Intervencionismus, realismus, izolacionismus

Současnou roli USA ve světě nelze dobře pochopit a dost dobře ani kritizovat či vychvalovat bez alespoň elementárního povědomí o vývoji americké zahraniční politiky, zejména v první a druhé polovině 20. století. Spojené státy v tomto směru představují unikát. Jako země hrající stěžejní úlohu v boji proti dvěma největším totalitním režimům dvacátého století si udržují na mezinárodním poli výsadní postavení a není významnějšího konfliktu globálního a často ani lokálního charakteru, kde by nehájily své zájmy, popřípadě nevystupovaly buď aktivně v roli přímého aktéra, nebo nehrály zprostředkující roli mírového arbitra. Americká zahraniční politika nepochybně vychází z principů hluboce zakořeněných v minulosti. Tyto principy Ameriku přímo předurčují k široké a aktivní zahraniční politice prodchnuté morálním poselstvím. Je tomu tak zcela, nebo USA skrývají tendence k vlastní světové hegemonii a aspiraci na demokratické „impérium"?

Otcové puritáni

Amerika sice byla „objevena" před stovkami let vikingskými mořeplavci (byť někteří historici v poslední době přiřkli tento primát staročínským námořníkům) a prvním Evropanem, který o „objevení" podal zprávu a založil na americké půdě několik osad, byl Kryštof Kolumbus, nicméně za počátek dějin Ameriky v dnešním smyslu se považuje až usazení bílých osadníků z Evropy v 17. století. Jejich útěk a plavba přes Atlantik byla, jak tvrdí Roman Joch, existenciálním odloučením od Evropy.

„Otcové poutníci", jak bývají tito emigranti často nazýváni, byli puritáni prchající z Evropy před náboženskou perzekucí; v „novém světě" navíc spatřovali obdobu biblického Izraele, země zaslíbené, vysvobození ze jha dekadentní a „bezbožné" Evropy. Puritanismus, jeden z charakteristických znaků a pilířů pro konstituování americké společnosti, zůstal v určitých podobách a oblastech přítomen v americké společnosti dodnes. A projevil se i na pozdějším formování zahraniční politiky. Nutno dodat, že velmi silně.

Spojené státy nastoupily na přelomu 19. a 20. století cestu směřující k pozici světové velmoci. Klíčovými faktory bylo zejména úspěšné dokončení kolonizace amerického západu, a tím přístup k obrovskému množství (nejen) nerostných surovin, zaoceánská poloha, která Američanům umožnila sledovat světové dění s nadhledem a přitom dle svého uvážení výhodně rozvíjet obchod a podnikání, „zlatá horečka" konce 19. století a v neposlední řadě také vítězství v americko-španělské válce, jímž byl ukončen vliv posledního státu z někdejších koloniálních mocností v oblasti latinské a severní Ameriky (vyjma frankofonních oblastí v Kanadě).

Ve chvíli, kdy Spojené státy začaly hrát významnější úlohu na mezinárodním poli, musel se puritanismus projevit i v zahraniční politice. Svou příležitost dostal v osobě Woodrowa Wilsona, který americké politice vtiskl charakteristickou pečeť a sám velmi výrazným způsobem ovlivnil mezinárodní mocenskou a geopolitickou šachovnici po první světové válce.

Wilsoniáni vs. America first!

Již na počátku 20. století se začalo rýsovat neformální hnutí tzv. progresivistů, kteří byli zastoupeni jak v Republikánské, tak Demokratické straně. Progresivisté usilovali o silnější postavení Ameriky ve světě a toužili po tom vytvořit ze Spojených států mocnost na úrovni Velké Británie.

Tyto názory ovšem nebyly velkou většinou americké společnosti přijaty a pravdou je, že vítězná válka se stala terčem ostré kritiky ze strany mnoha konzervativních republikánů i demokratů, kteří v podobné politice spatřovali odraz evropského imperialismu, tedy přesný opak jednoho z důvodů, proč otcové zakladatelé kdysi Spojené státy založili.

Spor mezi progresivity a izolacionisty plně vykrystalizoval až po vypuknutí první světové války a nástupem Woodrowa Wilsona do funkce prezidenta Spojených států amerických. Paradoxní je fakt, že jedním z hlavních hesel Wilsonovy kampaně za znovuzvolení bylo „uchránit nás od války". Záhy, v roce 1917, ovšem americké oddíly zamířily přes Atlantik podpořit dohodové spojence v bojích o Evropu.

Woodrow Wilson byl protestantským moralistou, přesvědčeným o své vlastní dějinné povinnosti vztáhnout na všechny národy světa hodnoty humanismu a demokracie. Hlavním cílem Spojených států v jeho podání tedy nebylo v prvé řadě hájit vlastní národní zájmy, což zastával v souladu s hlavní ideou otců zakladatelů jeho předchůdce Theodore Roosevelt, nýbrž úkol silně idealistický a univerzalistický - osvobodit národy světa ze spárů autokratických a nedemokratických tyranií.

„To make world safe for democracy" se stalo heslem Wilsonovy kampaně. Heslem, které bylo naopak pro izolacionisty noční můrou. Když se přibližně za dvacet let rozhořel druhý světový válečný konflikt, sympatie tehdejšího levicového prezidenta Franklina Delano Roosevelta byly jednoznačně na straně Velké Británie. Spojené státy sice zatím do války otevřeně nevstoupily, podílely se nicméně na vyzbrojování a dodávkách materiálu zejména Velké Británii. Mezi zastánce Rooseveltovy politiky patřila většina liberální levice, demokraté, bankéři z Wall Street, známé kulturní osobnosti a většina Holly­woodu. Aktivním podporovatelem Rooseveltovy politiky byl tehdy i jistý Ronald Reagan, toho času neznámý senátor za Demokratickou stranu.

Roosevelt ovšem začal být záhy obviňován stoupenci hnutí America first!, které podporovalo mimo jiné nevměšování se Ameriky do dalších evropských rozepří, z toho, že má v plánu zatáhnout Spojené státy do dalšího konfliktu. Mezi tyto kritiky patřili například senátor Robert Taft, slavný pilot Charles Lindbergh, pozdější prezident Gerald Ford či zakladatel v budoucnu slavného konzervativního časopisu National Review, tehdy šestnáctiletý William Buckley. Izolacionisty rovněž bylo i několik levicových demokratů a intelektuálů - připomeňme například reverenda Normana Thomase, vůdce Americké socialistické strany, nebo Burtona K. Wheelera.

Zlomem se stal 7. prosinec 1941. Japonské válečné loďstvo zničilo flotilu kotvící v havajském přístavu Pearl Harbor. Útok na výsostné území Ameriky a přímé ohrožení životů amerických občanů se staly důvodem pro definitivní vstup Spojených států do druhé světové války a rozřešením zdánlivě neřešitelného dilematu mezi izolacionisty a wilsoniány.

Studená válka a radikální proměna vizí

Začátek studené války a železná opona měly výrazný vliv na myšlení obou dosavadních proudů americké zahraniční politiky. Pravice se utvrdila v tom, že Stalinův Sovětský svaz představuje nebezpečí pro západní svět, levice pochopila se zpožděním to, co celá třicátá léta pochopit odmítala.

Když prezident Harry Truman předstoupil před kongres­many obou stran s projevem o mezinárodní situaci, skutečných Stalinových záměrech a s vizí pomoci zemím v sovětské sféře vlivu, dočkal se kladných ohlasů i z tábora meziválečných izolacionistů. Zrodila se tak známá Trumanova doktrína, která spočívala na proklamaci pomoci těm zemím, které jsou ohrožovány Sovětským svazem. Studená válka znamenala radikální oslabení izolacionistického tábora, ačkoli například senátor Taft na svých meziválečných názorových pozicích zůstal až do své smrti a v roce 1949 hlasoval proti vstupu Spojených států do NATO.

V rámci Trumanovy doktríny se střetly dva odlišné náhledy na pomoc zemím ohroženým komunismem. První skupina razila cestu tzv. politiky zadržování (autorem byl George Kennan), která se smiřovala s dosavadními zisky komunistů; Spojené státy měly do války vstoupit až ve chvíli, kdy by se komunisté pokusili o ovládnutí byť jen jedné další země. John Foster Dulles, pozdější Eisenhowerův ministr zahraničních věcí, namísto toho proklamoval strategii osvobozování, tzv. roll back. Paradoxně to ale byl on, kdo v roce 1956 neudělal nic na podporu maďarských povstalců v Budapešti. Strategie politiky zadržování se americká zahraniční politika držela až do sedmdesátých let.

Vietnam a šedesátá léta

Květinová revoluce 60. let s sebou přinesla (nejen) na půdě USA posílení levicových, pacifistických a Americe otevřeně nepřátelských hnutí. Americká levice se opět snažila bagatelizovat zločiny komunistů po celém světě a vykreslovala jako hlavního strůjce nestability a nesvobody Spojené státy. Za této situace došlo k opětovnému (byť dočasnému) posílení izolacionistického hnutí, to se však se svým meziválečným předchůdcem mohlo srovnávat jen stěží.

V této době odmítala americkou angažovanost v zahraničních konfliktech zejména skupinka radikálních libertariánů pod vedením Murraye Rothbarda. Rothbardovci Sovětský svaz nepovažovali za hrozbu, z rozpoutání studené války obviňovali „antisovětské paranoie" USA. Ve svém snažení se spojili s americkou Novou levicí, ale jejich vliv postupně upadal, až se skupina stala zcela marginální.

V polovině šedesátých let došlo k zásadnímu sporu, který poznamenává zahraniční politiku Spojených států dodnes. Konzervativci v té době silně kritizovali politiku détente, protože v ní logicky spatřovali neúspěch - komunisté pozice naopak posílili (Maďarsko, Kuba) -, kvitovali tedy Kennedyho a posléze Johnsonovu iniciativu zapojení se do války ve Vietnamu. Odpůrci války v čele s Novou levicí naopak zapojení Spojených států do války považovali za boj proti „národně-osvobozeneckému" hnutí a zdůrazňovali předválečnou snahu jihovietnamských představitelů o dialog se severní částí země. Vietnam vynesl na povrch otázku, zda má smysl zasahovat v takto Americe relativně vzdálené oblasti, a opět také problém, kde je hranice mezi posláním Ameriky bojovat proti posilování pozic komunismu a snahou o vlastní dominanci. Faktem zůstává, že neefektivní a rozpačité vedení války spojené s relativně vysokými ztrátami americké armády popudilo proti americké vládě vlastní občany, posílilo a zradikalizovalo pozice levice, pro kterou se tak Vietnam stal vítaným zadostiučiněním.

Neokonzervativci nastupují

Politika détente, jejímž velkým architektem a podporovatelem byl realista Henry Kissinger, spočívala mimo jiné ve vzájemné smlouvě se Sovětským svazem o odzbrojení, ale také v rozvíjení spolupráce s komunistickou Čínou, která se v šedesátých letech dostala se Sovětským svazem do konfliktu.

Pro tuto politiku byl charakteristický ústup z pozic idealismu na pozice pragmatické a smíření se s realitou. Sovětský svaz existuje a objektivně má určité (a silné) mezinárodní pozice. Soustřeďme se tedy na jeho systematické oslabování a vnášení rozkolů mezi komunistické státy tím, že budeme podporovat ty komunistické země, které nemají se Sovětským svazem přátelské vztahy. Takto by se ve stručnosti dala vyjádřit strategie realistů, jejichž vliv v americké zahraniční politice byl největší za Nixona. Paradoxně však ani realistická politika nevedla k udržení stávajícího statu quo; sovětská moc extrémně posílila. Po pádu Jižního Vietnamu v roce 1975 navíc došlo k předpokládanému dominovému efektu - komunisté se během relativně krátké doby zmocnili Nikaraguy, Jemenu, Angoly, Laosu, Kambodže, Mosambiku a dále také např. Etiopie.

V té době začala nabývat na významu skupinka intelektuálů a publicistů z prostředí amerických univerzit, kteří politiku détente již v minulosti tvrdě kritizovali. Tyto skutečně myslitelské osobnosti - zčásti bývalí ultralevičáci, zčásti stoupenci tradiční demokratické politiky a kritici odklonu od Trumanovy doktríny - začaly společně konstituovat svébytné think-tanky; později se pro ně vžilo typické označení neokonzervativci.

Neokonzervativci vzešli z odlišných názorových proudů a někteří z nich v minulosti například kritizovali válku ve Vietnamu z levicových pozic. Obrat u většiny z nich nastal (jak například píše jeden z předních „neocons" Norman Podhoretz) při pokusu Arabů zničit Izrael (v čemž byli podporováni Sovětským svazem) v roce 1973 a po otevřené agresi Severního Vietnamu vůči jižní části v roce 1975. Předními představiteli neokonzervativců v té době byli již zmíněný Norman Podhoretz, dále Irwing Kristol, Jeane Kirkpatricková (pozdější spolupracovnice Ronalda Reagana) nebo Michael Novak a Nathan Glazer.

Hledání nové cesty

Konec politiky détente ovlivnily tři zásadní faktory: zmíněná komunistická revoluce ve třetím světě, islamistické pokoření Spojených států v Íránu odstraněním proamerického šáha Páhlavího a sovětská agrese v Afghánistánu. Poslední jmenovaný faktor je ovšem poněkud složitějším problémem vzhledem k tomu, že americké tajné služby a zákulisní diplomatické operace o vpád SSSR do Afghánistánu usilovaly, což se jim nakonec podařilo. Přiznává to Henry Kissinger ve svých pamětech („chtěli jsme Sovětům oplatit Vietnam") nebo Zbigniew Brzezinski, který se v minulosti poněkud sarkasticky chlubil, že to byl on, kdo umožnil vyzbrojení islámských radikálů.

Nicméně krach politiky zadržování vedl v konečném důsledku ke zvolení Ronalda Reagana prezidentem (o tento post se neúspěšně pokoušel již v minulosti). Reagan ostře odmítl jakékoliv snahy o hledání kompromisu se Sovětským svazem a namísto détente začal razit strategii osvobozování. Výsledkem bylo zahájení programu Strategické obranné iniciativy, z amerického popudu bylo finančně podporováno polské hnutí Solidarita, invaze v Grenadě či z dnešního pohledu rozporu­plná materiální podpora mudžáhidům (na jejichž straně například bojoval Usáma bin Ládin) v Afghánistánu. Reagan dále poskytl pomoc hnutí Contras v Nikaragui, protikomunistickým bojovníkům v Angole a odpůrcům provietnamského režimu v Kambodži.

Historikové a političtí analytici se dnes v náhledech na Rea­gana, respektive jeho úlohu při pádu komunismu, různí. Na jedné straně je Reaganova úloha považována za spíše kosmetickou, přičemž se klade důraz zejména na bilaterální dohody Reagan-Gorbačov, kde se oba vůdci měli dohodnout na postupném ústupu Sovětského svazu z pozic ve východní Evropě, což Gorbačov následně učinil. Druhá skupina zdůrazňuje Rea­ganův nekompromisní postoj, protikomunistické intervence a zejména program Strategické obranné iniciativy, který měl být definitivní ranou pro tehdy již tápající a rozpadající se Sovětský svaz, bez čehož by k žádným vzájemným dohodám o uvolnění, a tedy pádu železné opony, nemohlo dojít.

V každém případě zůstává Reagan jedním z nejvýznamnějších amerických prezidentů, který se na pádu SSSR přičinil. Na druhou stranu zůstávají otevřené otázky některých důsledků jeho zahraniční politiky, zejména podpora afghánským mudžáhidům, které dnes volají po novém prozkoumání.

Ve chvíli, kdy padl Sovětský svaz, padlo i bipolární rozdělení světa. Toto krátké mezidobí, které bylo až do 11. září 2001 doprovázeno optimistickými teoriemi o konci dějin, bylo pro americkou zahraniční politiku charakteristické určitým tápáním. Americká zahraniční politika, po desítky let navyklá být protipólem komunistického Sovětského svazu a vlajkovou lodí svobody, stála relativně osamocena jako světový hegemon. Situace navíc budila zdání, že na světě neexistuje stát, který by byl s to ohrozit globální dominanci Spojených států. Někteří politici v souladu s Fukuyamovou filozofií konce dějin a posledního člověka dokonce pojali přesvědčení, že nastal konec mocenské politiky a začala éra globální dominance Spojených států.

Perský záliv a roky poté

Husajnova invaze do Kuvajtu v roce 1990 se stala první zkouškou americké zahraniční politiky od pádu Sovětského svazu. Iráku, který by v případě ovládnutí Kuvajtu měl pod kontrolou přibližně jednu třetinu světových povrchových zásob ropy, nechtěly Spojené státy jako nestabilnímu režimu tento krok dovolit. Výsledkem byla první válka v Perském zálivu, která sice skončila osvobozením Kuvajtu, nicméně Husajnův režim zůstal zachován. Dalším klíčovým faktorem, proč se USA v tomto případě rozhodly pro vojenský zásah, byla nevyprovokovaná irácká agrese vůči suverénnímu státu, která v případě nepotrestání hrozila do budoucna precedentem.

Kromě americké levice, která válku tradičně odmítla především z humanistických pozic, se tentokrát proti rozhodnutí americké vlády zaútočit proti Iráku postavila i skupina tzv. paleokonzervativců na pravici. Odpor paleokonzervativců byl renesancí americké izolacionistické politiky. V čele stál (a dodnes hraje vůdčí roli) americký publicista a novinář Patrick Buchanan, někdejší speechwriter prezidentů Nixona a Reagana, ve Spojených státech již delší dobu proslulý jako břitký a silně provokativní konzervativní komentátor. Dalšími významnými paleokonzervativci byli (a dodnes jsou) lidé jako Thomas Fleming, šéfredaktor časopisu Chronicles nebo Samuel Francis, „guru" paleokonzervatismu. V odporu k válce jim výrazně sekundovali tzv. paleolibertariáni, shromáždění kolem skupiny „pravicového anarchisty" Murraye Rothbarda, který se v době vietnamské války spojoval s americkou Novou levicí v úsilí o „appeasement vůči Sovětskému svazu".

Paleokonzervativci s Buchananem v čele se tak postavili na podporu apriorního odporu vůči americkým intervencím ve světě. Lidé jako Francis a Buchanan si však v minulosti v této souvislosti též vysloužili obvinění z antisemitismu, a to zejména za kritické výroky o „židovské lobby ovládající americkou zahraniční politiku" (byť proizraelské think-tanky na zahraniční politiku USA dlouhodobě vliv objektivně mají a ani se tím netají). Sám Patrick Buchanan podle Romana Jocha také nešťastně proslul kontroverzním komentářem o jménech „Kissinger, Rozenthal, Krauthammer", kteří válku podporují, zatímco „Gonzales, Murphy a Brown" za jejich zájmy budou umírat.

Patrick Buchanan se v 90. letech stáhl z politiky a vrátil se opět k publicistické a novinářské činnosti; předmětem jeho zájmu je mimo boje proti „balkanizaci Ameriky" principiální kritika neokonzervatismu, amerických intervencí ve světě a „vyvážení demokracie". V knize Republika, nikoli impérium označuje vstup USA do první a druhé světové války za fatální omyl a postuluje dosti kontroverzní teorii o tom, že v případě amerického nevměšování se do evropských záležitostí v letech 1914-1918 by nedošlo k následným velkým krizím ani k nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu či Josifa Stalina v Rusku. Buchanan také kritizuje americký negativní a konfliktní postoj k Rusku a proklamuje tezi „Pax Americana, era of US global dominance, is over".

Nejradikálnější izolacionistické myšlenky ovšem po skončení první války v Zálivu nehrály zásadní úlohu a hlavní spor se přenesl mezi neokonzervativce (Joshua Muravchik, Wil­liam Kristol) a konzervativní internacionalisty, kteří bývají často nazýváni také zahraničně-politickými realisty. V myšlení konzervativních internacionalistů dominuje snaha o vyváženost, tj. odmítnutí absolutního izolacionismu i vedení idealistické křížové výpravy ve světě. Realisté jsou shromážděni kolem časopisů National Review či think-tanku Herritage Foundation, podporovali rozšíření NATO, ale na rozdíl od neokonzervativců nepodporovali americkou intervenci na Balkáně.

11. září: konec jedné éry?

Teroristické útoky, namířené proti Spojeným státům v září 2001, které si vyžádaly několik tisícovek amerických životů, otřásly nejen Amerikou a celým civilizovaným světem, ale značně také podlomily dosavadní představy o budoucím světovém politickém vývoji, který spousta stratégů a teoretiků zahraniční politiky očekávala a předpokládala.

V prvé řadě 11. září ukončilo krátkou éru relativního izolacionismu od dob završení první války v Zálivu. Nic nestálo v cestě křížové protiteroristické výpravě, jak o ní mluvil ­George Bush. Zdálo se, že Spojené státy mají morální právo odčinit nejenom zločin spáchaný na sobě, nýbrž mají být vlajkovou lodí svobodného světa v boji s novým nepřítelem, který ohrožuje západní demokratické tradice a hodnoty. Emoce však opadly a téměř sedm let po 11. září budí americké intervence na Předním východě rozporuplné pocity. Válka v Afghánistánu sice odstranila hnutí Taliban, které mělo podivné kontakty na al-Kájdu, ale nezdá se, že by se tamější situace nějak výrazněji stabilizovala. Válka proti Iráku sice definitivně odstranila krvavého diktátora Husajna, ale zanechává pachuť ještě o mnoho větší než Afghánistán. Léta těžkých bojů, rozpoutání sektářského násilí, pád teorie o Husajnových kontaktech s bin Ládinem a vlastnictví zbraní hromadného ničení, nehledě na faux pas Husajnova odsouzení k smrti a popravy samotné hrají podobnou roli, jako kdysi válka ve Vietnamu - postavením drtivé části americké veřejnosti proti vládě a většiny světového mínění proti Americe. Nový velitel amerických vojsk v Iráku Petraeus sice situaci stabilizoval a začal dosahovat pozitivních výsledků, pravděpodobně to však nebude mít na změnu názoru u podstatnější části veřejnosti výraznější vliv. Kardinální otázkou není, zda se americkým jednotkám daří plnit bojové úkoly či zda umírá méně vojáků oproti předešlým rokům, ale to, že USA v Iráku vůbec jsou. Uvnitř americké, ale i světové veřejnosti sílí otázky po samotném důvodu a legitimitě amerických intervencí ve světě. Podaří se udržet donedávna obecněji přijímaný konsenzus o americkém poslání „činit svět bezpečnějším"?

Perspektiva pro 21. století

Americká zahraniční politika se v současnosti nachází na křižovatce. Neúspěchy v Iráku a Afghánistánu, stejně jako veřejností ve střední a východní Evropě nepříliš pozitivně vnímaný plán na americký protiraketový deštník (bez ohledu na loajální slova představitelů patřičných vlád) skoro naznačují, že se blíží porážka politických sil podporujících větší angažovanost USA ve světě, a tím i období nového izolacionismu. Je tomu tak?

Zdání čas od času klame a nejinak tomu je i zde. Při bližším pohledu na současné rozložení politických sil není na místě podceňovat roztrpčení a deziluzi americké veřejnosti z Iráku, na druhou stranu tento fakt netřeba přeceňovat a vyvozovat z něj možnost radikální změny. Důkazem je neúspěch izolacionisty Rona Paula v kandidatuře na prezidenta, byť zde hrály svou úlohu intriky „vlastních" lidí z Republikánské strany (především neokonzervativci). Je nutno zdůraznit, že s odporem vůči válce v Iráku do značné míry souvisí i Bushova neoblíbenost ve vnitřní politice. Na druhou stranu kandidát na nového prezidenta za republikány, John McCain, sám americkou intervencionistickou politiku podporuje, netají se tím a má překvapivě vysokou podporu. McCain se sice za neokonzervativce nepovažuje, nicméně vlivné „neocon" think-tanky jeho kandidaturu přivítaly.

Lze souhlasit s tím, že pozice USA v Iráku ke stabilizaci situace přispět může, ale za cenu enormního vojenského nasazení; přítomnost totiž paradoxně posiluje „národně-osvobozenecké" hnutí. Stažení USA z Iráku tedy jistě nutné bude, ale již z pouhého strategického hlediska není možné jej uskutečnit rychle a všechny vojáky „v jednom okamžiku" poslat zpět do USA. Navzdory mnoha populistickým prohlášením se nelze domnívat, že by nějaká vláda takové stažení provedla - rovnalo by se politické sebevraždě, ne nepodobné té, jakou byla „prohraná" válka ve Vietnamu pro americkou pravici. A podobně lze jistě uvažovat i o dalších destinacích americké intervence.

Co ovšem představuje velmi palčivý problém současné americké zahraniční politiky, je zastaralý způsob myšlení, který znemožňuje jiný náhled na mezinárodní situaci, než je ten, který ji spatřuje v intencích bipolárního světa. Mnoho amerických vrcholných politiků ale právě takto přemýšlí a podobný způsob myšlení se může stát velkou pastí. Na základě mnoha indicií se lze domnívat, že takto uvažují všichni tři v tuto chvíli relevantní kandidáti.

Tento postoj ilustruje zejména vztah k Rusku. Jistě není žádného důvodu k tomu Rusko milovat, ale vyvolávání duchů studené války (podpora amerických základen ve střední Evropě, důraz na uznání Kosova či např. protežování nedemokratického proamerického režimu v Gruzii) nemůže přispět k ničemu jinému než k větší destabilizaci lokálních oblastí a v konečné fázi globálního řádu, pracně budovaného na zásadách multilaterální spolupráce.

Izolacionismus, stejně jako intervencionismus, mají ve svých čistých podobách zřejmě odzvoněno. Svět se od pádu železné opony zrychlil, zmenšil a stal se univerzálním. Amerika již není středobodem světového dění a není jím ani Rusko. Ignorování této věci a faktu, že v budoucnu bude stoupat vliv zejména Šanghajského obchodního společenství, popřípadě multilaterální spolupráce typu BRIC (Brazil, Russia, India and China) a Asie obecně, může vést k tomu, že Spojené státy budou v 21. století vždy o krok pozadu. Budoucností je zjevně silná multilaterální spolupráce a způsob, zda a jak jednotlivé státy tuto skutečnost pochopí, bude hrát rozhodující roli v jejich zařazení po bok tahounů jedenadvacátého století. Před Spojenými státy dnes stojí, stejně jako mnohokrát v minulosti, další velká výzva.

Autor studuje politologii a historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.