Irák: nezvládnuté vítězství a jeho důsledky

Když v roce 2003 spojenecká vojska v rychlém tažení dobyla území Iráku a svrhla Saddámův režim, zdálo se, že se podařilo vyřešit jeden z neuralgických problémů globálních bezpečnostních vztahů. Více než rok po ukončení hlavních útočných vojenských operací se však ukazuje, že Irák přináší vítězům řadu problémů a může se z něj stát jeden z nejkrizovějších regionů prvních desetiletí jedenadvacátého století. V případě slabé vlády a odchodu západních armád zde může vzniknout ohnisko etnicko-náboženských konfliktů, terorismu a organizovaného zločinu. Důsledky se mohou projevit ve světovém obchodu s ropou i ve vyvolání masových migračních vln z této oblasti. Pokud by výrazně klesla podpora amerického angažmá přímo v USA, bude to mít zásadní dopady i na ochotu Američanů k dalším zásahům proti tzv. darebáckým státům.

Saddámův režim jako největší zlo?

V rámci americké propagandy byl režim pod vedením Saddáma Husajna líčen jako jedna z hlavních globálních bezpečnostních hrozeb. Poukazováno bylo především na:

1. Vlastnictví zbraní hromadného ničení tímto režimem a na jeho ochotu je použít;
2. Podporu světového (především islamistického) terorismu;
3. Potlačování lidských práv v Iráku.

V současnosti se však ukazuje, že každý z těchto argumentů lze zpochybnit. Na druhou stranu ale nelze přistoupit na názory, že byly z americké strany používány od počátku pouze lživě a účelově.

Saddámovský režim zbraně hromadného ničení prokazatelně v osmdesátých letech vlastnil a vyvíjel. Použil je i proti vlastnímu obyvatelstvu v Kurdistánu v roce 1988. Pokud se jich v důsledku mezinárodních sankcí a především pod hrozbou amerického úderu nevzdal, bylo jejich množství patrně pouze omezené, protože se je buď podařilo dokonale ukrýt, nebo odvézt za hranice. Jako pravděpodobné se však jeví, že od poloviny devadesátých let žádné nevlastnil a hlavní odůvodnění zásahu spočívalo na chybných poznatcích amerických zpravodajských služeb.

Podpora islamistického terorismu ze strany Iráku je velmi sporná. Irák sice poskytoval zázemí některým stárnoucím levicovým palestinským radikálům, avšak důkazy o jeho bezprostředních kontaktech s Al-Kajdou jsou nejednoznačné. Koncem května 2004 týdeník Newsweek opětovně zpochybnil pražskou schůzku hlavního atentátníka z 11. září 2001 Muhammada Atty s iráckým konzulem. Jako možné se dokonce jeví to, že informace o stycích Husajnových emisarů a struktur Al-Kajdy šířila záměrně irácká exilová šíitská opozice na příkaz íránských tajných služeb, aby oslabila sekulární režim v Iráku (který se k islamismu uchyloval pouze účelově, navíc převážně k jeho sunnitskému proudu).

Lidská práva Saddámův režim potlačoval, je však poněkud problematické, že USA proti tomu nejvýrazněji neprotestovaly v době eskalace brutality v osmdesátých letech. Tento argument je v současnosti zpochybňován i s poukazem na srovnání zločinů předchozího režimu s jednáním amerických dozorců vůči iráckým vězňům ve věznici Abú Ghrajb, které bylo charakteristické sexuálním ponižováním i fyzickým násilím. Je však třeba zdůraznit, že toto mučení je medializováno, vyšetřováno a jeho pachatelé jsou či budou postaveni před nezávislý soud. Americké pověsti v Iráku tato aféra samozřejmě neprospěla.

Iluze demokratické reprezentace

Předání civilní moci v Iráku je komplikováno i výrazným zhoršením vnitropolitické situace. Američané podlehli iluzi o tom, že exilová reprezentace Iráku rozumí domácí situaci a je ochotna se angažovat pro celkový prospěch "iráckého lidu". Zřejmě nejmarkantněji se to projevilo u předsedy Iráckého národního kongresu - šíity Ahmada Šalabího - který byl dlouhou dobu favoritem amerických neokonzervativců a před nedávnem upadl v nemilost. Šalabí pravděpodobně pracoval jako dvojitý agent jak pro CIA (dodával jí informace, které "chtěla slyšet"), tak pro íránský VEVAK (Ministerstvo pro zpravodajství a bezpečnost). Írán zřejmě hodlá za pomoci šíitských militantů hrát na iráckém území důležitou roli.

V Iráku se vyprofilovalo několik znesvářených skupin, které prosazují zájmy náboženských či etnických entit na úkor ostatních, což zavdává příčinu ke konfliktům. Spolupráce bývalých iráckých komunistů s šíitskými islamisty a kurdskými nacionalisty je problematická od samého počátku. I pokud by vládní představitelé byli ochotni k multietnické a multináboženské spolupráci, ztratí autoritu u vlivných radikálů ze skupin obyvatelstva, které reprezentují.

Vznik krizového regionu

Soudobé irácké problémy nemají pouze vnitropolitický rozměr, ale projevují se i v širším regionálním rámci. V bezpečnostních studiích se krizovým regionem obecně rozumí geograficky ohraničené území, ve kterém latentně panuje krizová situace produkující nejrůznější formy ohrožení, jako jsou války a další ozbrojené konflikty, porušování lidských práv, bída a následné migrační vlny. Nestabilita regionu pak může ovlivnit i širší oblast a vést k rozsáhlejšímu mezistátnímu konfliktu, popřípadě i k velmocenským sporům. Zatímco donedávna byl jednoznačně hlavním krizovým regionem Blízký východ (resp. Izrael a jeho sousední státy) a do budoucna se počítalo s nebezpečími vznikajícími v postsovětské střední Asii, na Kavkaze a v Himálaji (včetně indicko-pákistánského soupeření), nyní se velké problémy soustředily i v oblasti Iráku a jeho okolí.

Šíité sice získali díky americké invazi svobodu, ta se však projevila mj. ve vzestupu militantního islámského fundamentalismu zaměřeného proti spojeneckým jednotkám i proti nově zřízeným iráckým policejním jednotkám (na které již útočí i milice pod vedením duchovního Muktady Sadra). Je sporné, zda v současnosti jejich nejvýznamnější reprezentanti neplánují vytvoření vlastního státu či spíše připojení jihoiráckého území k Íránu. I když se to v současnosti může jevit jako naprostá chiméra, není vyloučeno, že v této myšlence najdou dorůstající generace šíitské mládeže opodstatnění pro dlouhodobou ozbrojenou činnost.

Z určitého úhlu pohledu může být střet sunnitů a šíitů na iráckém území i mimo něj pro Západ výhodný, protože oslabuje případné sjednocené angažmá islamismu vůči USA a jejich spojencům. Na druhou stranu však i tyto střety vychovávají nové a nové teroristy a militanty, kteří své dovednosti mohou uplatnit i proti západním cílům, a celková nestabilita v citlivém středovýchodním regionu může mít zásadní dopady na celosvětovou surovinovou bezpečnost.

Spojenectví s Kurdy nebo s Turky?

Do budoucna se jako riziková jeví otázka Kurdistánu. Kurdové významně pomohli Američanům při vojenském protisaddámovském tažení v roce 2003. Na jejich bedrech z velké části leželo zajištění tzv. severní fronty. Spekuluje se i o důležité roli Kurdů při dopadení Saddáma Husajna. S ohledem na tyto aktivity si kurdská politická reprezentace může nárokovat poměrně velký mocenský podíl v Iráku. Je však zřejmé, že kurdské požadavky v dlouhodobém časovém horizontu směřují k vytvoření samostatného a jednotného kurdského státu.

Ten by však nevznikl pouze odštěpením od destabilizovaného Iráku, ale podle představ kurdských nacionalistů by zahrnoval i části Íránu, Sýrie, možná Arménie a především Turecka. Boj proti kurdskému separatismu je přitom jednou z hlavních priorit turecké bezpečnostní politiky. Americká podpora iráckým Kurdům se tak může dostat do rozporu se zájmy Turecka jako člena NATO a důležitého amerického spojence, pokud by kurdské teroristické a guerillové jednotky získávaly podporu z iráckého území. Signifikantní je v tomto směru i nedávné prohlášení Kurdské strany pracujících (PKK), což je nejvýznamnější kurdská organizace, o obnovení ozbrojeného boje proti Turecku po několikaletém příměří. Levicové zaměření PKK a její úzké vazby na evropskou ultralevici by mohly zintenzívnit i protitureckou teroristickou činnost v evropských zemích.

Irák jako budoucí semeniště terorismu?

Irák se již nyní stal místem soustředění "bojovníků džihádu" z nejrůznějších islamistických skupin. Možnost zastřílet si zblízka na Američany a jejich spojence (případně prostřednictvím únosu navíc získat i finanční prostředky) vede k fenoménu "teroristické turistiky". K zahraničním islamistům se přidává i militantně protiamericky naladěná část irácké veřejnosti a jejím prostřednictvím se k těmto skupinám zřejmě dostaly i ukryté arzenály saddámovských bezpečnostních složek. Případ záhadného průstřelu amerického tanku Abrams z letošního roku zavdává prostor pro spekulace, že irácké území se stává zkušební střelnicí pro některé armády či zbrojařské firmy.

Členové strany Baas a příslušníci armádních složek zřejmě na výraznější teroristickou činnost rezignovali, jejich individuální zapojení do islamistických skupin však není výjimečným jevem. Pokud by odešla západní vojska a nová irácká vláda by neměla kontrolu nad vlastním územím, mohly by v Iráku vzniknout menší výcvikové základny teroristických skupin (včetně Al-Kajdy) a skladiště konvenčních zbraní a munice využitelné pro útoky proti západním zemím nebo jejich objektům ve světě. Vyloučena není ani existence malých laboratoří pro výzkum a skladování biologických, případně i chemických zbraní.

Namísto sporné pomoci mezinárodnímu terorismu ze strany Husajnova režimu by tak irácké území mohlo do budoucna představovat nekontrolovaný prostor pro vznik, výcvik a vyzbrojování terorismu. Nabízí se paralela se Somálskem po odchodu vojsk OSN v polovině devadesátých let, případně se Súdánem, který je destabilizován občanskou válkou.

Mezinárodněpolitické důsledky iráckých potíží

Pokud by krach iráckého angažmá měl pro americkou politiku zásadnější důsledky ve smyslu neochoty veřejného mínění a politiků podporovat akce zaměřené proti šíření zbraní hromadného ničení, mohlo by to povzbudit některé země ke zintenzívnění jejich vývoje. Je však pravděpodobné, že USA by podnikaly i nadále omezené vojenské akce proti jejich výrobním zařízením, i když jejich účinnost je oproti válkám proti celému státu s cílem obsadit jeho území menší.

Americké potíže v Iráku sleduje velká část odpůrců této války v západoevropských antiamerických kruzích s jistou škodolibou radostí. I přes jistou dávku skepse k americkému pocitu nadřazenosti (s nímž se lze setkat i u amerických diplomatů na našem území) je třeba americkou vojenskou angažovanost ve světě podporovat, protože spoléhání se na reformu OSN, účelnou aktivitu v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie a stále více i na činnost NATO, jež by vedla k eliminaci závažných soudobých hrozeb a rizik, k uklidnění situace v krizových regionech nevede.