožní a zabezpečí návrat všech uprchlíků do země.

8. Všichni obyvatelé Kosova budou mít základní lidská práva a svobody.

9. Menšiny budou v parlamentu zastoupeny pomocí systému garantovaných (rezervovaných) křesel.

10. Schvalování zákonů týkajících se zájmů menšin bude muset být odsouhlaseno „dvojnásobnou většinou" - většinou všech hlasujících poslanců a většinou všech hlasujících poslanců pouze z řad menšin.

11. Vláda Kosova, včetně její civilní služby, bude dohlížet na rozdílnost lidí v Kosovu.

12. Prezident Kosova bude reprezentovat jednotu všech obyvatel Kosova.

13. Ústavní soud bude tvořit devět zasloužilých soudců s vynikajícím morálním profilem.

Z uvedených bodů je patrné, že mezinárodní společenství chce v budoucnu pouze kontrolovat ochranu práv a zájmů menšin, jinak přenechá všechny rozhodovací pravomoci na nové kosovské vládě. Pokud Ahtissariho návrh vejde v platnost a schválí ho Rada bezpečnosti OSN, bude mít Kosovo 120 dní na to, aby vytvořilo návrh nové ústavy. Text ústavy bude připravovat 21 expertů z řad kosovských obyvatel. Hotový text bude nejdříve předložen mezinárodnímu civilnímu reprezentantovi a pak teprve kosovskému parlamentu. Ten musí ústavu přijmout dvěma třetinami hlasů.

Kosovská vláda bude mít pod kontrolou policii a bude mít možnost vytvořit také profesionální armádu. Zatím se o ní hovoří jako o Kosovo Security Force (KSF). Vojáky budou vybírat kosovští experti spolu s vojáky International Military Presence. KSF nebude moci používat žádné těžké zbraně, tabulkový počet by měl činit 2500 vojáků a 800 rezervistů. Ahtissariho plán jí také povoluje zřídit vlastní domácí zpravodajskou službu.

V ekonomické oblasti přejdou skoro veškeré pravomoci a povinnosti na kosovskou vládu. Takzvané Publicly Owned Enterprises (POEs) přejdou do přímé správy kosovské vlády, Socially Owned Enterprises (SOEs) bude nadále spravovat mezinárodní společenství prostřednictvím nástupce organizace Kosovo Trust Agency (KTA). Zvláštním bodem Ahtissariho plánu a jednou z jeho priorit v hospodářské oblasti je navrácení zkonfiskovaného majetku srbské pravoslavné církve. Tento bod návrhu není pro kosovsko-albánské politiky stravitelný, stejně jako ten, jenž hovoří o tom, že se Kosovo přizná ke svému dílu mezinárodních dluhů Srbska.

Ahtisaariho plán se vyhýbá slovu nezávislost, ovšem všechny uvedené předpoklady k nezávislému a samostatnému Kosovu vedou. Srbští politici se proto snaží rozhodování o přijetí plánu odložit až na dobu po sestavení nové srbské vlády, v čemž je na 43. mnichovské konferenci o bezpečnosti podpořila i německá kancléřka Angela Merkel.

Odmítavé reakce

Názor kosovských Srbů na budoucí uspořádání Kosova shrnula v rozhovoru pro internetový server občanského sdružení Dženo předsedkyně srbského výboru pro Kosovo Sandra Raškovič-Ivič: „Nikdy nebyla řeč o rozdělení Kosmetu, ale o decentralizaci oblasti. To je velmi důležité a tyto dvě odlišné definice se nesmí míchat dohromady. Srbové Kosmetu nabízejí autonomii. Kosmet by měl být autonomní, ale zároveň by měl poskytnout Srbům, jako součást této autonomie, jejich vlastní autonomii. To je takzvaná dvojitá autonomie a jediné opravdové řešení. To je celá myšlenka našeho návrhu. Tak by decentralizované srbské úřady měly horizontální kontakt mezi sebou, ale i vertikální styk se Srbskem. Byly by dopravně propojeny, aby tudy mohli proudit lidé, zboží, informace...Život by se vrátil do normálních kolejí a ochránil život Srbů."

Ahtisaariho návrh v podstatě všechny tyto body obsahuje, ovšem i přesto se proti němu srbští politici ostře postavili. Důvodů je několik. Převládá názor, že naplnění bodů Ahtisaariho plánu vyústí v odtržení Kosova od Srbska. To je pro srbské politiky stále ještě nepřijatelné. Tento aspekt například zdůraznil ve svém komentáři k Ahtisaariho plánu srbský pravoslavný biskup Artemij z Rašky a Prizrenu, pro něhož je nezávislost Kosova nepřijatelná. Vladeta Jankovič, poradce Vojislava Koštunici, podle svých slov věří, že Rada bezpečnosti OSN nebude s takovouto autonomií Kosova souhlasit. Samotný Vojislav Koštunica považuje Kosovo stále za integrální součást Srbska. Jednání s kosovskými Albánci bude oddalovat, jak jen to bude možné, neboť patrně nebude chtít být spojován s případnou ztrátou Kosova. Pomyslného černého Petra přenechá svému nástupci. Srbští politici i z tohoto důvodu zřejmě nebudou spěchat se sestavením nové vlády, třebaže se objevily zprávy, že k prvnímu zasedání nového parlamentu má dojít již 14. února 2007.

Oproti srbským politikům jsou albánsko-kosovští politici zatím ve svém hodnocení Ahtisaariho plánu až nezvykle umírnění a mlčenliví. Jejich zamlklost je ovšem v přímém protikladu s bouřlivými událostmi v Prištině, kam vyšly bezprostředně po oficiálním představení Ahtisaariho návrhu demonstrovat tisíce kosovských Albánců, kteří požadují plnou nezávislost země. Nepokoje, jež v hlavním městě Kosova vypukly, musela rozehnat policie UNMIK a sedmdesát účastníků bylo zraněno, především střelbou gumovými projektily. Nikdo to neřekne nahlas, ale mezi kosovsko-albánskými politiky se stěží najde někdo, kdo by neusiloval o nezávislé Kosovo.

Zajímavý názor na vývoj v Kosovu vyjádřil Martin Dvořák, jenž v této zemi několik let působil jako jeden z civilních administrátorů UNMIK: „Nástup nacionalistů v Srbsku mě trochu překvapil, měl jsem ze Srbů v Srbsku už delší čas pocit, že už chtějí mít od všeho hlavně pokoj, a to dokonce včetně Kosova. Ale celospolečenská frustrace, pokles úrovně a prestiže Srbů a Srbska, to mohl být ten důvod, proč se najednou Kosovo znovu stalo tak důležitým tématem. Na druhé straně se u kosovských Albánců naopak nemění po léta celkem nic. Jediné, co považují za skutečně možné definitivní řešení, je plná samostatnost. Jejich lídři jsou ale balkánsky „vyčůraní", takže vědí, že takový protektorát mezinárodních mocností je svým způsobem mnohem výhodnější než úplná samostatnost, nemluvě ani o tom, oč je to lepší než jakákoli spojitost se Srbskem. Takže soudím, že i většině kosovských lídrů současný status quo zas až tak nevadí. Kosovo jako součást Srbska (v jakékoli oběma stranami přijatelné formě) si představit neumím. Forma, která by uspokojila obě strany, podle mě neexistuje; jedna strana bude muset ustoupit, což zatím žádná z nich nechce, anebo nakonec prohrát. Ale nejspíš se může podařit něco vykšeftovat - kompenzace, členství v EU či něco podobného. Osobně si myslím, že žádná jiná, skutečně uplatnitelná konečná podoba než plně samostatné Kosovo asi v dané chvíli není vidět. Jednoduše řečeno proto, že kosovští Albánci chtějí samostatnost víc, než jak moc jim ji Srbsko nechce dát. Ale mezinárodní politika bývá občas stejně nevyzpytatelná jako ta domácí - a o evropské to platí tím spíš -, takže předvídat, jak to dopadne, si netroufnu."

Odhady budoucího vývoje

Ruský prezident Vladimir Putin Ahtisaariho plán při únorovém vystoupení na mnichovské konferenci o bezpečnosti odmítl. Zdůraznil, že Rusko nepodpoří plán, který by neuspokojoval všechny. To vytváří předpoklady pro patovou situaci. Představa, že by se mohli srbští a kosovsko-albánští politici shodnout na nějakém kompromisu, se nezdá být příliš reálnou.

V Srbsku bude s pravděpodobností hraničící s jistotou vládnout koalice demokratických stran. Přestože Demokratická strana Srbska úřadujícího premiéra Vojislava Koštunici nebude mít v koalici většinu, Koštunica patrně i nadále bude srbským premiérem. Jeho dosavadní chování přitom nesvědčí ani o vstřícnosti k Ahtisaarimu, ani k jeho plánu. Koštunica patrně nebude chtít být osobně odpovědný za ztrátu Kosova, a proto se bude snažit všemi možnými prostředky předložené plány blokovat. Rusko s největší pravděpodobností zablokuje návrh v Radě bezpečnosti OSN. Nepovede jej k tomu pouze ochrana srbských zájmů a stability na Balkáně, ale také snaha zamezit vzrůstajícímu vlivu Evropské unie a Severoatlantické aliance v evropském prostoru. Určitou překážkou se jeví také nejednota jednotlivých členských států EU v kosovské otázce. Jediné možné východisko by představovala dohoda mezi Spojenými státy a Ruskem. USA by zřejmě musely Rusku nabídnout nějaké kompenzace, aby byl plán budoucnosti Kosova schválen. Avšak ani State Department není v poslední době samostatnosti Kosova příliš nakloněn.

Varianty plné nezávislosti Kosova ani jeho rozšířené autonomie v rámci Srbska nejsou ideální. V obou případech dojde k radikalizaci kosovsko-albánských nacionalistů, která může vyústit v nové boje a etnické čištění od Srbů. Velmi problematické by také bylo jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova ze strany kosovsko-albánských politiků, což by mohlo zavléct jednotky KFOR (resp. IMP) do občanské války.

Současný stav jednání o budoucím statutu Kosova nemá prozatím žádné východisko. Žádná z nastíněných variant není ideální. Kosovo nakonec zřejmě nezávislost získá, ale rozhodně to nebude v horizontu nejbližších let. Ahtisaariho plán nemá příliš mnoho šancí na úspěch, avšak stát se může cokoliv. Jedinou jistotou je, že jednotky KFOR (či IMP) v zemi budou muset ještě dlouhou dobu zůstat a do Kosova stále poplynou dotace z mezinárodního společenství i Evropské unie.

Autor pracoval v Kosovu v letech 1999-2000.