Jak uchopit udržitelnost?

Nepříliš šťastný překlad anglického termínu „sustainability" rozšířil naší slovní zásobu o mlhavé slovo „udržitelnost". Tato mlhavost není zaviněna pouze překladem, ale celkovou nejasností samotné udržitelnosti, která se - přesto, nebo právě proto - stala utopickým ideálem rozvoje od obecní, podnikové až po celosvětovou úroveň.

První definice udržitelného rozvoje (sustainable development) je obsažena ve zprávě OSN vypracované tzv. komisí Brundtlandové v roce 1987: „Udržitelný rozvoj je rozvoj, který naplňuje potřeby současnosti a přitom nezpochybňuje schopnost budoucích generací uspokojit své potřeby." Od té doby se „udržitelnost" a „udržitelný rozvoj" vyskytují nejen v úvahách o budoucnosti nebo ochraně životního prostředí a hospodaření se zdroji, ale staly se standardní součástí newspeaku politiků a zamořily nejrůznější strategické dokumenty, studie a zprávy od podnikové úrovně až po OSN. Na Googlu se „sustainable", „sustainability" a „sustainable development" vyskytují celkem v 180 milionech dokumentů, což je srovnatelné s výskytem slov „money" (628 milionů), „energy" (326 milionů) nebo „economy" (207 milionů).

Máme udržitelnou výrobu a spotřebu, zdravotní péči, vzdělávání, udržitelnou dopravu a zemědělství, udržitelné nakládání s odpady, udržitelné instituce a dokonce i „sustainable sex" (Google, 1 350 dokumentů). Myslí se tím často stálost, trvalost, stabilita, trvalá prosperita a úspěšnost, tedy antonyma lability, pomíjivosti, nestálosti, diskontinuity, zániku a neúspěchu. Cokoliv, čemu chceme dát punc nějaké vyšší kvality, ozdobme tímto slůvkem. Byl by však omyl pokládat udržitelnost za neškodný politický folklór.

Na půdě OSN a jejích agentur probíhají pokusy o definování globální udržitelnosti, což by mělo umožnit koordinaci rozvoje na národních úrovních tak, aby globální rozvoj byl udržitelný. Hovoří se nejen o mezigenerační odpovědnosti (dlouhý časový horizont a kontinuita), ale také o zdrojích surovin a ekosystémech (hranice růstu). Časem původní, zcela obecná definice udržitelnosti vedla k odvozeným definicím na národních, regionálních a oborových úrovních. Později v Johanesburgu na Světové konferenci k udržitelnému rozvoji (WSSD, 2002) se z diskuse vynořily „tři pilíře udržitelnosti" a nutnost nastolení rovnováhy mezi nimi; tedy požadavek, aby ekonomický rozvoj (první pilíř) byl vyvážen péčí o životní prostředí a uvážlivé nakládání se surovinovými zdroji (druhý pilíř) a kultivací společenských institucí a péčí o občany (třetí, sociální pilíř).

Podle této představy lze každý pilíř nějak popsat a kvantitativně charakterizovat podle zásady „co není měřitelné, nelze řádně poznat a tedy ani řídit". To vede k vytváření stovek indikátorů udržitelnosti a k rozsáhlému sběru všemožných statistických dat popisujících národní a regionální úroveň. Sledují se a komentují všemožné trendy, dávají se nálepky udržitelnosti na kdeco, chybí ale nějaký jednotící model ideálního rozvoje lidské společnosti. To je celkem pochopitelné, protože jednotlivé národy, etnika, politické strany, nadnárodní společnosti a organizace mají své vlastní představy o šťastné budoucnosti.

Systémový přístup

Před několika lety se tým z fakulty managementu na universitě v Groningen (Nizozemí) pokusil v rámci výzkumu „udržitelné inovace" formulovat podstatu udržitelnosti. Bylo shromážděno více než padesát definic od různých autorů a k překvapení výzkumníků vycházely z několika různých myšlenkových základů. Aby získali nějaký jednotící rámec, dospěli autoři k závěru, že udržitelnost lze definovat v teorii systémů jako vlastnost nějakého subjektu přítomného v určitém prostředí, například lidská civilizace na Zemi nebo podnik na trhu. Je tedy nutno se vždy ptát po vlastnostech subjektu, schopnosti poznávat a učit se, jeho reakci na změny prostředí a podobně. Chování nebo vývoj, který umožňuje trvalou existenci, nebo dokonce dosažení nějakého vytčeného cíle, jsou potom „udržitelné", stejně tak jako v tomto ohledu žádoucí vlastnosti subjektu. V rámci evoluční teorie je udržitelnost totožná se schopností živých organismů dlouhodobě přežít, tedy nutností vyvíjet se.

Jinak řečeno, udržitelnost nepatří do kategorie absolutních pravd, není to nějaký ideální stav (utopie). Udržitelnost rovněž není měřitelná podle sady univerzálních kriterií a nelze ji jednou provždy definovat, stejně jako nelze jednoznačně naplánovat budoucnost. Toto dynamické pojetí udržitelnosti, ke kterému dospěl tým z Groningen, ovšem většina uživatelů termínu „udržitelnost" nerespekuje. Podobně také sémantická analýza termínu „udržitelný rozvoj" ukázala, že obecné užívání tohoto termínu vede k bezobsažným tvrzením. Operovat s pojmem udržitelnost je možno jen v konkrétním kontextu subjekt-prostředí-časový rámec-cíl. Ve veřejné rozpravě pak jsou výroky typu „toto je/není udržitelné", vynesené bez kontextuální analýzy, pouhý rádoby učený žvást.

Snaha o konkrétnější uchopení udržitelnosti vede ke konstrukci různých globálních modelů - ekonomických, populačních nebo environmentálních (např. modely popisující globální klimatický systém). Různé systémy indikátorů vyvíjených mezinárodními institucemi jsou snahou o vhodnou metriku, kterou můžeme srovnávat různé země a soudit, jak daleko jsou od ideálního stavu, pokud je v dané oblasti vůbec definován, nebo odhadovat směr, kam se ubírají (vývojové trendy). Narážíme nejen na problémy s dostupností a správností statistických dat, ale především s jejich interpretací, která je nezřídka ovlivňována ideologicky.

Například demokracie a demokratické procesy jsou pokládány v některých zemích za dostatečný nástroj k nalezení a dosažení udržitelnosti; konsensus mezi různými zájmovými skupinami má být zárukou správnosti. To vede k absurditám, kdy se vyžaduje konsensus širokého spektra nejrůznějších skupin k nejrůznějším problémům, aniž by se vůbec brala v úvahu kompetence diskutujících. Udržitelný rozvoj je v takovém případě to, na čem se dohodne nejvíc lidí. Pak by demokratický politický systém (volby, referenda, přímá participace na rozhodovacích procesech) musel sám o sobě vést k udržitelnosti a v zemích s tímto systémem by diskuse o udržitelnosti nebyla nutná.

Statické pojetí udržitelného vývoje, jako nalinkované cesty k nějaké šťastné a trvale bezkonfliktní budoucnosti, naráží na poznatelnost reálného světa, respektive na naši schopnost racionálně uvažovat o sobě i své budoucnosti v dlouhodobém časovém horizontu. Vezmeme-li národní ekonomiku za příklad relativně dobře probádaného systému s celou řadou vyzkoušených nástrojů vhodných k jejímu řízení, pak můžeme značné nejistoty existující při předpovídání ekonomického vývoje porovnat se situací v oblasti sociální a environmentální, jejichž poznání a „řízení" je mnohem složitější, ne-li nemožné. Je naše znalost ekosystémů a lidské společnosti taková, aby nám umožnila definovat neměnná kriteria a činit rozhodnutí, která mají dosah staletí (potřeby budoucích generací)? Jsou tyto systémy, jejichž jsme součástí, deterministické? Existují vůbec v této oblasti nějaké mezní nebo optimální hodnoty, např. populační hustoty nebo míra využívání částečně obnovitelných zdrojů (půda, voda, ekosystémy)? Můžeme to vše dostatečně spolehlivě naplánovat?

Je velmi pravděpodobné, že část diskuse o udržitelnosti je jen odrazem našich nejistot a obav z růstu globální populace, omezenosti zdrojů, výrazem strachu z narušení životodárných ekosystémů. Jak před dvěma a půl tisíci lety napsal Lao'c v Knize o Tao a ctnosti, dobročinnost je znamením úpadku přirozených lidských vztahů; dříve nebyla nutná. Obdobně bychom mohli říci, že úvahy o udržitelnosti se rodí tam, kde končí přirozený vývoj a převládá obava z úpadku. Proces globalizace je tavícím kotlem kultur i lokálních ekonomik, v jeho průběhu musí nutně docházet ke konfliktům. Zdroje jsou omezené, populace vzrostla za poslední dvě století o stovky procent, rychlost ničení přirozených ekosystémů je bezprecedentní. Pokud není možno dospět ke shodě na globální úrovni, jaký má koncept udržitelnosti význam na úrovni regionální nebo národní?

Evropská komise - zdroj absolutní pravdy a štěstí

Jestliže na půdě OSN je udržitelný rozvoj pouze zbožným přáním, Evropská komise jako centrální plánovací orgán EU už dlouho mlhavosti tohoto pojmu s velkou obratností využívá. Zásadní pro porozumění „udržitelnosti" v evropském kontextu je dokument „Udržitelná Evropa pro lepší svět: Strategie EU pro udržitelný rozvoj" a jeho revize z června 2006. Dokumenty vycházejí z osvědčené definice udržitelnosti založené na mezigenerační odpovědnosti a EK si tak klade za ušlechtilý cíl „chránit schopnost Země podporovat život ve vší jeho rozmanitosti vycházeje při tom z principů demokracie, genderové rovnosti, solidarity, vlády práva a respektu pro základní práva včetně svobody a rovnosti příležitostí pro všechny".

Globálním cílem je „zlepšení kvality života a blahobytu na Zemi pro přítomné a budoucí generace". Dílčími cíli jsou ochrana životního prostředí, sociální rovnost a soudržnost, ekonomická prosperita a naplnění mezinárodní odpovědnosti EU. Dokument se odvolává na Lisabonskou strategii pro růst a zaměstnanost. „Klíčovými výzvami", tedy jeho tématy, jsou „změna klimatu a čistá energie", „udržitelná doprava", „udržitelná spotřeba a výroba", „ochrana a management přírodních zdrojů", „veřejné zdraví", „sociální začlenění, demografie a migrace" a konečně „globální chudoba a výzvy udržitelného rozvoje". V rámci dokumentu Komise reviduje nebo stanovuje cílové hodnoty závazné pro členské státy, takže se dokument stává strategickým rámcem pro budoucí regulaci, resp. alokaci finančních prostředků na úrovni EU. Stanovuje se zde kupříkladu redukční cíl EU pro emise skleníkových plynů, podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektrické energie, emisní standardy pro motorová vozidla, kvóty rybolovu, regulace chemických látek (REACH), opatření na podporu zdravého životního stylu (eufemismus pro zákazy toho či onoho), povinné zaměstnávání mladých absolventů škol, základy společné imigrační politiky a tak dále.

To vše je ukryto v textu, který je plný mlhavých proklamací dobrých úmyslů, například nutnosti „zvyšovat pomocí osvěty uvědomělost spotřebitelů a měnit jejich neudržitelné spotřební návyky", „redukovat zdravotní nerovnost mezi členskými státy zohledněním širších determinantů zdraví" a nebo dokonce „zlepšit mentální zdraví a utkat se s rizikem sebevražd". Jak? Odpověď jako by psal Kafka nebo Orwell. Členské státy by se měly ve svých zdravotních politikách „soustředit na vytvoření a implementaci strategií pomáhajících ženám a mužům dosáhnout a udržet pozitivní emoční stavy, a takto zlepšit svůj blahobyt, své subjektivní vnímání kvality života a své zdraví".

Národní rozvojový program

Newspeak udržitelnosti pronikl, zejména po vstupu do EU, i k nám, na národní, podnikovou a projektovou úroveň. V tomto kontextu má udržitelnost poněkud méně vznešený a mnohem konkrétnější obsah. Ostatně všechny metody strategického plánování usilují o pozitivní výsledky zaváděných opatření a jejich cílem je stabilita vývoje. Základní otázkou ovšem je, zda soubor jednotlivých udržitelných dílčích plánů automaticky vede k udržitelnosti na hierarchicky vyšší úrovni. Instinktivně se lze domnívat, že se to stane pouze tehdy, sdílejí-li všichni společná kriteria nebo (lépe) mají-li společné cíle. Jako příklad si vezměme udržitelný rozvoj České republiky v horizontu několika málo desetiletí, jak ho popisuje Strategie udržitelného rozvoje ČR a Národní rozvojový plán ČR (NRP).

Jaký je důvod vzniku NRP? Je to požadavek Evropské komise související s čerpáním evropských fondů (strukturální a kohezní). Proběhla ale nějaká opravdu veřejná diskuse k tomu, jak by měla vypadat naše budoucnost? Je zde sice zákonem předepsaný proces posuzování dopadu strategických plánů na životní prostředí, který dává veřejnosti možnost vznést k dokumentům, jako je NRP, připomínky, ale kdo z občanů Národní rozvojový plán vůbec četl, byla k němu nějaká diskuse v médiích? Také na půdě politických stran ani Parlamentu nic moc neproběhlo. Pak jsou všechny úvahy o udržitelnosti pouze formální reakcí na zadání přicházející z Bruselu.

Národní rozvojový plán je nicméně i za těchto okolností celkem rozumnou snahou týmu kolem bývalého vicepremiéra Martina Jahna pojmenovat důležité problémy spojené s rozvojem země v horizontu 10-20 let. Existuje dokonce Rada vlády pro udržitelnost, o které většina občanů nic neví, také na přání Evropské komise. A konečně členské země EU musí Komisi posílat pravidelně zprávy o tom, jak se udržitelně rozvíjejí. To je jistě velký posun od dob premiéra Klause, který koncept udržitelnosti odmítal jako prázdný. Politici a úředníci si prostě za poslední roky přizpůsobili svůj slovník Bruselu. A konečně, bez NRP a operačních programů nepotečou peníze z evropských fondů.

V duchu „tří pilířů" NRP definuje obecné rozvojové cíle: konkurenceschopnost a ekonomický růst, stabilní společnost a dobré prostředí pro život i podnikání. Byl také vytvořen zásobník klíčových indikátorů, kterými se má měřit, jak prostředky z fondů EU přispějí k naplňování této vize. Pokud se česká společnost a národní ekonomika v žádoucím směru již od počátku 90. let vyvíjejí, pak další investice do společenských institucí, vzdělávání, kultury, sociální oblasti a infrastruktury tento vývoj jistě posílí. A pokud ne?

Nezávisle na NRP a posuzování proběhl pokus o analýzu udržitelnosti, který vycházel z mezinárodního projektu, jehož cílem bylo testování univerzální metodiky posuzování udržitelnosti strategických plánů. Díky tomu proběhla nezávislá expertní diskuse o definici udržitelnosti v kontextu ČR, o použití indikátorů a modelu „tří pilířů". Jako volné pokračování byla navržena dekonstrukce cílů Národního rozvojového plánu do agregátů vytvořených podle rámce priorit EU (Strategie EU pro udržitelný rozvoj, Lisabonská strategie, Šestý environmentální akční plán a další dokumenty). Takto jsme definovali čtyři klíčová témata udržitelnosti Evropského společenství relevantní pro ČR: (1) ekonomická konkurenceschopnost v prostředí globálních trhů, (2) stabilní společnost, (3) hospodárné využívání surovinových a energetických zdrojů a (4) stabilita přírodních systémů včetně ekosystémů, globálního klimatického systému apod.

Tázali jsme se nejprve, zda NRP neobsahuje vnitřní konflikty mezi opatřeními a zda tato opatření skutečně povedou k udržitelnosti definované pomocí výše uvedených témat. Proto jsme sebrali a porovnali (v časových řadách a mezinárodním kontextu) různé indikátory. Takto byly pro ČR zjištěny následující trendy rozdílnosti se zeměmi EU-15 (výsledek je volně k dispozici u autora tohoto článku):

- Vysoká energetická a materiálová náročnost ekonomiky, která se časem jen málo zlepšuje (výrobky s nízkou přidanou hodnotou)

- Relativně nízký výkon ekonomiky na obyvatele

- Nízké náklady na pracovní sílu, ale i nižší produktivita práce

- Relativně vysoké znečištění životního prostředí a pokles biodiversity neodpovídající hustotě populace a její ekonomické aktivitě

- Rychle rostoucí intenzita tranzitní dopravy,

- Stárnoucí populace a nízká porodnost (1,2 dítěte na jednu ženu, přičemž stabilizovaný stav vyžaduje cca 2,2)

- Rychlý růst sociálních výdajů (penze, sociální dávky, zdravotnictví), rychle rostoucí veřejný dluh,

- Relativně nízké výdaje na vzdělávání a vědu, klesající počet vysokoškolských absolventů v klíčových technických oborech

- Rostoucí a relativně vysoká korupce

Nejkritičtější je situace v oblasti lidských zdrojů, tedy té části populace, která je ekonomicky činná. Pak ovšem vyvstává otázka, do jaké míry se může naplnit vize NRP založená na rozvoji znalostní ekonomiky, vysoké přidané hodnotě „high-tech" výrobků a rostoucím podílu specializovaných služeb včetně vývoje a aplikovaného výzkumu.

Otázky místo závěru

Limitující faktor NRP, a tedy i udržitelného rozvoje celé české ekonomiky, jsou bezesporu lidské zdroje. V této souvislosti vyvstávají základní otázky:

- Dokáže si stárnoucí a vymírající národ, který má tradičně rovnostářské tendence a nedůvěru ke vzdělaným lidem, živenou půlstoletím „diktatury proletariátu", takové zdroje sám vygenerovat? Zdá se, že růst penzí a různých sociálních dávek je pro něj větší prioritou než vzdělání mladých.

- Je možno v České republice zaplatit špičkové odborníky, a to v prostředí globální soutěže o kvalifikované lidské zdroje? Zatím probíhá spíše „odliv mozků" do USA a EU-15.

- Vyrovná se xenofobní většinová populace s příchodem cizí, vysoce kvalifikované pracovní síly? Dokáží Češi a Moravané soutěžit o dobře placená místa s cizinci?

- Přiláká naše sociální síť a široce otevřené hranice nekvalifikované a obtížně integrovatelné migranty, přesně takové, kteří dnes působí problémy ve Velké Británii, Francii, Belgii, Nizozemí a dalších zemích EU-15?

- Má vláda této země takovou imigrační politiku, která by byla zaměřena na perspektivní mladé lidi s vyšší kvalifikací (např. zahraniční stipendisté technických směrů jako potenciální imigranti)?

Posuďte sami. Je-li vaše odpověď na většinu těchto otázek záporná, pak udržitelný rozvoj České republiky z větší části zůstane jen na papíře. Jinou otázkou ovšem je, zda zvolený referenční rámec EU je sám o sobě realistický, zda ho každodenní politika členských zemí i Evropských institucí respektuje a zda může Evropská komise sama vývoj v klíčových oblastech pozitivně ovlivnit a nebo jen přinést novou a umrtvující regulaci, případně neplodné experimenty v oblasti sociálního inženýrství. První dva pilíře naší „udržitelnosti", tedy ekonomická konkurenceschopnost v prostředí globálních trhů, sociální rozvoj a stabilita, jsou v rukou národních elit členských zemí jen částečně, ochrana životního prostředí je pak z velké části určována Bruselem.

V praxi dosažení cílů NRP znamená méně regulace a méně sociálního státu, efektivní hospodaření s veřejnými rozpočty, otevřenou společnost s rovností příležitostí nejen pro nás, ale i pro mnohé přistěhovalce. Takových cílů může dosáhnout společnost, která klade větší odpovědnost na občany a využívá jejich podnikavost a kreativitu. Společnost, která sama řeší své problémy v sociální a environmentální oblasti racionálně a nedogmaticky. Jsme to my?

Autor působil od konce roku 1993 do poloviny roku 1997 jako koordinátor národní klimatické politiky, v následujících letech pak jako nezávislý konzultant, mimo jiné i v klimatickém programu Světové banky.