Jak se eurokraté snaží převzít kontrolu nad Polskem

„Polsko na cestě z EU“, „Blíží se polexit“ – takové titulky jsou v posledních měsících v mnoha českých médiích běžné. Reagují na rychle eskalující spory mezi Varšavou a Bruselem. Žádné jiné zemi nevěnoval Europarlament tolik rozhořčených rezolucí. Proti žádné zemi nevedla Evropská komise tolik „trestních tažení“ a proti žádné zemi nebyly použit­y tak zásadní „donucovací prostředky“.

Konflikt EU – Varšava začal téměř okamžitě po dvojitém volebním vítězství konzervativců v roce 2015. Předmětem kritiky byla celá řada aspektů politiky nové vlády Práva a spravedlnosti, nicméně nejčastěji šlo buď o světonázorová témata z repertoáru nové levice (interrupce, LGBT), nebo o otázky spojené ze změnami v justici, kde se nová vláda rozhodla odklonit od dosud praktikovaného (stejně jako např. na Slovensku, nikoli ovšem v Česku či většině evropských států) modelu soudcovské samosprávy směrem k většímu vlivu exekutivy a legislativy na proces jmenování soudců. Zatímco evropské orgány tuto změnu označily za porušení principu nezávislosti soudnictví, polská vláda argumentuje, že sám princip jmenování soudců v Polsku je zaprvé mimo kompetence EU a za druhé se nijak neliší od systémů mnoha dalších členských států. Spor proto pokračuje, i když Polsko v řadě jednotlivých bodů reforem, jako je třeba zavedení věku odchodu do důchodu pro soudce Nejvyššího soudu, opakovaně zařadilo „zpátečku“, přijalo námitky evropských orgánů a legislativu upravilo.
Poslední kapitola začala v březnu 2021, kdy Evropský soudní dvůr vydal rozhodnutí, v němž doporučil (tázajícím se) polským soudcům, aby se v případě nesouladu polské ústavy a nařízení Soudního dvora řídili tím druhým. O co však šlo konkrétněji? Zjednodušeně řečeno – o svolení nerespektovat jmenování (a tedy i následná rozhodnutí) soudců, kteří byli dosazeni „špatným způsobem“ (tedy podle nových pravidel stanovených novou vládou). Šlo o reakci na konkrétní kauzy, v nichž předmětem pochybností nebylo to, zda daný soudce rozhodl v souladu se zákonem či nikoliv, ale zda byl do své funkce „správným způsobem“ dosazen. Toto rozhodnutí, z hlediska občana a provozu státu poměrně problematické, vedlo polskou vládu k žádosti o přezkum k ústavnímu soudu. A ten – v souladu s vlastní dřívější judikaturou a s podobnými rozhodnutími mnoha jiných ústavních soudů členských států – potvrdil nadřazenost národní ústavy nad evropským právem. Pokud nový model jmenování soudců polskou ústavu neporušuje, není možné zpochybňovat rozhodnutí soudců jen na základě jejich údajné „nelegitimity“ stvrzené Evropským soudním dvorem. A zatímco rozsudky ve věci nadřazenosti ústavy nad evropským právem v Německu či ve Francii moc velký zájem nevyvolaly, v polském případě se rozpoutala bouře. Snahy o zmírnění napětí, které podnikla např. Angela Merkelová, se setkávají s protitlakem např. ze strany europarlamentní většiny.
Čtenáři českých médií znají tento spor v podstatě jen z jedné strany. Polsko porušuje „předpisy“, Polsko je „trestáno“. Na druhé straně barikády je monolitní „Evropa“. Jen vzácně pronikne do povědomí, že velká část „šumu“ kolem Polska je generována z čistě ideologických důvodů (např. opakovaná usnesení Evropského parlamentu ve věci nikdy neexistujících „zón bez LGBT“ či polských předpisů o umělém ukončování těhotenství, které jsou mimo kompetence unijních institucí). Jen málokdy se dozvědí, jak nevalnou pověst mělo polské soudnictví a jak intenzivní byly v předchozí dekádě hlasy volající po nutnosti jeho reformy. V podstatě vůbec se k nim nedostane, jak výraznou (a nejednoznačnou) debatu vyvolalo poslední rozhodnutí ústavního soudu třeba ve francouzských, ale dokonce i německých médiích. Jen vzácně se totiž akcentuje skutečnost, že většina sporů Polska s EU se týká oblastí, které dosud prokazatelně nepatřily do kompetencí evropských orgánů, a za použití prostředků, které vznikají a jsou testovány „za pochodu“.
Esej Jana Rokity, kdysi lídra Občanské platformy a jednoho z mála autentických „konzervativních liberálů“ v polské politice, nyní břitkého komentátora veřejného dění, nezkoumá technikálie sporů mezi Polskem a Bruselem. Neřeší také, zda je polská justiční reforma zdařilá či nikoli. Protože podle Rokity to není v dané situaci vůbec podstatné. Spíše ukazuje celou kauzu v širším kontextu, jako element zásadní institucionální a mentální proměny v lůně evropských institucí, pro kterou je Polsko pouze vhodným objektem politického experimentu. Abych parafrázoval název knihy Petra Fialy – spor s Polskem je pro některé síly v rámci EU svého druhu „laboratoří federalizace“.

Maciej Ruczaj

Neobvyklé situace, kterým Polsko v poslední době čelí v evropských institucích, nás nutí položit si otázku, jak vůbec mohlo dojít k tomu, co se dnes děje před našima očima. Pokusíme-li se na tuto otázku odpovědět, nemůžeme se vyhnout otázkám, které vyvolávají dva velké konflikty v pozadí těchto neobvyklých příhod, bez nichž by k nim (s velkou pravděpodobností) nedošlo.
První konflikt je následkem vnitřního sporu, vyhroceného jako dosud nikdy předtím v našich dějinách, který rozděluje a oslabuje polský stát i polskou politiku. Tento spor evidentně inspiruje a podněcuje evropské instituce k hledání stále nových prostředků, jak vyvíjet nátlak na polskou vládu. Někdy se tak děje dokonce zcela přímo, jako tehdy, když naléhavý tón žádosti bývalých polských prezidentů a premiérů přiměl dlouho váhající Evropskou komisi v čele s Jeanem-Claudem Junckerem k tomu, že proti Polsku vznesla soudní obvinění. (…)