Jak uchopit Evropu?

Politikové a novináři zacházejí s pojmem „historický" v souvislosti s událostmi z bezprostřední současnosti poněkud velkoryseji než historikové. Přesto jsou události, u nichž se nám toto označení přímo vnucuje. Summit Evropské unie 12. a 13. prosince 2002 v Kodani tak „historickým" klidně nazvat můžeme. Přijetí deseti nových členských států, z nichž osm bylo až do převratu v létech 1989/1990 pod vládou komunismu, představuje tlustou čáru za kapitolou dějin, započatou rozdělením kontinentu na západní a sovětskou sféru zájmů na konferenci v Jaltě v únoru 1945.

V povědomí Evropanů bude čtyři a půl desetiletí konfliktu Východ-Západ ještě dlouho působit. Pokud Západoevropané mluvili o Evropě, mysleli tím až donedávna Evropu západní. Ve znamení studené války však došlo k prostorovému zúžení nejen pojmu „Evropa", nýbrž i pojmu „Západ". Západem se ve světě po druhé světové válce staly v zásadě státy, které se spojily v Severoatlantické alianci. Jen velmi postupně se po zániku sovětského impéria do kolektivního povědomí Západoevropanů dostávalo, že Evropa a Západ sahají mnohem dále na východ, než se mnozí z nich po čtyři desetiletí domnívali.

„Evropa není pouze Západ. Západ Evropu sice přesahuje, ale zároveň je i Západ přesahován Evropou," píše vídeňský historik Gerald Stourzh. Geograficky Evropa sahá, jak to stojí ve školních učebnicích, od Atlantiku po Ural. K historickému Okcidentu však patří pouze část Evropy: ta, jejímž duchovním centrem byl od rozdělení církve v 11. století až po reformaci Řím. Nepatří však k němu již Byzancí poznamenaný východ kontinentu. Ve věku objevů a koloniálního dobyvatelství se Okcident rozšířil do zámoří. K Západu se tak vedle Evropy počítají působením evropských osídlenců formované části Nového světa: v Severní Americe Spojené státy a Kanada, v Jižní Americe někdy tři nejjižnější státy Uruguay, Argentina a Chile, kromě toho pak Austrálie a Nový Zéland, které ještě výrazněji než Spojené státy a Kanada náleží k anglicky mluvícímu světu.

Historický Okcident je jevem tak jedinečným, že je možné mluvit o zvláštní cestě Západu ve světových dějinách. Pouze zde se vyvinuly ideje lidských a občanských práv, individuální svobody, pluralismu a demokracie; pouze zde proběhl onen Maxem We­berem analyzovaný rozsáhlý proces racionalizace, jehož výdobytkem je církevní právo a recepce práva římského, scholastika a humanismus, moderní věda a moderní kapitalismus, osvícenství, sekularizace či emancipace ve všech podobách - emancipace jedince od církevního a státního poručnictví, emancipace Židů a emancipace otroků, emancipace „třetího" a „čtvrtého stavu" a, v neposlední řadě, emancipace žen. Proces racionalizace byl vždy také procesem diferenciace: oddělením sfér společnosti, které přineslo zisk autonomie a tím svobodu pro každou z nich. Původní diferenciací, která předcházela všem dalším a která všechny další teprve umožnila, bylo rozlišení mezi Bohem a císařem: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." (Matouš 22,21)

Poukážeme-li na to, že je (křesťany opakovaně opomíjená) myšlenka rovnosti všech lidí před Bohem křesťanského původu, nečiníme hodnotový soud, nýbrž pouze konstatujeme určitou skutečnost. Než se však toto revoluční poselství změnilo v politické, čistě světské bojové zvolání namířené proti všem překonaným privilegiím a tím také proti církvi, muselo uplynout téměř osmnáct staletí. Svobodný potenciál křesťanství se mohl rozvinout teprve tam, kde oddělení morálních sfér Boha a císaře bylo následováno oddělením sfér vlády „sacerdotium" a „imperium" (potažmo „regnum"), tedy papeže od císaře (nebo krále), moci duchovní od moci světské. To se uskutečnilo v západní, Římem determinované části Evropy, ne však již na byzantském Východě, kde byl vládce - v Rusku car - zároveň hlavou církve a tím světským a duchovním vládcem v jednom.

Protiklad mezi Římem a Byzancí nás ovlivňuje dodnes. Oddělení duchovní a světské sféry bylo v pozdním středověku historicky nejranější formou oddělení moci i politického pluralismu. To, že se zde a pouze zde vyvinul pluralismus, principy oddělení moci, právního státu a demokracie, není náhoda, nýbrž výsledek jedinečného vývoje Okcidentu. Vedle společných kulturních rysů (vzpomeňme na velké epochy v dějinách umění, architektury či hudby) tedy existují i společné politické rysy. Pouze Západ zažil onen emancipační boj, z nějž vzešly reformace a osvícenství, liberalismus a demokracie. Tato cesta byla všechno jen ne rovná, a mnohé země, mezi nimi i Německo, se až po katastrofách naučily respektovat demokracii jako formu života i státního uspořádání. Přesto mluví všechno pro tezi, že demokracie v zemích, které se podílely na středověkém oddělení duchovní a světské moci, má lepší podmínky pro rozvoj než v zemích, kterým tato zkušenost chybí.

Projekt Evropa

Při svém založení v roce 1957 se Evropské hospodářské společenství skládalo ze šesti států, z nichž všechny patřily k Okcidentu: Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko. Totéž platí pro státy, které dosud vstoupily do Evropského společenství - s jedinou výjimkou: Řecko, které se stalo členem v roce 1981, je dědicem byzantské Evropy. Bývalé komunistické státy východní, střední a jižní Evropy, které budou moci být do Evropské unie přijaty na základě rozhodnutí vrcholného setkání v Kodani v prosinci 2002, přísluší k historickému Okcidentu: tři pobaltské republiky stejně jako Polsko, Česká republika, Maďarsko, Slovensko a Slovinsko. Dva do roku 1989 komunisty spravované státy, jejichž přijetí Evropská unie plánuje nejdříve v roce 2007, však již jsou formovány byzantskou tradicí: Bulharsko a Rumunsko.

Obě tyto země jsou vzhledem ke stupni rozvoje občanské společnosti i hospodářství na vstup mnohem méně připraveny než státy předcházejícího kola rozšíření. Navzdory demokratizaci politického systému i svému brzkému členství v NATO musí Bulharsko i Rumunsko ještě zvládnout podstatnou míru „pozápadňování", než se budou moci stát členy EU. Ještě delší cesta čeká Srbsko a Černou Horu. Katolické Chorvatsko patří k historickému Okcidentu, válkou se Srbskem i poloautoritářským Tudjmanovým režimem však bylo ve svém nedávném vývoji vrženo o několik let zpět. Dlouhodobě však mají všechny východoevropské demokracie, i ty islámem ovlivněné, perspektivu vstupu - jedny dříve, jiné později.

Jako nepoměrně obtížnější se jeví situace ve východní Evropě. Polsko si těžko může přát, aby se jeho východní hranice stala dlouhodobě hranicí EU; vyvíjí proto tlak na vstupní perspektivu pro Ukrajinu. Takové úsilí sdílí i část ukrajinské elity. Na cestě k demokracii západního typu však Ukrajina postoupila mnohem méně než bývalé komunistické státy Balkánu. Téměř katastrofální je pak stav demokracie v Bělorusku. Ruská federace, jež pod Vladimírem Putinem zahajuje vývoj v „řízenou demokracii" s přísadou anarchie i diktatury, zatím žádné přípravy nepodnikla. Rusko by už kvůli své velikosti, tedy z geopolitických důvodů, Evropskou unii roztrhlo. EU, která by sahala od západního pobřeží Irska až po Vladivostok, by byla gigantickým útvarem bez vlastností: taková EU by se již o společné historické rysy a o společnou politickou kulturu opřít nemohla. Stala by se účelovým svazkem bez naděje na jakékoliv vyvinutí pocitu sounáležitosti - pozvánkou nacionalistům všech zemí k mobilizování mas proti takovémuto impériu.

Kandidát Turecko

Možnost vstupu Ruska do EU je pouhou hypotetickou kalkulací. Vstup Turecka jí však není. V září 1963 byla podepsána asociační dohoda mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem. Již tehdy dalo EHS Ankaře určitou perspektivu pozdějšího plného členství. Turecko je od roku 1952 součástí euro-atlantického svazku, po vojenské stránce tak bylo a je součástí Západu. Úzké spojení se západní Evropou je již proto v oboustranném zájmu. Roku 1995 - EHS se mezitím stalo kvalitativně novým útvarem - rozhodly Evropská unie a Turecko o vytvoření celní unie. V prosinci 1999 v Helsinkách šéfové států a vlád EU Turecku udělili statut kandidátské země. Toto dodnes sporné rozhodnutí bylo učiněno bez předchozí veřejné debaty na základě masivního amerického tlaku. USA mají na přijetí svého transatlantického partnera do Unie zájem především z vojenských důvodů. Evropská unie hraničící se Sýrií, Irákem a Íránem, Arménií a Gruzií je z pohledu Washingtonu v západním i v jeho vlastním zájmu: Takováto Unie by bezprostředně zvýšila vliv USA na oblast Blízkého a Středního východu, bohatou na ropu.

S Tureckem by se však členem Unie stala země, která geograficky převážně nepatří k Evropě. Politická kultura Turecka je stále ještě odlišná od politické kultury Západu. Modernizační proces, který tato země prodělala pod prezidentem Kemalem Atatürkem (1923-1938), vyústil v částečné „pozápadnění" prosazené autoritářskými prostředky. Turecko je sice zatím jediný svobodnými volbami legitimovaný, čistě světský národní stát na islámském Blízkém východě, dosud se však tento výdobytek opírá o vysokou míru nátlaku. Armáda disponuje v politickém rozhodovacím procesu právem veta, což je se západními před-stavami o demokracii neslučitelné. To se prav-děpodobně nezměnilo ani po volebním vítězství umírněných islamistů 3. listopadu 2002.

V Turecku se velké části „pozápadněné" elity ztotožňují s Evropou či spíše s obrazem, který o ní mají. Západním je pro ně vnější životní styl, tržní chování, technika, demokratické procedury. O tom, že by turecké elity či dokonce turecká společnost jako celek přijaly západní hodnoty za své, však nemůže být řeč. K západním hodnotám patří svoboda náboženství a svoboda mínění. Svobodě náboženství v Turecku stále ještě stojí v cestě antipluralistický a represivní, nátlakovými pro-středky udržovaný státní laicismus. Svoboda politického mínění končí nejpozději tam, kde se dotýká národních tabu. Těmito tabu jsou doktrína o jednotnosti tureckého národa a jazyka, navzdory nedávným reformám stále trvající diskriminace více než deseti milionů Kurdů a oficiální popírání genocidy Arménů v první světové válce.

Z hospodářského a sociálního hlediska se Turecko nachází ve slabší pozici než všechny ostatní kandidátské země. V příjmech na hlavu dosahuje pouhých 22 % průměru Evropské unie a zůstává tak daleko za nejchudším z deseti států, které v roce 2004 vstoupí do Unie: Lotyšsko dosahuje 33 %. Podíl zemědělství na HDP je v Turecku 12,1 %, v průměru EU tvoří jen 2,1 %. Míra inflace se v roce 2001 v EU vyšplhala na 2,3 %, v Turecku na 57,6 %. Výše veřejného dluhu byla v EU ve stejném roce 0,8 %, v Turecku 28,7 %.

Díky vysoké míře porodnosti by se Turecko během přibližně patnácti let stalo s 80 miliony obyvatel populačně nejsilnějším státem EU. „Kombinace demografické síly a ekonomické slabosti ukazuje brizanci turecké žádosti o vstup: Turecko by se ze dne na den stalo největším příjemcem ze společného rozpočtu," konstatuje Nikolaus Piper 30. listopadu 2002 v deníku Süddeutsche Zeitung. Čísla hlášená z Bruselu - roční příspěvky ve výši 20 miliard euro Turecku - jsou možná jen odhady, experti je však považují za realistické.

Jako členský stát EU by Turecko dříve nebo později začalo využívat svobody volného pohybu osob. I když by byla dohodnuta dlouhá přechodná období, bylo by třeba počítat s rostoucí migrací směrem do EU. Přistěhovalecké vlny z Turecka by nevyústily v „multikulturní společnost", nýbrž ve vytvoření jakési monosubkultury - důsledkem by mohla být výbušná sociální, kulturní a politická atmosféra v členských státech Evropské unie.

Identita Evropy

Otázka tureckého vstupu do EU se identity tohoto společenství dotýká tak jako žádná jiná ze žádostí o vstup. Negativní důsledky střetu odlišných politických kultur a socio­ekonomických rozdílů jsou úzce spojeny s dalším problémem, s nebezpečím zvaným „imperial overstretch" - prostorovým přepjetím na úkor vnitřní soudržnosti. Historik Paul Kennedy, od něhož tento pojem pochází, vidí v takovém přepjetí skutečnou příčinu zániku všech velkých mocností. Evropská unie hraničící se Sýrií, Irákem a Íránem by měla budoucnost jako zóna volného obchodu, ne však jako politická unie.

Evropa vzhledem k těmto rizikům potřebuje projít zásadní debatou - o mezích roz­šiřitelnosti EU o své identitě a své budoucnosti. Historické rysy jsou nezaměnitelné. Identitu nelze nadiktovat. Kdo chce prohloubit evropské sjednocení, nesmí usilovat o rozšíření bez ohledu na dějiny a budoucnost Evropy. Takové rozšíření by bylo rozpínáním bez míry a cíle a bezuzdně rozšířená Unie by již nemohla apelovat na evropský pocit sounáležitosti. Evropě bez vědomí vlastní identity by pak hrozila renesance nacionalismu. Nacionalismus sice uspokojuje potřebu identity, činil by to však způsobem, který by pro Evropu znamenal zničující krok zpět.

Problém tureckého vstupu je zatěžkávací zkouškou budoucnosti projektu Evropa. „Turecká otázka" si již dlouho vynucuje nezbytnou debatu o „otázce evropské": otázce souvislosti mezi finalitou sjednocovacího procesu, vnějšími hranicemi a identitou evropského projektu. O finalitě se diskutuje, o hranicích a identitě však téměř nikoliv. Od summitu v Kodani se však Evropská unie této diskusi již nemůže vyhýbat. Přijetím Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, České republiky, Slovenska, Slovinska, Maďarska, Malty a Kypru se mění tvář EU; může se stát evropštější než kdykoliv dříve. Samozřejmě se tak může stát jedině tehdy, uvědomí-li si některé z nových členských států, že nestačí přihlásit se k Západu a mínit tím v první řadě Spojené státy. Evropa Evropské unie je součástí Západu - avšak součástí s vlastními tradicemi a zájmy, které se nekryjí všude a vždy s tradicemi a zájmy USA.

Na druhé straně byl Turecku formou jakéhosi rozhodnutí „když-tak" poprvé nepřímo dán termín pro eventuální zahájení vstupních rozhovorů - ovšemže jde o termín mnohem pozdější, než jaký požadovalo Turecko i USA. Zjistí-li EU na základě zprávy Komise v prosinci 2004, že jsou všechna kritéria stanovená při dřívějších kolech rozšíření splněna, mohou být s Tureckem jednání o vstupu zahájena „bez prodlení". Nejdříve by se tak tedy mohlo stát v roce 2005. Jako nejčasnější datum vstupu, jež si lze představit, pak bývá zmiňován rok 2013.

Překážky a scestí

Společenské, hospodářské, politické a mentální překážky bránící tureckému členství v EU jsou tak mohutné, že se nastíněný časový plán pravděpodobně ukáže jako iluzorní. Pokud pro Turecko mají platit podobné standardy jako pro ostatní kandidátské země, nebudou jednání trvat roky, ale desetiletí. Předvídatelným důsledkem by pak byla rostoucí frustrace na obou stranách. Nevyhnutelná omezení svobody pohybu po vstupu by Tureckem byla pravděpodobně vnímána jako ponížení. S tureckým členstvím v EU za diskriminujících podmínek by dlouhodobě nemohlo žít ani Turecko, ani Evropa. Takový výsledek jednání by onomu tolik citovanému „přibližování" Turecka k Evropě neposloužil. Plné členství Turecka s neomezenou svobodou pohybu by pak vedlo k vnitropolitickým konfliktům, které by otřásly členskými státy EU i základy Unie jako takové.

Tak daleko to však dojít nemusí. EU má stále ještě možnost opustit slepou uličku, do které se propůjčením kandidátského statutu Ankaře dostala v prosinci 1999. Nezavázala se totiž, že na summitu v prosinci 2004 velkoryse přehlédne stávající deficity tureckého právního státu, demokracie a plurality a že rozhodne o zahájení jednání o vstupu v roce 2005. Může konstatovat, že předpoklady pro tato jednání nejsou dány. Místo aby toto téma následně znovu odsunula, může EU Ankaře nabídnout privilegované partnerství, „asociaci-plus", tedy jakousi smluvně ujednanou úzkou spolupráci ve všech oblastech společného zájmu, například na poli obrany. Taková forma spojení by nikoho nezatížila - politicky, kulturně ani emocionálně. Taková „asociace-plus" by byla lepší než jakési „členství-minus"; privilegované partnerství by jak Turecko, tak Evropu uspokojilo více než vstup za diskriminujících podmínek.

Srůstání Evropy po konci studené války je politicky pro náš kontinent otázkou přežití. Bylo by fatální, kdyby se s tímto projektem zacházelo pouze technokraticky, voluntaristicky či pragmaticky, bez ohledu na dějinné základy. Uvědomění si společných rysů a zkušeností může posílit pocit sounáležitosti Evropanů ze západu i východu. Tento pocit musí být posílen, jinak se u občanů emocionální opora pro obtížný pocit sjednocování vyvinout nedá. Bez této opory by totiž projektu Evropa scházel jeden nezbytný nehmotný zdroj: „víra v legitimitu" ve Weberově slova smyslu. Zóna volného obchodu či volný svazek států mohou bez takového tmelu existovat. Ale Evropa jako politická unie ne. Ta potřebuje mít pojem sama o sobě. Musí mít možnost opřít se o pocit sounáležitosti - o vědomí společné minulosti a budoucích výzev i společné zodpovědnosti. Evropa končí tam, kde neexistují předpoklady pro tento pocit sounáležitosti. Bude-li se politika evropského sjednocování orientovat podle této zásady, povede ji bezpečný kompas.

Autor je profesor moderních dějin na Humboldtově univerzitě v Berlíně.