Hrozí v Evropě islámská městská guerilla?

Koncem října a v první polovině listopadu 2005 byla Francie (a v menší míře i několik dalších západoevropských zemí) zasažena vlnou rozsáhlých nepokojů, jejichž hlavními strůjci byla převážně muslimská mládež z chudinských předměstí (banlieues). V souvislosti s masovou eskalací násilí a vzhledem k rétorice některých účastníků nepokojů se začalo spekulovat i o možném vývoji muslimského násilí v Evropě směrem k městské guerille. Co tato strategie znamená a může být v Evropě přeměněna v realitu?

Strategie městské guerilly

Strategie městské guerilly v moderním pojetí vznikla v ultralevicovém prostředí v latinské Americe v šedesátých letech dvacátého století a byla v mírně modifikované podobě převzata různými západoevropskými "rudými teroristy". Spočívala ve vybudování podzemní sítě, která by byla schopna realizovat selektivní útoky proti etablované státní moci a vytvořit v městském prostředí ohniska odporu, která by svou existencí postupně strhávala masy k rozsáhlejšímu revolučnímu vystoupení.

Hlavní taktikou byly útoky na státníky, policejní a vojenské objekty, centra ekonomické moci, únosy různých veřejných představitelů systému apod. Výzbroj tvořily především ruční zbraně a nástražné výbušné systémy, výjimečně se objevovaly ruční raketové střely. Uskupení realizující údajnou městskou guerillu měla zpravidla maximálně několik desítek členů a o něco větší počet stoupenců ve svém militantním okolí; konkrétní akce uskutečňovala komanda o počtu několika jednotlivců.

Někteří bojovníci západoevropské ultralevicové guerilly působili v izolovaných strukturách a terorismus a zakonspirovaný život v hluboké ilegalitě byly jedinou náplní jejich života. Jiní žili pod vlastní identitou navenek relativně běžným občanským životem (byť zpravidla vázaným na "alternativní subkultury") a násilí realizovali v rámci tohoto životního stylu. Každopádně žádní z nich neměli hlubší oporu ve skupinách, za jejichž reprezentanty se považovali (dělnická třída, lid, utlačovaní třetího světa apod.).

U městské guerilly se fakticky jednalo o "ospravedlňující název" pro terorismus. Základním rozdílem mezi terorismem a guerillovým či partyzánským bojem je obecně důraz na zastrašení širšího publika než pouze přímých obětí u terorismu a naopak snaha bezprostředně zasáhnout vojenskou anebo ekonomickou sílu protivníka u guerilly. Partyzán je navíc spjat z prostředím, ve kterém působí, a čerpá z něj podporu pro boj.

Pojem městská guerilla se v relativně novém významu objevil v devadesátých letech v souvislosti s operacemi guerillových jednotek v městském prostředí proti regulérním konvenčním armádám. Jednalo se o využití partyzánského způsobu boje v zastavěném městském prostoru, zpravidla poškozeném předchozími vojenskými operacemi. Toto prostředí umožňuje mobilitu větších a relativně silně vyzbrojených skupin.

Celkově je tvoří až několik set osob; konkrétní akce zpravidla uskutečňují oddíly složené z několika desítek bojovníků. Kromě lehkých ručních zbraní jsou vyzbrojeni i kulomety, raketovými střelami, minomety a lehkým dělostřelectvem a používají i staticky umístěné nálože se značným účinkem. Tento styl městské guerilly prokázal svoji akcepschopnost především prostřednictvím čečenských uskupení v městských bojích v Grozném. Od roku 2003 je v kontextu dalších forem odporu realizován i iráckým odbojem. Vytváří se nyní v západní Evropě některé z uvedených forem městské guerilly, nebo tato strategie nabývá novou podobu?

Francouzský horký podzim

Události ve Francii neměly jako celek charakter řízené vojenské operace s jasným cílem oslabit realizovanými operacemi vojensko-ekonomický potenciál protivníka. Nejednalo se ani o selektivní terorismus ve stylu levicové městské guerilly existující od šedesátých let, ani o brutální neselektivní atentáty typické pro ozbrojený džihád, které byly v Evropě spáchány především v roce 2004 v Madridu a v roce 2005 v Londýně. Převážná část zkoumaného dění ve Francii a v některých dalších evropských zemích z podzimu 2005 spadala do oblasti městských nepokojů ("urban riots"), i když se v jejich rámci, zvláště v období eskalace konfliktu, vyskytly i více systematické formy násilí.

Nepokoje vypukly zřejmě živelně poté, co dne 27. října 2005 při pronásledování policií zahynuli nešťastnou náhodou v trafostanici dva mladiství zločinci ze severoafrických imigrantských rodin. Tato událost vyvolala silnou nevoli mezi jejich generačními souputníky, kteří v chudinských předměstských čtvrtích rozpoutali vlnu násilí kulminující zhruba od 4. do 8. listopadu. Nejprve se vzedmula v Paříži, postupně se však objevila i v dalších francouzských a některých západoevropských městech (v Belgii, v Německu, v Dánsku, ve Španělsku, v Portugalsku), i když zde v menší míře. Situace se uklidnila až koncem listopadu (přispělo k tomu i vyhlášení výjimečného stavu dne 8. listopadu 2005).

Hlavní zbraní rebelantů se staly zápalné láhve a hlavním terčem automobily. Je přitom paradoxní, že jistý symbol této vzpoury, totiž zapálený automobil, nepředstavuje v protestním chování severoafrických imigrantů příliš velké novum (ostatně Francie zažila od konce sedmdesátých let i několik muslimských masových městských rebelií). Několik automobilů shoří ve Francii vpodstatě každou noc. Rozsah této činnosti od 27. října do 17. listopadu 2005 byl ale enormní, protože celkem bylo podle statistik zapáleno 9 267 automobilů.

Zásadnější význam než počet shořelých automobilů by z hlediska vytváření konzistentnějších ozbrojených struktur mohlo mít organizování a vedení této činnosti. Vznikly centrální výrobny zápalných lahví, byla vytvořena mobilní komanda, kterým informátoři v terénu předávali zprávy o pohybu policejních sil prostřednictvím mobilních telefonů i motospojek. Cílem útoků se nestaly jen automobily, ale i obchody, policejní stanice, školy a další objekty včetně kostelů.

Rebelové organizovaně olupovali civilisty a násilně na ně útočili (jeden starší muž byl útočníky i zabit). Napadeno bylo i několik novinářských štábů. Zasahující policisté byli zraněni i střelbou. Někteří účastníci nepokojů začali sami o sobě uvažovat v kategoriích městské guerilly, alespoň ve smyslu akceptace hesla partyzánské mobility "udeř a uteč".

Z hlediska použitých zbraní a zaměření násilí se ovšem o guerillu nejednalo, byť se při nepokojích částečně projevily prvky konceptu řízeného teroristického davu i konzistentnější teroristické kampaně na pomezí mikroterorismu a majetkového mesoterorismu. (Je skutečností, že nedošlo k masovějšímu vyhrocení brutality ve smyslu zabití či zranění většího počtu osob, ať již díky neochotě vzbouřenců anebo díky zásahům bezpečnostních složek.)

Sociální nebo náboženský protest?

Celá vzpoura byla často interpretována jako sociální protest bezperspektivních mladých obyvatel předměstí znevýhodněných na kapitalistickém trhu pracovních sil. Snaha o nastolení sociální rovnosti mezi imigranty a původní populací byla mnohdy skutečně patrná, je ovšem otázkou, zda byla zcela dominantní a jasně formulovaná. Tento aspekt podporovaly levicové francouzské i arabské síly, které se mohly spojit i na bázi společně sdíleného antiamerikanismu.

Údajné požadavky rebelantů byly vyjádřeny v konzistentní podobě v manifestu "Pařížské povstání 2005", šířeném mj. internetovými kanály v ultralevicovém prostředí (kde možná byly iniciovány). Při vědomí deklarované moci povstalé mládeže a její podpory ve světě byly 7. listopadu 2005 stanoveny následující požadavky:

1. Amnestie pro všechny, kteří byli zatčeni při nepokojích v posledních dvou týdnech.

2. USA musí přistoupit k Mezinárodnímu trestnímu soudu a vzdát se veta v Radě bezpečnosti OSN.

3. EU musí vystoupit ze Světové obchodní organizace a rozvíjet těsnější vazby s arabskými zeměmi.

4. EU musí formálně prohlásit, že USA se musí stáhnout z Iráku a ze všech vojenských základen v regionu.

5. Přesměrovat ekonomiku a rozpočty od válečné a zbrojní produkce a vybudovat Evropu jako region otevřený všem a sledující sociální rovnost a sociální harmonii.

Celý manifest končil provoláním "Svobodu, nebo chaos!". Přestože se rebelující imigrantská mládež stala miláčkem velké části evropské ultralevice, která na ni nahlížela jako na odhodlané odpůrce kapitalismu přebírající štafetu jejího dlouholetého boje, motivem aktivit nočních násilníků ve Francii většinou nebyla návaznost na Pařížskou komunu ani na rudé studentské barikády v pařížské Latinské čtvrti v roce 1968.

Je skutečností, že řada rebelantů ze subsaharské Afriky nebyli muslimové, že někteří významní muslimští představitelé násilí odsoudili, že muslimové starších generací jednání mládeže převážně odmítali a mnozí islámští věřící se zúčastnili masových demonstrací proti násilí. Někteří se dokonce zapojili do spontánně vzniklých občanských domobran proti vzbouřencům. To ale nic nemění na skutečnosti, že část muslimů ve Francii i v Evropě vytváří militantní antizápadní hnutí a dostává se tím do rozporu s umírněnými a/nebo apolitickými proudy islámu. Sociální požadavky se pro ně stávají pouze podpůrným prvkem nábožensko-politické propagandy.

Začátek islámské městské guerilly?

Velká část násilníků vnímala svoji činnost v kontextu vyjádření muslimské identity a prosazování islámských zájmů. Na úrovni taktického řízení nočních výpadů se angažovalo několik militantních islámských duchovních a zřejmě i několik zkušených bojovníků z islámských guerillových a teroristických organizací (např. alžírských Ozbrojených islámských skupin - GIA).

Podpůrné útoky na automobily v Evropě mimo Francii se děly především na bázi mezimuslimské solidarity. (Vyskytly se i obavy ze vzniku silnější podpory násilí v tureckých komunitách, které jsou obecně méně nakloněny militantnímu jednání v zájmu islámu než arabské či asijské muslimské komunity.) Někteří muslimští násilníci ve Francii se považovali za součást celosvětového ozbrojeného džihádu a v Paříži údajně hrdě prohlašovali, že "každou noc mění tohle místo v Bagdád". Francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy, který byl ve vládě zastáncem nejtvrdších postupů vůči účastníkům nepokojů, se stal nenáviděnou osobou v řadě částí muslimského světa.

Co tedy vyplývá z událostí v Paříži pro případný budoucí přechod do formy skutečné islámské městské guerilly? Potvrdila se existence velkých městských komunit obývaných relativně homogenním obyvatelstvem v západoevropském prostoru, kde je i relativně malá část aktivistů schopna tyto čtvrti alespoň po určité období ovládnout. Je ovšem skutečností, že protivníkem jim byly jen policejní síly a v jejich zákrytu nevýznamné civilní ad hoc domobrany. K nasazení francouzské armády nedošlo, přestože to požadovala část obyvatelstva i politické scény (především krajně pravicová Národní fronta).

Velké čtvrti obývané převážně muslimskými komunitami mohou v dohledné době sloužit spíše jako zázemí pouličních nepokojů, násilných organizovaných gangů anebo teroristických aktivit. Členská základna pro uvedené činnosti existuje (v období největších nepokojů byly zadrženy téměř tři tisíce podezřelých z ilegální činnosti, což navíc byla pouze část účastníků nepokojů). Je možné, že v dorůstajících generacích bude podíl militantů narůstat. Teroristická anebo čistě kriminální činnost (sloužící ke generaci zisku v islámských komunitách) by mohla být zakrývána guerillovým označením (obdobně jako západoevropská ultralevice v sedmdesátých a osmdesátých letech).

Vytvořit skutečná ohniska odporu schopná zvrátit mocenské poměry by však vyžadovalo ještě silnější členskou základnu militantů (v řádech statisíců až milionů) a dostatečnou výzbroj. Její import na evropské území ve větším množství by byl zřejmě značně složitý. Představit si lze jistě masové útoky směřující na kasárna a zbrojní sklady, které by umožnily získat prostředky pro rozsáhlejší činnost.

Takováto situace by ale byla výsledkem dlouholetého konfliktu různých kulturních společenství na evropském kontinentu a není dané, že k ní musí dojít. Eskalace muslimského násilí i různých forem islámského extremismu (který mohou hlásat i masové politické strany) může být zvládnutelná vytvořením jasně daných pravidel pro koexistenci různých společenství v evropském prostoru, založených na sdílených hodnotách zdejších ústavních a demokratických tradic. Za těchto podmínek může městská guerilla zůstat vpodstatě prázdným heslem okrajových proudů společnosti a nikoli reálně uskutečnitelným konceptem ozbrojeného džihádu.