I hořká pravda osvobozuje

Pro řecké katolíky se i u nás zčásti vžilo označení „uniaté“, ale to má určitý pejorativní přídech. Řeckokatolická církev žila po dlouhá léta v utajení nejen na Ukrajině – na východním Slovensku byli řečtí katolíci zvůlí Vasila Biľaka „sjednoceni“ s pravoslavnými, ti nepoddajní žili rozptýleni po celé republice – i v západočeském pohraničí, kde jsem chodil na základní školu. Někteří moji spolužáci měli zvláštní jména i příjmení svědčící o jejich ukrajinském původu a o Vánocích a Velikonocích, které tehdy řeckokatolická církev slavila podle juliánského kalendáře, ve škole chyběli. Arcibiskup Svjatoslav Ševčuk (1970) navštívil Českou republiku v krátké době už poněkolikáté a při své poslední návštěvě v březnu letošního roku poskytl vedle interview pro denní tisk také rozhovor revue Kontexty. Napíšu-li po setkání s otcem arcibiskupem Ševčukem, že je charismatický muž, tak s důrazem, že slova používám v jeho neinflační podobě a v nejpůvodnějším smyslu zvláštního daru Boží milosti. Svědčí o tom i ten nejstručnější nezbytný životopisný přehled. V letech 1991–1992 studoval ve Středisku filosoficko-teo­logických studií Dona Boska v Buenos Aires, v letech 1992–1994 ve Lvovském duchovním semináři, kněžské svěcení přijal 24. června 1994, poté v období let 1994–1999 studoval na Papežské univerzitě sv. Tomáše Akvinského v Římě, v roce 2007 se stal rektorem Lvovského semináře, v roce 2009 se vrátil do Argentiny, neboť jej Benedikt XVI. jmenoval pomocným biskupem řeckokatolické eparchie v Buenos Aires, v březnu 2011 byl zvolen hlavou Ukrajinské řeckokatolické církve. V roce 2016 vyšel česky výbor jeho kázání a projevů Majdan a řeckokatolíci na Ukrajině. Jak napovídá název knihy, otec Ševčuk se angažuje nejen v duchovním, ale také ve společenském životě své těžce zkoušené země. (jfm)

 Otče arcibiskupe, jaké bylo vaše dětství a vaše cesta k víře?

Narodil jsem se v roce 1970 v haličském městě Stryji. Jméno Pána Ježíše jsem poprvé uslyšel z úst mé babičky. Naše církev byla v Sovětském svazu v té době zcela zakázána, na rozdíl od tolerované římskokatolické církve – její kostel byl v našem městě otevřený, mohli jsme tam chodit na mši a na pobožnosti. Proto jsem často vídal, jak se celá naše rodina, matka, otec, děda i babička, modlila doma. Dar víry jsem přijal právě v mé rodině. A katechetkou, která mi vštěpovala základy katolické víry, byla moje babička. Mám stále v paměti její obraz, když mi v době Vánoc, Velikonoc a dalších svátků vždy vysvětlovala, proč věříme v to, v co věříme, a ne v něco jiného. Když mi bylo kolem jedenácti let, maminka mi darovala katechismus.

(…)