Humanistická Evropa, nebo islamistická Eurábie?

Otázku o budoucí podobě Evropy si ve své nejnovější knize Poslední dny Evropy klade americký politolog židovského původu Walter Laquer. Autor, jenž se narodil v tehdy německém Breslau, s rodiči uprchl před Hitlerem do Ameriky a od té doby pendluje mezi Amerikou a Evropou, v předmluvě ke knize píše: „Viděl jsem Evropu a Evropany v dobrých i špatných časech. Po celé této době je možná čas na nějaké shrnutí, protože Evropa, kterou jsem znal, postupně mizí. Co zaujme její místo?" K odpovědi na tuto otázku se snaží dospět analýzou zmenšování role Evropy ve světě, migrací do Evropy, evropské integrace a sociálního státu a situace v Rusku. V poslední kapitole se pak vyrovnává s optimistickými představami o budoucnosti Evropy, táže se, kdo je za současný stav zodpovědný, a zamýšlí se nad evropskou budoucností.

Autor začíná svou knihu popisem toho nejviditelnějšího, a to proměnou západoevropských měst v posledních třiceti letech. Ptá se sám sebe, na která místa by zavedl svou návštěvu toužící vidět něco nového tehdy a teď, a sám si i odpovídá. Zatímco dříve by to byly nové galerie a tržiště, dnes by největší dojem udělala návštěva některých čtvrtí v Londýně, Paříži či Berlíně a jejich na první pohled nápadní obyvatelé. Tato místa, jež byla v šedesátých letech obvykle bydlištěm bílé dělnické třídy, se změnila k nepoznání. Narazíte tu na nápisy v neznámém písmu a místo Coca-coly zde seženete jenom Mekka-colu. A tato ghetta, z nichž původní obyvatelstvo většinou již odešlo, se stále rozšiřují.

Autor se ptá, zda bude tlak přistěhovalců na starousedlíky nadále jednostranný, nebo ne. V jeho pohledu na budoucnost najdeme stopy optimismu: „Možná poklesne návštěvnost mešit, tak jako v západní Evropě poklesla docházka do kostela. Není to náhodou tak, že se noví přistěhovalci drží svých starých způsobů přivezených z Anatolie, ze severní Afriky nebo z pákistánských vesnic právě proto, že jsou stále menšinou, jež se děsí ztráty své identity?" Ačkoli se nám jeví muslimská komunita v Evropě jako homogenní, rozhodně tomu tak není. Muslimská společenství se dělí podle náboženských a národnostních linií. Například v Německu vidí autor významné rozdíly mezi tureckými sunnity a menšinami, jako jsou Kurdové a alavité. Láska nepanuje ani mezi Turky, Araby a Pákistánci. Mezi jednotlivými komunitami se objevují stížnosti na přílišný vliv náboženských a politických vůdců jiné národnosti. Dalším důvodem k mírnému optimismu by mohla být klesající přitažlivost islámského fundamentalismu. Autor připomíná stížnosti náboženských vůdců na vlažnou mladou generaci. Její značná část se spíše než modlitbám věnuje válkám pouličních gangů, obchodu s drogami a prohlížení pornografie na internetu. Nechuť k ortodoxnímu náboženství se údajně šíří mezi intelektuály a muslimskými ženami. Všechno jsou to však jen optimistické spekulace.

Demografické změny

Realitou je naopak rychlá změna složení obyvatelstva v Evropě a úpadek jejího vlivu ve světě. Zatímco před sto lety byla Evropa středem světa a žila v ní celá čtvrtina světové populace, světové války přinesly její mocenský úpadek. Počet obyvatel sice stále rostl z 422 milionů v roce 1900 na 727 milionů v roce 2000, od šedesátých let však porodnost prudce klesá a dnes se v celé Evropě rodí méně dětí, než je nutné k pouhému udržení počtu obyvatel. Otázka důvodu poklesu porodnosti je podle autora velmi složitá, neboť se tento jev vyskytl na celém kontinentě, v katolických, protestantských i pravoslavných zemích, zemích bohatých i chudých. Mezi pravděpodobné příčiny řadí zájem žen o kariéru, pokles hodnoty rodiny a na posledním místě antikoncepční pilulku. Pokud by tyto trendy pokračovaly, měla by Evropa podle odhadů OSN v roce 2300 pouhých 60 milionů obyvatel. Podle zprávy OSN o migraci bude Evropa potřebovat do roku 2050 k obnovení věkové rovnováhy nejméně 700 milionů přistěhovalců. Tato čísla však autor řadí do říše fantazie. Problémem je vysoká nezaměstnanost, zejména mezi přistěhovalci, a další imigranti bez pracovních schopností a vědomostí by situaci pouze zhoršili.

Je snížení počtu obyvatel nezbytně špatné? Je jisté, že průměrný věk bude růst a průměrná délka života vzroste podle některých odborníků v roce 2060 až na 100 let. Toto číslo sice možná také patří do říše fantazie, nicméně krácení sociálních služeb se nevyhneme. Že to nebude snadné, ukazují pokusy o reformu sociálního státu v některých evropských zemích, které se setkaly s rozhořčenými protesty a žádnými realistickými protinávrhy. Autor je naprosto skeptický k možnostem politiky porodnosti. I velmi výhodné pobídky vždy porodnost zvedly pouze krátkodobě.

Evropa a Amerika

Kromě problému porodnosti se Evropa potýká také s problémy ekonomickými a mocenskými. Autor v krátkosti popisuje vývoj a problémy západoevropských ekonomik po druhé světové válce do současnosti a diví se, jak mohly nejen evropské, ale také americké elity propadnout iluzím o evropské ekonomické budoucnosti. Jako příklad cituje článek Philipa Legranda z roku 2003 plný nadšení z životní úrovně rostoucí rychleji než ve Spojených státech. Autor uznává, že Evropa dosáhla četných sociálních a kulturních úspěchů a že za ní Spojené státy v některých ohledech skandálně zaostávají. Ale eurooptimisté přecenili evropskou ekonomickou sílu a zaměřili se na nesmyslné srovnávání a kritiku Spojených států.

Dalším tématem je sociální stát. Autor uznává jeho úspěchy, nevěří však v jeho funkčnost bez zásadního ekonomického růstu. Evropské státy se zadlužují a vzhledem k tomu, že není možné zvednout už tak dost vysoké daně, povede vývoj k drastickému omezení sociálních výdajů. „Jak může evropský sociální model přežít v ekonomickém světovém řádu, v němž musí Evropa soutěžit se zeměmi, které mohou vyrábět o tolik levněji?" To je klíčová otázka; nikoli otázka, kdy Evropa „předhoní" Spojené státy.

V kapitole věnované evropskému sjednocování jsou popsány jeho bezpečnostní a ekonomické motivy, kladně je hodnocen vliv vstupu do ES na ekonomiku malých zemí a zmíněny jsou také počátky europesimismu a rostoucí kritika Spojených států ze strany evropských občanů. Z jednotné kritiky Ameriky by se dala usuzovat podpora jednotné Evropě, tak tomu však podle průzkumů veřejného mínění rozhodně nebylo a není. Nálady veřejnosti se ve Francii a Nizozemí plně projevily odmítnutím evropské ústavy v roce 2005. O naléhavé potřebě těsnějšího sjednocení vlastně nebyl přesvědčen vůbec nikdo.

Autor se věnuje i společné zahraniční a bezpečnostní politice EU. Snaha EU zřídit společnou vojenskou jednotku o síle 60 000 vojáků a letecké a námořní síly schopné zasáhnout do šedesáti dní je hodnocena jako směšná. Dosud při žádné krizi nezasáhly. „Ale i kdyby tato zásahová jednotka byla připravená - kdo potřebuje vojsko, které se zmůže na zásah až za dva měsíce?" Přitom evropské armády mají více než jeden a půl milionu vojáků a tisíce tanků a letadel. Chybí však politická vůle. Proto se Evropa upíná k víře v tzv. měkkou sílu - diplomacii a OSN. Jak mohl převládnout názor tolik odtržený od reality, je pro autora hádankou.

Budoucnost?

V neposlední řadě se autor věnuje také fenoménu terorismu. Podrobně se zabývá islamistickou organizací Milli Görűş, působící v Německu, a Londonistánem - tedy situací v Londýně, jenž se stal útočištěm radikálních, ve většině arabských zemí zakázaných a zde naprosto volně působících organizací. Násilí těchto skupin se ovšem věnuje pouze na několika stranách; mnohem více prostoru dává otázce integrace muslimské komunity do společnosti a zabývá se také tzv. euroislámem a jeho představitelem Táriqem Ramadánem. Rozebírá jeho učení a věnuje se i kritice, že jeho texty v angličtině a francouzštině jsou jinou (umírněnější) verzí islámu než jeho texty arabské.

Jaká tedy Evropu čeká budoucnost? Jediné jisté je to, že to nebude budoucnost ekonomické a mravní supervelmoci. Již před polovinou tohoto století pravděpodobně muslimové převýší počet původního obyvatelstva v některých oblastech, jako jsou Porúří a některá velká západoevropská města. Tyto oblasti budou požadovat autonomii. Separatismus je podle autora nepravděpodobný. Elity nové většiny získají autoritu na místní úrovni, odpovědnost za sociální blahobyt však rády přenechají státu. Autor si nemyslí, že bude silně prosazováno právo šária, a pokud ano, nemuslimům budou poskytnuty výjimky. Jako pravděpodobnější vidí vznik dvounárodnostních států. Nějaký významný protimuslimský výbuch ze strany krajní pravice nepokládá autor za pravděpodobný. Evropané nedokázali zaujmout pevný postoj v době, kdy byla šance krizi zažehnat, a proto se nyní bude muset politika sekulárních sil zakládat na jisté míře appeasementu. To podle autora znamená mimo jiné upustit od útoků na náboženskou víru druhé strany. A pro dobré soužití s muslimskými sousedy se budou muset nemuslimové naučit machiavellistickému umění přetvářky. Aby nás autor po těchto provokativních myšlenkách trochu uklidnil, dodává, že „appeasement neznamená přijmout muslimské náboženské zákony a zvyky nepřijatelné pro nemuslimy".

„Takový je tedy obraz Evropy v prvním desetiletí nového století. Je to obraz úpadku, který eurooptimistům nabízí pramalou útěchu. Budoucí historici budou patrně těžko chápat, proč se na tuto žalostnou situaci přišlo tak pozdě, přestože všechny hlavní trendy, o nichž se zmiňuje tato krátká studie - demografie, zastavení postupu evropského sjednocování i krize sociálního státu - byly zřejmé už drahnou dobu před přelomem století. O pádu Římské říše se diskutovalo celá staletí a je klidně možné, že diskuze o úpadku Evropy bude trvat právě tak dlouho. Úpadek je výzvou, na kterou se má nějak reagovat, dokonce i tehdy, není-li jisté, zda se to podaří. I když je dnes úpadek Evropy nezvratný, není žádný důvod, proč by se z něj měl stát krach. Je však nutné splnit nepříjemnou podmínku: konečně se postavit tváří v tvář skutečnosti, udělat to, co se v mnoha částech Evropy dodnes ještě odkládá."

Autor je redaktorem projektu EUportal.cz.