Ideály státu a jejich realizace

Věta Tomáše G. Masaryka, že "státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily", je dnes často zmiňována. Nemusíme provádět žádný rozsáhlý výzkum - už jen letmý pohled na internet nám ukáže, že snad nenajdeme českého politika, který by v posledních letech alespoň jednou právě tuto větu Masarykovu větu ve svém projevu nezmínil. Politici i mnoho žurnalistů tak činí často s velkou naléhavostí, takže by se na první pohled mohlo zdát, že jsme si všichni vědomi ideálů, z nichž se stát zrodil a jimiž je udržován. Nicméně když se důkladněji podíváme na projevy a články, v nichž je dnes tato Masarykova myšlenka citována, zjistíme, že v nich něco chybí. Nenalezneme v nich uvedení či připomenutí toho, co to vlastně je za ideály, z nichž náš současný stát vznikl a čerpá. Téměř nikdo už je neidentifikuje, neříká, co jimi rozumí.

Sám Masaryk tuto větu formuloval velmi opatrně, pokorně a vlastně jako prosbu. Ve své abdikační řeči ze 14. prosince 1935 doslova říká: "Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom." Masaryk tedy také konstitutivní ideály státu nekonkretizoval, nevysvětloval, ale v jeho době bylo více zřejmé, co tím myslí. Všichni měli ještě v živé paměti vznik republiky a současně začínali pociťovat její nové ohrožení. Pojmy jako demokracie, právo, národ, vlast byly chápany konkrétněji než dnes, protože byly méně samozřejmé a do značné míry tvořily většinově sdílenou součást tehdejší politické kultury a politického života. Možná proto si mohl jiný významný tvůrce první československé republiky, dlouholetý ministerský předseda Antonín Švehla, dovolit říci úplně jiná slova o ideálech státu. Švehla prohlásil: "Ideály! Já bych také rád mluvil o ideálech, ale starat se každý den o to, aby se stát nezastavil, aby mašina běžela dál, to není žádný ideál, to se žádnými ideály nepořídí, ale to, že se to musí dělat, je něco velkého." (Hovory s Antonínem Švehlou, Praha 2001) Nestavím zde Masarykův a Švehlův výrok proti sobě, protože se oba doplňují. Bez ideálů jistě není možné stát vytvářet ani udržovat, ale současně platí, že o ideálech nesmí být mluveno jen v abstraktní rovině, ale musejí se také realizovat v každodenní praxi.

Ztráta slov

Současná situace české společnosti a našeho státu je nepochybně jiná než byla v době meziválečné československé republiky. Náš stát má nejen rozdílné geografické, sociálně-etnické a kulturně-politické charakteristiky, ale také vnější podmínky jeho existence jsou v rámci globalizačních a integračních procesů odlišné od prvorepublikového stavu. Měli bychom se tedy znovu ptát, co jsou konstitutivní ideály našeho státu a jaké ideály realizuje česká společnost ve své politické praxi. Významný český básník a také dlouholetý vězeň komunistického režimu Zdeněk Rotrekl si ovšem povšiml, že některá slova se z veřejného diskurzu úplně vytratila. V jednom rozhovoru o tom nedávno řekl: "Taková slova jako vlast, národ, ta člověk slyší dnes jedině v kostele, nikde jinde. To by stálo za úvahu, jak se neexistence těchto pojmů podepsala na našem současném národním marasmu. Vždyť to jsou slova, za která generace našich předků mnohdy položily i životy." (Katolický týdeník, 43/2005)

Rotrekl se zde dotýká podstatné skutečnosti, kterou je zřetelná obava či nechuť pracovat ve veřejném prostoru s pojmy, které vyjadřují určitý společný ideál nebo politický či společenský cíl. Příčiny tohoto stavu jsou komplexní. Jistou roli hraje naše negativní zkušenost s abstraktně pojatými pojmy typu národ, demokracie, spravedlnost, které byly v minulosti zneužity totalitní ideologií. Na druhé straně ale platí, že nepřestáváme používat pojmy jako rodina jen proto, že máme např. zkušenost se špatným rodinným prostředím. Příčiny, proč se dnes ve veřejné debatě vyhýbáme definování a dokonce i používání pojmů, které by vytvářely společensko-politické ideály, jsou hlubší.

Masifikace a individualizace

Z řady možných příčin bych zdůraznil dva obecné společenské procesy, které v této souvislosti pokládám za podstatné. Prvním z nich je proces masifikace veřejného prostoru, který mj. souvisí s rolí masových sdělovacích prostředků. Velmi přesně to ve svém nedávném projevu na 7. literárním festivalu v Berlíně vyjádřil izraelský spisovatel David Grossmann, když řekl, že "masmédia nedodávají mase jen komunikaci, ale že nejspíše dělají mnohými způsoby ze svých konzumentů masu. Násilím a cynismem, jež se vyjevují v každém pojmu, plytkým, vulgárním jazykem, jejž používají, banalitou a moralizováním, jimiž ředí komplikované politické a mravní problémy, duchovní a emocionální prostitucí, kterou nám předvádějí a k níž nás navádějí, kýčem, do něhož ponoří vše, čeho se dotknou." Média jsou podle Grossmana hnána "hlubokou potřebou" stále více "dráždit hladové pudy" širokého publika - dokonce i když se zajímají o problémy, které "mají morální a humánní prvek, i tehdy, když přebírají roli společenské odpovědnosti, se zdvižený prst, jímž ukazují na centra korupce, bezpráví a utrpení, jeví spíše jako prst automatu, bez skutečného zájmu o problémy, na něž ukazuje". (Respekt, 39/2007, s. 62-63) Tento Grossmannův až expresivní popis ve zkratce dobře vyjadřuje důsledky medializace a masifikace pro veřejný a politický prostor, v němž se ztrácí - nebo přinejmenším banalizuje - cokoliv, co má etický rozměr a hlubší smysl. Druhým komplementárním procesem k masifikaci je proces individualizace, který souvisí s komplexní změnou norem a hodnot. Jak to formuloval třeba Francis Fukuyama v knize příznačně nazvané Velký rozvrat, je pro "všechny tyto změny typický rostoucí individualismus". Občané mají nebývalou možnost volby v osobním i společenském životě a rostoucí možnost volby rozvolňuje podle Fukuyamy vazby, jimiž jsou lidé poutáni v síti závazků a povinností k ostatním. (Velký rozvrat, Praha 2006, s. 59 a n.)

Masifikace a individualizace spolu úzce souvisejí, protože vytváření masy je založeno na vyvazování jednotlivců ze skutečných společenských závazků. Grossmann o tom říká, že "masmédia vyzdvihují jedince do nebes a zdánlivě ho vedou ke stále výraznější jedinečnosti, ale v konečném důsledku ho přivedou jen k němu samotnému: k jeho vlastním potřebám, k jeho vlastním úzkým zájmům, k jeho přáním a vášním. Otevřeně i skrytě osvobozují jednotlivce (...) od odpovědnosti za následky vlastních činů pro druhé."

Uvědomit si minulost

Procesy masifikace a individualizace tak dalece zasáhly i dnešní českou společnost, že je ve veřejném prostoru opravdu obtížné o hodnotách, normách a ideálech hovořit. To však neznamená, že si můžeme dovolit na to rezignovat. Ideály, které mají vyznávat demokratické společnosti a na jejichž základě se udržují demokratické státy, jsou stejné, jako byly před osmdesáti lety. Jak správně napsal Samuel Huntington, "svoboda, rovnost, demokracie, občanská práva, nediskriminace a vláda práva jsou vodítka, podle kterých lze organizovat společnost." Huntigton však sám uvádí, že tyto hodnoty, tyto ideály samy o sobě nestačí, protože to, co vytváří politický národ, to, co konstituuje jedinečnost státu, není jen soubor politických idejí. Huntington v této souvislosti cituje Ernesta Renana, podle nějž je národ také kulminací "dlouhé historie snah, obětí a oddaností" a dodává k tomu, že "bez této tradice národ neexistuje, a pokud tato tradice ztratí podporu, je národ u konce". (Kam kráčíš, Ameriko, Praha 2005, 339-340) A zde se možná dotýkáme podstaty ideálů, na jejichž základě se státy konstituují a udržují. Nejsou to jen abstraktně formulované pojmy a hodnoty, které lze ve veřejném mediálním prostoru banalizovat, ale podstatou těchto ideálů jsou konkrétní činy, založené na úsilí, odpovědnosti a také oběti. Jedině vědomí této tradice pak může utvářet rozumnou současnost a spoluurčovat naše budoucí jednání.

Uvědomění si minulosti je také receptem, jak dnes o ideálech mluvit s mladými lidmi. Příslušníci střední a starší generace si často stěžují na to, jací jsou dnešní mladí lidé a že nemají žádné ideály. Podotýkám, že tato kritika je často nespravedlivá, ale i kdyby byla pravdivá, je potřeba se ptát, kde a od koho vědomí o společenské odpovědnosti, o hodnotách a ideálech mohli získat a co jsme udělali proto, aby je získali. Neprožili naštěstí dobu nesvobody - vlastní stát, demokracie, svoboda, právo jsou pro ně něčím samozřejmým. A budeme-li je zahlcovat pro ně abstraktními pojmy, neuvěří jim a zařadí si je do banálních výpovědí, kterými jsou médii zásobováni každodenně. Rozumnější cesta, jak ideály mladým lidem zprostředkovat, ale jak si je i sami uvědomovat, je vracet se k minulosti, k vlastním tradicím.

Uplatnění této "metody" mohu přiblížit na příkladu z oblasti vzdělání. Pro mladé lidi je možnost studovat samozřejmostí, vzdělání považují za důležité pro svůj individuální úspěch, ale často příliš nepřemýšlejí nad vzděláním jako obecnou hodnotou, která má význam sama o sobě. Když jim ale hodnotu vzdělání ukazuji v kontextu historického vývoje a na konkrétní situaci, tak tomu rozumějí. Stačí, když jim vyprávím, že Masarykova univerzita vznikla až po desítkách let bojů českého obyvatelstva o zřízení vlastní univerzity, že lidé pořádali demonstrace za to, aby mohli mít svoji vysokou školu, že dokonce za to zaplatil jeden člověk vlastním životem, že lidé riskovali, bojovali, obětovali se za možnost získat vzdělání. Na tomto příkladu si i současní studenti dokáží hodnotu vzdělání lépe uvědomovat nebo o ní alespoň začínají přemýšlet. Myslím, že podobně lze postupovat ve společenské diskuzi o hodnotách. Ideály, o nichž mluvil Masaryk a k nimž se dnes máme vztahovat my, nelze odvozovat z abstraktních pojmů a nelze se k nim jednoduše dobrat v masifikovaném a individualizovaném veřejném prostoru. Jsou ale odvoditelné z minulosti a jsou konkretizovány úsilím lidí, kteří se pro ně byli schopni obětovat. Vždyť naše budoucnost je do značné míry závislá na tom, jak se ke své minulosti postavíme, jak jí rozumíme a interpretujeme a nakolik jsme připraveni se k vlastní demokratické tradici, ale i totalitní minulosti hlásit.

V tom smyslu je příklad lidí, kteří byli připraveni pro právní stát a demokracii a další dnes zdánlivě samozřejmé hodnoty obětovat svoji svobodu a někdy i svůj život, naším národním bohatstvím. Boj proti totalitnímu systému musí být přiřazen k těm ideálům, na nichž stojí dnešní stát. Protože je to ideál konkretizovaný, srozumitelný a přibližuje nám i dalším generacím hodnoty, podle kterých musíme naši budoucnost utvářet.

Text je přepisem vystoupení na Fóru Konfederace politických vězňů ČR na téma "Státy se udržují těmi ideály, ze kterých se zrodily", jež se uskutečnilo 9. října 2007.