Jak je to s konzistencí konzervativců a konzervatismu?

Pavla Bártu znám jako autora, jemuž je vlastní bystrý úsudek, čtivý styl a zdravý selský rozum. Začátkem roku mě zaujal kritickou úvahou „Petřík a Joch aneb záludnost konzervatismu", kterou reagoval na podzimní ostrou polemiku obou konzervativních myslitelů, zda je budoucí evropská jednota z nelevicového a nepokrokářského hlediska žádoucí a možná, či nikoliv (Roman Joch: „Damoklův meč nesvornosti aneb Ještě jednou o Evropě a americkém radaru", Revue Prostor 75; Lukáš Petřík: „Roman Joch a jeho pomýlená vize evropského superstátu", Revue Prostor 76). Bárta u obou soupeřů oceňuje názorovou konzistenci, ale vzápětí je usazuje z pozice zkušeného muže, který jejich protichůdné závěry chápavě hodnotí jako přirozený důsledek nepovšimnuté nekompatibility východisek, jež se však sebejistě dovolávají domovského práva pod jednou střechou konzervatismu.

Zprvu text působí jako uvážlivá promluva nesporné rozhodčí autority k oběma sokům, a možná i proto jej internetový server virtually.cz umístil na delší dobu do své výkladní skříně „Top články". Při opakovaném čtení však nalézám stále více povrchností a zavádějících úvahových zkratek, což mě vede k přesvědčení, že si Bárta kritickou reakci zaslouží stejně tak, jako si ji zasloužili pánové Joch a Petřík.

Ještě než přejdu k samotnému Bártovu textu, dovolím si poznamenat, že oba aktéři původní polemiky mají jednu společnou slabinu - dokáží pečlivě vystavěnou argumentaci ve finále znehodnotit ne zcela věrohodným přeháněním, a hnát tak vodu na mlýn svým protivníkům. Roman Joch dle mého soudu přehání, když naznačuje, že druhá světová válka dokázala projasnit evropskou situaci tím, že ji redukovala na klání tří politických národů - Churchillova, Hitlerova a Stalinova. Nemám zdání, jak si pak poradit například s faktem, že v rámci Churchillova „politického národa" sice československá a polská exilová vláda formálně jednaly o budoucí konfederaci (projektovaly politický národ), ale současně si v roce 1943 vší silou prosadily vlastní a navzájem neslučitelnou východní politiku. Beneš si jako jediný ze všech exilových hlav států i za cenu nerespektování rámce působnosti exilových vlád a snížení finančního příspěvku britské vlády na činnost smluvně zajistil předpolí pro budoucí fúzi se Stalinovým „politickým národem", zatímco Mikołajczyk po hrůzném katyňském nálezu trval na stejném přístupu k „politickým národům" Hitlera i Stalina, tedy na válečném stavu. Byl to tentýž Beneš, který byl spolutvůrcem a v letech 1938-1939 svědkem krachu koncepce československého politického národa. Podobného přehánění se na druhé straně dopouští i Lukáš Petřík, když kalkuluje s „budoucími muslimskými státy Evropy" se samozřejmostí nezvratného faktu. Ano, současný vývoj složení obyvatelstva ve Francii, v Nizozemí i jinde skutečně směřuje k muslimské demografické subverzi v horizontu dvou až tří generací, avšak pouze za předpokladu statických předpovědí čili zmrazení všech parametrů současné situace. Nic ale není méně pravděpodobné. Považuji kupříkladu za vyloučené, aby zmíněné země s postupující demografickou přeměnou udržovaly stávající štědrý sociální systém, který dnes působí jako magnet pro masové přistěhovalectví severoafrických, resp. indonéských muslimů, na němž - vedle jejich vysoké porodnosti - dotyčná přeměna stojí.

Nyní však k problému samotnému. Pavel Bárta operuje s různorodostí konzervativních hodnot, které se v době svého vzniku mohly i navzájem tvrdě potírat, avšak jimž legitimaci „konzervativnosti" vystavil čas. Jako příklad má sloužit středověký křesťanský univerzalismus, vedoucí Romana Jocha k eurofederalistickým vizím, a proti němu nacionalismus 19. století, z něhož vyvěrá euroskepticismus Lukáše Petříka. Výsledný obraz konzervatismu tak dostává proteovskou tvář staromilství, která se mění podle toho, jak hluboko do minulosti se sáhne pro inspiraci. Taková karikatura má však pramálo společného se skutečností.

Předně evropský univerzalismus má svůj předkřesťanský zdroj v imperiální ideji antického Říma, kterou přesně vystihují verše z 6. zpěvu Vergiliovy Aeneidy: „...ty však, Římane, hleď, bys mocí národům vládl / to bude umění tvé, dát pokoj světu a právo." Jedná se o všeobecný koncept míru na základě římského pojetí práva, tzv. Pax Romana. V době Theodosiově je tato idea obohacena o pokoj Kristův - Pax Christi. Můžeme v tom spatřovat politickou analogii k naplňování starých pohanských svátků svázaných s ročním cyklem přírody novým křesťanským obsahem, cyklem christologických mystérií. Takto zformovaný křesťanský univerzalismus se ztělesnil ve dvou středověkých podobách - řecké s caesaropapismem čili spojením nejvyšší světské i duchovní autority v jedné osobě, jejímž novověkým dědicem je Rusko, a latinské se dvěma vrcholy mocenských pyramid, císařem a papežem. Bárta se pouští na velmi tenký led, když jejich soupeření pokládá za „snahy moci církevní a moci světské o moc absolutní", neboť není znám jediný případ, kdy by imperátor usiloval o papežskou tiáru, nebo římský pontifik o císařský diadém. Daleko spíš se vždy hrálo o primát, o vychýlení rovnováhy ve prospěch jednoho pólu v jinak ovšem nezbytném vztahu. V dlouhodobém součtu můžeme toto soupeření hodnotit s Pavlem Bártou jako remízu zakládající „tradici světské roztříštěnosti křesťanské Evropy", ale unikne nám daleko zajímavější důsledek, totiž strukturální odlišnost centra a periferie, kde centrem rozumíme oblast někdejší Svaté říše římské. Její hvězdná chvíle nastala ve druhé půli 12. století, kdy mocný císař Bedřich I. Štaufský řečený Barbarossa Říši posvětil přívlastkem „svatá", usurpoval kanonizační iniciativu (svatořečení Karla Velikého) i křížovou iniciativu (vyhlášení třetí kruciáty) a navíc zajistil svým potomkům dědická práva na sicilskou korunu, jejíž držení s sebou neslo povinnost vojenské záštity nad svobodou papežské volby. Na popsané vychýlení rovnováhy odpověděl počátkem 13. věku papež Inocenc III. vytvořením věnce států kolem Říše, jejichž panovníci mu složili lenní přísahu (Aragonie, Kastilie, Portugalsko, Anglie, Dánsko, Polsko, Uhry, Kypr). A zatímco na této periferii se začaly formovat silné dynastické útvary, měkké centrum ovládl regionalismus, od něhož vede logická spojnice k pozdní a pokrevně-kmenové národní emancipaci, k oblibě spolkového uspořádání státu či k existenci zemí obývaných částmi národů s vlastním státem (Belgie, Švýcarsko, Rakousko). Mezi centrem a periferií uvízla Francie. Od říše se oddělila už v době vnuků Karla Velikého a po vypuzení Angličanů z pevniny v polovině 15. století se stala prvním státem označovaným za národní (s jazykově-kulturním pojetím národa). Jak vidno, v západní verzi křesťanského univerzalismu byla jednota vždy jen obecnou výzvou, jež vyvolávala permanentní svár, kdo je oprávněn pokusit se ji naplnit. Nepochybným a cenným plodem tohoto měření sil se stala hluboce zakořeněná tradice dělby a vyvažování moci.

Když Pavel Bárta píše o nacionalismu století devatenáctého, bloudí v ahistorickém kýči, poněvadž neodlišuje nacionalismus od národního principu. Nacionalismus, kterým rozumím nejen postoj „nic než národ", ale i postoj „nejprve národ a potom až ostatní hodnoty včetně individuální svobody", nebyl ničím konzervativním tehdy a není jím ani dnes; je jednou z forem kolektivismu. Proto nemůže překvapovat ani jeho afinita k různým formám socialismu. Něco zcela jiného představuje národní princip jako tvořivá síla sounáležitosti těch, kdo si uvědomují, komu a kde se narodili. Již středověké politické národy, byť omezené na stavovské obce, stály na právu obyvatelském (inkolátu), jež se zakládalo narozením v zemi nebo individuální panovnickou milostí. Nelze paušálně tvrdit, že novověký národní princip byl něčím zcela jiným a prosazoval se vůči svému předchůdci jen radikálním popřením s nárokem na výlučnost. Často se naopak jednalo o učebnicově konzervativní obohacení staré formy novým obsahem. Příklad Slavné revoluce v Anglii roku 1688 to velmi přesně dokladuje: starý politický národ absorboval emancipující se neurozené vrstvy a dynastický princip se vzájemně akceptoval s nově definovaným politickým národem, v němž šlechtic pokládá za čest dosáhnout úspěchu v podnikání a úspěšný podnikatel naopak možnost koupit si šlechtický titul. Respekt dynastie k parlamentarismu vyvažuje její nezastupitelná role v pojetí národa. Příslušnost k němu se odvozuje od loajality ke koruně a nepsané ústavní tradici, jejímž garantem je král a horní sněmovna. Těžko to shrnout lépe než Lukášem Petříkem použitou citací Edmunda Burka: „Bedlivě jsme se vystříhali toho, abychom na zděděný kmen naroubovali odnož cizí přirozenosti původního stromu." Nepřehlédněme, že se setkáváme s již třetím, anglickým neboli státním pojetím národa (po francouzském jazykově-kulturním a německém pokrevně-kmenovém).

Zcela jiný precedens pro zrod moderního národa poskytla Francouzská revoluce. Starý politický národ se rozštěpil na dvě odcizené složky: šlechtu mající propachtovaný stát a libující si v rentiérské pasivitě a vedle ní ekonomicky aktivní měšťanstvo odstavené od politické moci nesvoláváním Generálních stavů po dobu 175 let (1614-1789). Půdu pro vznik nového národa připravily dvě agresivní a navzájem se negující síly: Voltairova elitářská vize vlády rozumu osvobozené od iracionality tradic (volnost) a Rousseauova antielitářská vize rovnosti a bratrství, jinými slovy „nic než občanství republiky", s mírnou nadsázkou a u vědomí jeho francouzského pojetí „nic než (nový) národ". Výsledkem byla dialekticky rozporná identita Napoleonova „revolučního císařství". Brzy nato zformuloval Georg Friedrich Hegel dialektický princip negace negace coby univerzální metodu naplňování „dějinné nutnosti", čímž poskytl mocnou zbraň ničivým silám nacionalismu ve střední a jižní Evropě. Ty však obvykle nedosáhly exkluzivity a prolnuly se s tvořivými silami národního principu postaveného na kontinuitě. Diskontinuitní nacionalismus pravidlem ústil do dialekticky rozporné identity iracionálního národního mýtu, jenž pramení z romantických představ pohanského dávnověku, a chladně racionálního a byrokraticky strukturovaného národního státu. Kontinuitní národní princip však často dokázal ubrzdit roztáčející se spirálu negací a také díky němu se národní stát mohl prosadit jako historicky nejúspěšnější báze pro funkční demokratické zřízení.

Jak je to tedy s Bártovou „záludností konzervatismu"? Jsem hluboce přesvědčen, že se jedná o nešťastný paralogismus, který proti sobě zbytečně staví různé varianty téhož proudu myšlení. Esenciální grunt či neměnné dno všech konzervatismů tvoří respekt a úcta k dané realitě, ke kreaturální či, chcete-li, empirické skutečnosti, ať už je jakkoli nepřehledná a nepřevoditelná na jeden společný jmenovatel. Konzervativec odolává svodům negovat zemitou fakticitu trhu, autentické víry či národa abstraktním vzorcem hospodářského plánu, umělého kultu či vykonstruovaného politického společenství. Váží si atlantického spojenectví jako hmatatelného dědictví křesťanského univerzalismu, váží si demokratického národního státu, ale má problém s Evropskou unií. V ní se totiž snoubí diskontinuitní nadnárodní princip s kontinuitním mezivládním principem, avšak minimálně od Maastrichtské smlouvy z roku 1992 má nadnárodní princip výrazně navrch. Prosazuje se dialektickou negací instituce národního státu, kterému plíživě vyvlastňuje suverenitu, když po převážně technickém odůvodnění vyvádí jednotlivé pravomoci mimo jeho kontrolu, a tím i mimo dosah účinných demokratických mechanismů. Nutným předpokladem je obecné obvinění instituce národního státu z rozpoutání obou světových válek a utlumení povědomosti o historicky doložitelné vině konkrétních expanzivních politik konkrétních států a režimů. Podotýkám, že této ideologické manipulaci má sloužit i stavění naší poválečné etnické čistky v Sudetech na roveň zločinů nacismu. Pokud se elita eurobyrokratů zaklíná společným kulturně-historickým dědictvím Evropy a mnozí křesťanští demokraté to naivně chápou jako pokračování odkazu křesťanského univerzalismu, pak jen proto, aby tento společný základ byl dialekticky negován ve prospěch nové skutečnosti, k níž patří antiamerikanismus a zavilý odpor k volnému trhu, k tradičnímu křesťanství a přirozenému vlastenectví. Stačí si jen připomenout, jak dopadl v roce 2004 kandidát na post eurokomisaře Rocco Buttiglione či nenávistné reakce na vládnutí bratrů Kaczynských v Polsku v letech 2005-2007. Z konzervativního pohledu se zde rýsují jen dvě nadějné varianty vývoje: buď výrazně zesílí mezivládní princip a ubrzdí ničivý vír dialektických negací, nebo Evropská unie nastoupí cestu postupné dezintegrace v důsledku vlastních nezvládnutých ambicí.

Autor je středoškolský učitel.