Inspirace z Německa?

Poněkud stranou české pozornosti proběhla nedávno volba německého prezidenta. V jedné z vůdčích, největších a (ekonomicky) nejsilnějších zemí čerstvě rozšířené Evropské unie se volila hlava státu, nicméně zájem o tuto událost u nás byl - například ve srovnání s nedávnými volbami na Slovensku - přece jen o dost menší. Důvodem jsou jednak spíše jen protokolární, reprezentativní pravomoci německého prezidenta (on ale slovenský není o mnoho mocnější), jednak skutečnost, že šlo o volbu nepřímou, jejíž výsledek se předpokládal dlouho dopředu. Zvolení opozičního kandidáta, bývalého předsedy Mezinárodního měnového fondu Horsta Köhlera, tak nelze vysvětlovat reakcí německých voličů na pokračující hospodářskou recesi, ale jen coby výraz početní převahy opozice ve Spolkovém shromáždění, speciálním tělese, jež se svolává jednou za pět let právě a pouze k volbě hlavy státu.

V České republice se již několik let diskutuje o potřebě zavést přímou volbu prezidenta. Dvakrát měř, jednou řež, nabádá však lidové rčení. Proto nemusí být zrovna moudré přejít z nepřímé rovnou na přímou volbu a ani se nezamyslet nad různými druhy nepřímého výběru hlav států. V Evropě se v současné době používá nepřímý způsob volby prezidenta hned v deseti zemích: v Albánii, Estonsku, Itálii, Lotyšsku, Maďarsku, na Maltě, v Moldavsku, Německu, Řecku a svým způsobem i ve Švýcarsku. Společně s Českou republikou si tak osm z pětadvaceti členských zemí EU, tedy skoro třetina, volí prezidenta nepřímým způsobem. Přímo tak činí deset, zbytek tvoří sedm monarchií. Velmi zhruba řečeno platí, že síly jsou vyrovnány.

Monarchii lze ze seznamu reálných alternativ pro ČR patrně vyškrtnout. Přímá volba prezidenta je pak často výrazem silného postavení hlavy státu v samotném ústavním systému - v Evropě zejména a hlavně ve Francii, ale zčásti například i v Polsku. Statistický souboj přímá versus nepřímá volba spíše reprezentativního prezidenta se nám tak na půdě Evropské unie vyrovnává. Samozřejmě statistika není zdaleka všechno, hlavní jsou důvody věcné povahy. Ale stejně: nepřímá volba prezidenta evidentně neznamená něco neobvyklého či snad dokonce zastaralého. A není také nutno provádět ji tak, jak se to děje u nás. V Německu volí prezidenta zvláštní sbor - Spolkové shromáždění složené z jedné poloviny z poslanců dolní parlamentní komory (Spolkového sněmu), z poloviny druhé pak z delegátů vyslaných zemskými sněmy tak, aby zrcadlili jejich stranické složení. Přičemž těmito delegáty často bývají známé osobnosti vědy, umění i sportu (letos například i Karl-Heinz Rummenigge). Spolkové shromáždění volí prezidenta nadpoloviční většinou všech volitelů. Nezíská-li ji však v prvních dvou kolech ani jeden z kandidátů, postačuje v kole třetím většina pouze relativní.

Uvedený způsob má řadu nesporných výhod. Prezidenta nevolí jen jedna komora jako v řadě jiných zemí, což mu dává širší, důstojnější legitimitu. To samé lze říci i o České republice, kde prezidenta volí obě komory parlamentu. Nicméně zatímco v ČR je ve třetím kole volby, kde hlasuje 281 poslanců a senátorů dohromady, Poslanecká sněmovna dosti zvýhodněna, v Německu je poměr obou složek stále vyrovnán. Pravidlo relativní většiny ve třetím kole německého hlasování pak tvoří záruku, že onoho významného dne bude určitě někdo zvolen.

Namísto zbrklého zavádění přímé volby prezidenta se tak nespokojencům nabízí jiná možnost: upravit stávající způsob volby nepřímé. Lze tak učinit například vznikem Zemského shromáždění složeného z poslanců dolní i horní komory a krajských zastupitelů, či třeba též zástupců měst. Konkrétní poměry a regule mohou být předmětem diskuse, nicméně takový sbor by daleko lépe odpovídal monarchické tradici českého prezidentského úřadu - a určitě lépe než bombastické, předražené a pouze na image zaměřené kampaně televizního věku, jimž se nevyhneme při volbě přímé.