Izraelsko-palestinský konflikt a Česká republika

Izraelsko-palestinský konflikt je jedním z nejrizikovějších faktorů soudobého světa. Ovlivňuje nejenom bezpečnostněpolitickou situaci na Blízkém východě, ale díky svému prolínání s islamistickou, panarabskou, antiamerickou apod. problematikou má globální rozměr. S dopady izraelsko-palestinských sporů byla v posledním období různým způsobem konfrontována i Česká republika. Tyto dopady se projevují nejenom v oficiálních prohlášeních českých zahraničněpolitických aktérů, ale i ve vnitropolitických mediálních a politických diskusích. Rozličné akce (především propagační kampaně) ve svůj prospěch se snaží na českém území realizovat i přímí aktéři konfliktu.

Česká zahraniční politika: spojenectví s Izraelem s alibistickými sklony

Snad v žádné jiné zahraničněpolitické oblasti ve dvacátém století oficiální česká, resp. československá politika neučinila tolik zásadních obratů v preferencích vůči jednotlivým aktérům s podstatnými dopady na vývoj situace, jako tomu bylo ve vztahu k Židům a Palestincům. Např. zbrojní podpora Izraele v roce 1948 měla klíčový význam pro udržení existence židovského státu; důležitá byla rovněž pomoc komunistického režimu Palestincům (včetně teroristů) v sedmdesátých a osmdesátých letech, která jim pomáhala uchovat si akceschopnost.

Po roce 1989 se Československo a poté i Česká republika staly izraelskými spojenci. Přestože některé blízké vazby na arabský svět a na Palestinu nebyly zcela opuštěny, celkově byla v blízkovýchodním konfliktu vyjadřována podpora Izraelcům. Tato skutečnost souvisí mj. i s dalšími zásadními skutečnostmi, např. s vázaností většiny české polistopadové politické, kulturní, mediální i ekonomické elity na úzké spojenectví s USA a s obecnou popularitou židovské kultury a judaismu v ČR. Přivítána byla ovšem Dohoda z Osla i další atributy mírového procesu na Blízkém východě.

Opětovné vyhrocení konfliktu v posledních letech postavilo českou politiku před nutnost přijmout zásadnější stanoviska, avšak oficiální vyjádření většinou zůstávají pouze v obecné a neutrální rovině. Důkazem může být citace z prohlášení Ministerstva zahraničních věcí k izraelsko-palestinskému konfliktu z května 2002: "Česká republika považuje za nezbytné přesvědčit obě strany, že řešení krize nemá jinou alternativu než obnovení dialogu a spolupráce v otázkách politického urovnání, bezpečnosti a hospodářské obnovy. Je nutné všemi prostředky zabránit obětem mezi civilním obyvatelstvem a vyvarovat se akcí, jež budou dále vyhrocovat krizi a mařit vše, čeho bylo v minulosti dosaženo."

ČR se dostává do "mlýnských kamenů" mezi podporou amerických proizraelských stanovisek a spornými iniciativami v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie, ke kterým se s ohledem na zájem o členství v této organizaci připojuje. Je přitom zajímavé, že oproti antiizraelskému zaměření levicových západoevropských médií (která se soustřeďují na aspekt nasazení "ozbrojené moci" proti civilistům bez zohlednění širších souvislostí) je česká mediální sféra až na výjimky poměrně příznivě nakloněna aktivitám židovského státu. Česká oficiální politika by tedy v případě zaujetí jednoznačnějších stanovisek nebyla pod tlakem mediálního mainstreamu, jako je tomu u některých západoevropských zemí.

Signifikantní např. je, že v pravidelné "Zprávě o problematice extremismu v roce 2001", která byla přijata vládou a vzata na vědomí Poslaneckou sněmovnou PČR v roce 2002, je popisována protirasistická konference OSN v Durbanu a přitom není zmíněn nejpodstatnější spor této konference (snaha některých zemí označit sionismus za rasismus) a české stanovisko k němu (je zmíněna pouze účast českých zástupců při jednání o blízkovýchodní problematice). Zpráva obsahuje jen konstatování, že "... konference, kterou lze považovat za milník ve vyrovnání se s historickými křivdami a jejíž průběh se stal pro některé delegace příležitostí k ideologickým šarvátkám, nakonec, přes konfrontační atmosféru, dospěla ke konsensuálním závěrům... V tomto směru, navzdory široce medializovanému negativnímu hodnocení konference, je nezbytné, podle Ministerstva zahraničních věcí, konferenci hodnotit kladně..."

Složitost blízkovýchodní problematiky způsobuje, že někteří čeští vůdcové "občanské společnosti" (i zde však existují výjimky) se debaty zúčastňují nepříliš zřetelně, protože v ní nenacházejí tolik prostoru pro plané moralizování jako v případě konfliktu "Sever-Jih" apod. Pokud však dojde ke kontroverznímu aktu některého z úhlavních nepřátel "občanské společnosti" v ČR - jako tomu bylo v případě razantního protipalestinského vyjádření tehdejšího předsedy vlády Miloše Zemana (přirovnal Jásira Arafata k Hitlerovi) pro izraelský tisk v roce 2002 - využijí této skutečnosti k diskvalifikaci protivníka ve vnitropolitickém boji bez ohledu na obecnější zahraničněpolitické preference.

Na druhou stranu je třeba uvést, že i Zeman později různým způsobem kolem svých výroků "mlžil", zvláště když způsobily nepřijetí Jana Kavana u Jásira Arafata v době, kdy se Kavan ucházel o funkci předsedy Valného shromáždění OSN. Později v této funkci Kavan při setkání s ministrem zahraničních věcí Izraele Šimonem Peresem 17. září 2002 vyjádřil svou podporu návrhu Evropské unie na řešení konfliktu na Blízkém východě s předpokládaným vznikem palestinského státu do roku 2005. Je zajímavé, že spíše propalestinské postoje jsou v češtině prezentovány i v UN Bulletinu, který vydává informační centrum OSN v Praze.

Na rozdíl od oficiální zahraniční politiky se ostře odmítavě k izraelským aktivitám staví část antisystémových sil. V tomto smyslu se shodne komunistická část ultralevice i ultrapravice. Pro krajní pravici, která hledá politická témata pro opětovné získání relevantních pozic, je jednostranná prezentace izraelsko- -palestinské problematiky důležitou součástí propagandy (např. Internetový zpravodaj časopisů Národní myšlenka a Obrana národa z 13. 12. 2002 mj. uvedl: "Armáda izraelských židů dosáhla dalšího rekordu ve válce se svými palestinskými spoluobčany - kulkou do zad zabila dosud nejstarší oběť bojů, 95letou stařenu"; "... Terorismus většina světa stále častěji spojuje především s politikou židovského státu, dá se tedy čekat, že termín ‚boj proti terorismu' zmizí v propadlišti dějin..."). Možnost získat na tomto tématu popularitu je však sporná. Rozhodný odpor veřejnosti pak vyvolávají akce typu ničení židovských památníků, jejich pomalovávání vulgárními nápisy apod.

Veřejné mínění v ČR: rozpolcenost

Zájem české veřejnosti o konflikt na Blízkém východě není zcela zanedbatelný, na druhou stranu však není ani nikterak impozantní. Centrum pro výzkum veřejného mínění provedlo v době vyhrocení střetů koncem května 2002 výzkum (do tiskové informace zpracoval Ján Mišovič), z nějž vyplynulo, že 42,3 % se o vývoj situace na Blízkém východě rozhodně (7,8 %) nebo spíše (34,5 %) zajímá, 55,2 % naopak vyjádřilo spíše (40,2 %) či rozhodně (15,0 %) svůj nezájem a zbývajících 2,5 % odpovědělo, že neví.

Část šetření se věnovala otázce, kdo podle mínění veřejnosti má největší podíl na vzniku a vystupňování současného konfliktu. Výsledky ukazuje následující tabulka:

Hlavní odpovědnost za konflikt (zdroj CVVM)

Dále byly zkoumány postoje české veřejnosti k operacím izraelských ozbrojených sil proti Palestincům na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy (viz tabulka dole na stránce).

Z výsledků plyne, že mezi našimi občany převažuje nesouhlasný postoj k aktivitám izraelské armády na palestinských územích (36 %) nad názorem opačným (21 %). Více než dvě pětiny z nich (43 %) však nemají na tuto věc utvořen konkrétní názor. Postup Izraele na okupovaných územích má přitom výrazně převažující podporu mezi lidmi, kteří hlavního viníka vzniku a eskalace násilností vidí v Palestincích, zatímco občané s jiným názorem na původ konfliktu izraelskou ofenzívu v naprosté většině odmítají. Kromě členění z hlediska názorů na otázku viníka vzniku a stupňování současného násilí se významnější diference objevily už jen z hlediska pohlaví - muži častěji než ženy vyslovovali souhlas s postupem Izraele, zatímco ženy se naopak častěji uchylovaly k odpovědi "neví", přičemž zastoupení nesouhlasících bylo u obou pohlaví vyrovnané.

Lidé, kteří vyslovili souhlas s postupem Izraele, přitom svůj postoj nejčastěji zdůvodňovali tím, že se ze strany Izraele jedná o boj proti terorismu (43 %) nebo o sebeobranu (28 %). Dalších 8 % pak vyjádřilo mínění, že Palestinci rozumějí pouze síle, po 7 % respondentů se vyslovilo v tom smyslu, že je nezbytné udělat na palestinských územích pořádek nebo že se z izraelské strany jedná o spravedlivou odplatu, a 5 % vidí ve vojenské akci krajní, ale zároveň i jediné možné řešení.

Respondenti, kteří se vyslovili proti izraelské ofenzívě, pak argumentovali tím, že Izrael palestinská území okupuje a že na nich jeho vojáci nemají co pohledávat (30 %), že válka a násilí jsou obecně nepřijatelné (18 %), že vojenská intervence Izraele na palestinských územích nic neřeší (16 %), že akce vyvolá jen další odvetné útoky ze strany Palestinců (11 %) a že operace ozbrojených sil postihuje nevinné civilisty včetně starých osob, žen a dětí. Vedle toho 4 % dotázaných nesouhlasících s postupem Izraele jeho jednání označila jako projev mocenské nadřazenosti spojené s uplatňováním práva silnějšího, 2 % vyjádřila obavu z možného rozšíření konfliktu a stejný podíl na konto izraelské ofenzívy uvedl, že jde o přemrštěnou nebo zcela neadekvátní reakci na sebevražedné atentáty palestinských radikálů.

Působení "poboček přímých aktérů" konfliktu v ČR

Česká republika se zvláště v posledním roce stala i místem přímého propagačního působení aktérů konfliktu, resp. jejich specifických poboček. Mediální kampaně (hlavně na internetu) a další aktivity (petice, demonstrace) však nebyly příliš rozsáhlé ani účinné. Za izraelské zájmy se postavily především české židovské organizace (Federace židovských obcí, Židovská liberální unie, Bejt Simcha apod.) i Společnost přátel Izraele. Zvláště aktivní byla Česká unie židovské mládeže (ČUŽM). Ta mj. 21. září 2002 uspořádala v Praze veřejné shromáždění za právo státu Izrael na obranu svých obyvatel (Arabů, Beduínů, Čerkesů, Drúzů, Židů a dalších) bez rozdílu náboženství (křesťanů, muslimů, židů a dalších). Na demonstraci chtěla veřejnost seznámit i s utajovanými dokumenty Palestinské samosprávy. Podobným způsobem se argumentuje i na internetové adrese věnované blízkovýchodnímu konfliktu, která je umístěna pod stránkou ČUŽM. Charakteristická je v tomto směru např. zveřejněná studie Itamara Marcuse "Palestinci káží nenávist vůči Židům a Izraeli", v níž je popisován způsob, jakým náboženští vůdci Palestinské autonomie vybírají, interpretují a učí islám. Uvádí se zde, že ačkoli je v islámu možné najít pozitivní odkazy a tradice týkající se židů, náboženští představitelé PA se rozhodli citovat pouze ty negativní a používat tradiční zdroje k ospravedlnění a dokonce vynucování nekompromisní nenávisti proti židům a Izraeli. Náboženská ideologie PA, vyučovaná v pátečních kázáních a náboženských hodinách, může být podle autora shrnuta do osmi základních principů, z nichž čtyři se týkají židů a čtyři Izraele:

Židé:

- jsou nepřátelé Alláha,
- islám vede s židy nesmiřitelnou náboženskou válku,
- usmrcení žida je náboženskou povinností,
- Palestinci jsou předvojem této války proti židům a všechny islámské národy jsou povinny v této válce pomáhat;

Izrael:

- veškerá země mezi Jordánem a Středozemním mořem (což zahrnuje celý Izrael) je náboženský Waqf - svěřené islámské dědictví; každý muslim, který se vzdá jakékoli její části ve prospěch Izraele, je odsouzen k věčnému zatracení v pekle,
- veškeré smlouvy s Izraelem jsou z podstaty dočasné a uzavírají se pouze z důvodu současné izraelské mocenské převahy,
- Alláh odstaví z cesty muslimy, kteří se vyhýbají své povinnosti bojovat s Izraelem,
- o konečné destrukci Izraele není pochyb.

Svoje propagační aktivity však prostřednictvím internetu i pořádáním veřejných akcí (mj. infostánků) vedou také Palestinci, především pak Palestinský klub v ČR. Významnou pomocí v prezentaci propalestinských názorů se však stala i kniha Proč se vraždí v Izraeli, vydaná bratislavským nakladatelstvím Eko-konzult (v dřívějších publikacích, které uvedené nakladatelství vydalo, byly zpochybňovány hodnoty současných západních demokracií). V recenzi v Mladé frontě Dnes byla tato kniha označena za antisemitskou. Internetové stránky Svazu Palestinců v ČR obsahují množství fotografií, které mají dokumentovat izraelskou brutalitu na okupovaných územích, snaží se odůvodňovat údajnou protiprávnost izraelských aktivit z hlediska mezinárodního práva apod. Obsahují však i vlastní návrhy na řešení situace. Mj. se část jednoho z nich věnuje izraelským osadám na okupovaných územích následovně: "Nevidím důvod, aby tyto osady byly zdemolovány nebo aby došlo k jejich zničení. Domnívám se, že by bylo dobré nabídnout jejich obyvatelům - nyní osadníkům - možnost volby: buď se budou chtít stát palestinskými občany, nebo se budou chtít vystěhovat zpět do Izraele. V případě, že se budou chtít stát palestinskými občany, budou muset respektovat palestinské zákony. Izrael se zároveň bude muset vzdát vměšování do vnitřních záležitostí palestinského státu pod záminkou ochrany zájmů tzv. židovské menšiny. Palestinský stát nebyl nikdy deklarován jako náboženský stát, jako stát všech muslimů nebo křesťanů, cílem Palestinců vždycky bylo vytvořit samostatný stát založený na občanských principech, kde se těší rovnoprávnosti všichni občané bez rozdílu ve vyznání, pohlaví nebo barvě pleti."

S umírněnou internetovou prezentací Palestinců je však v rozporu celkové výhružné působení islamistických organizací vůči ČR jako spojenci Izraele a USA. V tomto směru není vyloučeno ani zastrašování Čechů prostřednictvím zpráv o útocích na českém území, které by působily na tradiční "izolacionistické" přesvědčení velké části české populace (se snahou vyvolat postoj "i když fandíme Izraeli, raději se do toho nebudeme plést"). V tomto smyslu by mohly být signifikantní zprávy z prosince 2002 o údajně chystaných útocích Al-Kajdy na izraelské turisty v Praze (které však zveřejnil izraelský tisk), případně nacházení souvislostí mezi nálezem ručních střel u pražského letiště Ruzyně a ostřelováním izraelského letadla v Keni provedeného stejnou zbraní. Jedná se však pouze o spekulace.

Izraelsko-palestinský spor se projevuje na různých úrovních v řadě zemí světa. Je zřejmé, že zaujetí razantních postojů a vyjádření zřetelné podpory jedné ze stran konfliktu zvyšuje bezpečnostní riziko ohrožení státu, který se k takovýmto krokům odhodlá, na druhou stranu však přispívá i k vyjasnění jeho hodnotové orientace.

Centrum strategických studií se zabývá výzkumem, analýzou a šířením informací a odbornou debatou v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení konfliktů s ohledem na Českou republiku a její postavení v Evropě a ve světě. Každý měsíc zpracovává analýzu exkluzivně pro Revue Politika.