Ivo Ducháček: Hlas z Ameriky proti komunismu

Jméno Iva Ducháčka (27. 2. 1913 – 2. 3. 1988) si dnes vybaví patrně již jen znalci české politické historie, popřípadě badatelé zkoumající poúnorový exil. Jednalo se o významnou osobnost naší publicistiky a politiky, intelektuála s mimořádným mezinárodním rozhledem, varujícího před komunistickou ideologií.

Narodil se v Prostějově, vyrůstal však v Brně. Při studiu na zdejším gymnáziu se v lavicích potkal i s Janem Stránským, vnukem zakladatele Lidových novin. Na Masarykově univerzitě vystudoval práva, ale začal se věnovat novinařině. V pouhých třiadvaceti letech byl vyslán coby korespondent Lidových novin do Paříže. V lukrativní novinářské destinaci setrval až do rozbití Československa a dal se do služeb rodícího se odboje. Po německé okupaci Francie se Ducháčkovi a několika stovkám Čechoslováků, především příslušníků armády, diplomatů a civilistů, podařilo na poslední chvíli koncem června 1940 přeplout do Velké Británie. Po ustavení československé exilové vlády byl velký zájem o jeho novinářské zkušenosti. Vedle přípravy pravidelných relací na vlnách BBC působil jako šéf kabinetu státního ministra Huberta Ripky, někdejšího kolegy z Lidových novin, a zároveň jako tiskový referent premiéra Jana Šrámka. Ke konci války, s propůjčenou hodností majora, zamířil coby spojovací důstojník k armádě generála George Pattona a s ní se v květnových dnech dostal do osvobozeného Československa. Od prvního okamžiku upozorňoval na chování Rudé armády, Revolučních gard a komunistické pronikání do všech vrstev společnosti. Ze všech textů psaných Ducháčkovou rukou je v té době patrná skepse z budoucího vývoje, nicméně byl odhodlán bojovat ze všech sil, na novinářském a rovněž politickém kolbišti. Vstoupil do Československé strany lidové, byl překvapivě zvolen do ústředního výkonného výboru a stal se nejbližším poradcem staronového předsedy Jana Šrámka. Spolu s Pavlem Tigridem založili lidovecký týdeník Obzory, který se zařadil mezi těch nemnoho pravicových, antikomunisticky laděných periodik, jež mohla vycházet. Ve volbách do Ústavodárného národního shromáždění v květnu 1946 získal poslanecký mandát za lidovce, zasedl do parlamentních lavic, a dokonce na prestižní post předsedy zahraničního výboru. Jednal s cizími delegacemi, snažil se oživit prozápadní orientaci Československa. Po definitivním odmítnutí Marshallova plánu v červenci 1947 se alespoň nadále pokoušel sehnat podporu k dalšímu jednání o spojenecké smlouvě s Francií, které ­ovšem bylo vinou sovětského nesouhlasu odsouzeno k nezdaru. Dne 25. února následujícího roku komunisté završili převrat a jejich oponenti vyklidili pozice. Ústřední akční výbor lidové strany vyloučil 6. března Iva Ducháčka spolu s dalšími poslanci a bývalými ministry ze svých řad. Tušil, že se nachází v hledáčku Státní bezpečnosti, a spolu s druhou manželkou Helenou hned v ­březnu utajeně opustili republiku. Po krátkém pobytu v Německu Ducháček zamířil do Paříže, byl přijat ministrem zahraničí Georgem Bidaultem, dobrým přítelem, od něhož předchozího roku obdržel Řád čestné legie, a napsal pro deník Le Monde několik článků o situaci v Československu a komunistické strategii převzetí moci. Právě otázka, jak se země s liberální tradicí první republiky a prozápadně orientovanou zahraniční politikou změnila v poslušný satelit Sovětského svazu, Ducháčka provázela v jeho další vědecké práci. Z pozice politologa, novináře a znalce mezinárodního práva se snažil dobrat vysvětlení, proč demokracii vystřídala totalita, nakolik v tom hrála úlohu bravurní strategie KSČ, anebo naopak neschopnost demokratických sil, především nekomunistických stran v Národní frontě, které namísto koordinace postupu proti společnému protivníkovi plýtvaly energií na vzájemné šarvátky. (…)