Idea dědice a obhajoba institucí

Prozatím poslední knížka Jana Sokola chce, jak explicitně říká autor, přispět ke zřetelnějšímu rozlišování mravně významných fenoménů, aby se o nich dalo smysluplně uvažovat a hovořit, připomenout změněnou situaci, v níž se jako jednající lidé dnes pohybujeme, případně uvažovat o všeobecných východiscích mravnosti. V úvodu ke své knize se věnuje především zdůvodnění druhého bodu: co se změnilo od Sokratových časů, v nichž zazněla otázka „Jak máme žít?" s výraznou naléhavostí. Dnes naši situaci ovlivňuje výrazná nesoběstačnost (dříve si každá vesnice vystačila v rámci dělby práce sama), ztráta přehledného „domova" (globalizace), kterou provázejí individualistické i kolektivistické obrany identity, vyprázdněný rámec našich svobodných společností, kde nás stojí mnoho sil „udržet na uzdě sami sebe". K tomu ještě přistupuje mimolidská skutečnost, která spoluvytváří svět a za kterou dnešní člověk cítí odpovědnost: člověk se nemůže vyvázat z celku živé přírody. Sokol se v těchto pokusech vystihnout současnost zvláště odvolal na Friedricha Nietzscheho, jehož otázku po možnostech fantazijní a tvořivé síly v dnešní složité době cítí stejně palčivě. Přiznal se také ke dvěma výrazným tendencím, které si uvědomil v posledních letech a které ho přiměly se zabývat těmito tématy: postupné ztrátě společenské paměti (stírá se vědomí mravného jednání) a malé schopnosti rozlišování u veřejně činných osobností (například rozlišení mezi mravností a zdvořilostí). Jistě, bylo by možné leccos ze současných problémů světa přidat, například projekty „konstruování" a „vylepšování" člověka, jak je připomíná v českém prostředí oblíbený vídeňský filozof Konrad P. Liessmann, ale i tak je Sokolův výčet reprezentativní a především odpovídá hlavnímu záměru knihy - představit problémy člověka v jeho společenské a hlavně institucionální perspektivě. (...)