Ideologie

Liberální demokracie – jak vše naznačovalo – by měla být relativně nezatížená ideologickými pokušeními, neboť slibovala velkou vnitřní diferenciaci, jež měla neutralizovat ideologické sklony skupin i jednotlivců. Jestliže se podle liberální logiky všichni stáváme lidmi soukromými a zabýváme se vlastními záležitostmi, jakmile se podle demokratické logiky může dostat k moci každá strana a mechanismus takové změny připomíná politické závaží, potom se ve chvíli, kdy se režim stabilizuje, a lidé se stávají bohatšími, ideologie stává zbytečnou. Mělo se za to, že ideologie byla užitečná ve strukturálně nestabilních a hospodářsky nevýkonných komunistických a autokratických zemích, kde měla sloužit manipulaci lidským vědomím tak, aby zabránila vzpouře vůči moci. Ale v zemích svobodných lidí žijících v dostatku, těšících se vládě zákona a stabilitě institucí neexistuje pro ideologii živná půda a není třeba v ní hledat pomoc. Demokracie a svobody? Ty jsou již vydobyty. Chléb pro všechny? Ten už je, a je ho nadbytek. Všeobecné zrušení odcizení? Kdo by se ve stabilních konzumních společnos­tech vyznačujících se mobilitou, neomezeným přístupem k informacím a všemi možnostmi vývoje nechal nachytat na něco tak bezvýznamného? V liberální demokracii už neexistuje revoluční situace ani stav strukturální nestability, a ideologie by měla smysl pouze tehdy, kdyby tomu tak bylo. (…)