Hospodářský kolos, který ztratil dynamiku

Hospodářství Evropské unie zatím ještě roste, ale pomalu. Graf 1 ukazuje, že v tempu růstu domácího produktu se projevuje zřetelný odstup od USA. Nejde přitom o krátkodobou recesi, protože hospodářské zpomalení trvá už skoro patnáct let. Nepomáhají ani odvážné proklamace evropských politiků, že Evropa brzy dožene a předežene Ameriku. Přitom tomu tak nebylo vždy. Po druhé světové válce až do sedmdesátých let rostla evropská ekonomika naopak rychleji než americká. To však ještě západoevropské země nebyly tak přeregulované jako dnes a soukromý sektor nebyl zatížen tak vysokými daněmi.

Dalším indikátorem nezdravé hospodářské situace v Evropské unii je vysoká míra nezaměstnanosti. Opět tomu tak nebylo vždy. V prvních třech desetiletích po válce byla evropská nezaměstnanost stabilně o několik procentních bodů nižší než americká. Vyšší nezaměstnanost byla ve Velké Británii, zatímco zejména Německo se vyznačovalo velmi nízkou nezaměstnaností. Dnes je tomu právě naopak.

Co je příčinou pomalého hospodářského růstu a vysoké nezaměstnanosti v Evropské unii? EU nezaostává za Spojenými státy v dostupnosti kvalifikované pracovní síly, nezaostává ani v počtech vysokoškoláků, ani ve výdajích na vědu a výzkum. Příčiny dlouhodobě pomalého růstu a vysoké nezaměstnanosti musíme hledat jinde - ve vysokém daňovém zatížení soukromého sektoru, v nadměrné regulaci trhů, v extenzivním přerozdělování a také v zemědělské politice, která udržuje neefektivní zemědělské výroby.

Daňová zátěž je v Evropské unii zřetelně vyšší než v USA. Zatímco v bohatších zemích Evropské unie se podíl daní (včetně povinného sociálního pojištění) na hrubém domácím produktu pohybuje mezi 40 % a 50 %, v USA je to jen 30 %. Třicetiprocentní daňovou zátěž mělo západní Německo naposledy na počátku 60. let a tehdy také vykazovala jeho ekonomika rychlý a silný růst. Od té doby se daně v Německu a v celé Evropě jen zvyšovaly. Vysoká míra zdanění pochopitelně oslabuje motivaci lidí k práci, podnikání a investování, což hospodářský růst zpomaluje.

Snad ještě větší brzdou růstu je přeregulovanost evropských ekonomik. Původní idea, ze které vyrůstal společný evropský trh, se opírala o vůli evropských zemí vytvořit velký trh podobný americkému, na kterém by byla silná konkurence. Velký společný trh vznikl, ale zároveň s ním sílily regulační tendence, které tržní konkurenci potlačovaly. Přechod k vyšším formám evropské integrace v devadesátých letech přinesl novou regulační vlnu. Vlády společně s bruselskou byrokracií se dnes snaží regulovat téměř všechno, od zemědělství přes pracovní trhy až po otevírací dobu obchodů nebo sezónní výprodeje. Pro příklady evropských regulačních politik nemusíme chodit daleko, protože naše vlády je již několik let napodobují a zavádějí s odůvodněním, že "tak to mají v Evropské unii". Tak například naše vláda od roku 2000 reguluje trh autodopravy vydáváním licencí, aby zabránila "přetlaku nabídky", a požaduje od autodopravců vázat v hotovosti 330 tisíc na jedno vozidlo v zájmu zajištění jejich "finanční způsobilosti". Tím ztěžuje vstup nových podnikatelů na trh autodopravy a potlačuje tržní konkurenci. Pochopitelně tím neslouží spotřebiteli, ale svazu autodopravců a ministerským byrokratům rozhodujícím o licencích. Jsme v tom vzorní žáci Evropské unie.

Zatímco v USA ještě převládá víra v sílu trhu a svobodného podnikání, v Evropě už, jak se zdá, zvítězila víra v regulační schopnosti státu. Veškeré regulace se pochopitelně zdůvodňují zájmem spotřebitelů. Spotřebitel je chráněn rozvětvenou spletí kvalitativních, ekologických, zdravotních, bezpečnostních a jiných požadavků na výrobky a služby tak intenzivně, že mu tyto regulace nejen zvyšují ceny, ale rovněž vyřazují z trhu menší podnikatele, čímž ubíjejí konkurenci i tvorbu nových pracovních míst. Podnikatelé, kteří chtějí vstoupit na trh, musejí plnit mnohdy neodůvodněné kvalifikační požadavky, skládat zkoušky před komisemi ministerských úředníků nebo před svými konkurenty z profesních svazů a komor, musejí prokazovat finanční způsobilost, mít léta praxe atd. Evropský úředník ve jménu ochrany spotřebitele rozhoduje za spotřebitele. Některé regulace jsou skutečně kuriózní, jako například regulace otevírací doby v obchodech nebo regulace poskytování slev při výprodejích. Například v Německu byl teprve nedávno zrušen zákon z roku 1933, který zakazoval poskytovat zákazníkům slevy. Evropský politik však umí i toto odůvodnit zájmem spotřebitele. Je pochopitelné, že tato přemíra regulací brzdí podnikání a oslabuje tržní konkurenci.

Evropská unie je tradičně ochranářská, brání se levným zahraničním dovozům. Na jedné straně sice evropská obchodní politika ustupuje světovým trendům liberalizace zahraničního obchodu, pokud jde o tradiční a viditelné obchodní překážky, jako jsou dovozní cla nebo dovozní kvóty, ale na druhé straně se Evropa snaží obehnat svůj trh hradbou méně viditelných obchodních překážek. Proč používat tak hrubé a průhledné nástroje, jako jsou cla nebo kvóty, když jsou k dispozici daleko pestřejší, jemnější a neprůhlednější palety ochranářských praktik v podobě kvalitativních, ekologických, zdravotních a dalších požadavků na výrobky? Ty levnou zahraniční konkurenci spolehlivě vyřadí ze hry. Nejnovějším a nejabsurdnějším ochranářským nástrojem se v Evropské unii stává tzv. sociální dumping, využívaný vyspělými zeměmi jako zbraň proti levným dovozům z méně vyspělých zemí. Zboží ze států, které nemají tak nabubřelý systém sociálního zabezpečení, jako je ten evropský, nesmí na evropské trhy, protože konkurence levné práce je zapovězena pod záminkou "sociálního dumpingu".

Podobně nedůvěryhodná je evropská politika ve vztahu k volnému pohybu služeb a práce. Ačkoli odstranění překážek pro volný pohyb práce bylo jedním z pilířů společného evropského trhu, strach z levné pracovní síly nově vstupujících zemí vedl vyspělejší země k zavádění restrikcí. Nejkřiklavějším příkladem je německé a rakouské sedmileté moratorium na volný přístup lidí z nových členských zemí střední a východní Evropy na jejich pracovní trhy.

Těmito regulačními praktikami evropské vlády nejprve podlomí tržní konkurenci, aby se ji pak jaly "chránit", pěstovat a opečovávat antimonopolními a antidumpingovými politikami, dotačními programy pro malé podnikatele apod. Nejvyšší evropský dozorce nad tržní konkurencí Mario Monti v roce 2001 zablokoval fúzi firem Legrand a Schneider, když zjistil, že sloučený subjekt by měl čtyřicetiprocentní podíl na trhu nízkonapěťových zařízení. Co na tom, že by fúze umožnila výrobcům snížit náklady o stovky milionů eur ročně? Monti a jeho lidé vědí lépe, co je dobré pro evropského spotřebitele. Pro stále extenzivnější, spletitější a neprůhlednější džungli regulací, dotací, daňových úlev a subvencí, které se vznešeně říká "hospodářská politika", se hodí slova Margaret Thatcherové: "Co se hýbe, je třeba zdanit, když se to ještě hýbe, je třeba to regulovat, když se to přestane hýbat, začneme to dotovat." Není jen jasné, kdo bude dotovat samotnou Evropskou unii, až se "přestane hýbat".

Graf 2 ukazuje vysokou nezaměstnanost v Evropské unii, která kontrastuje s mnohem nižší nezaměstnaností v USA. Co je příčinou vysoké evropské nezaměstnanosti? Proč je nezaměstnanost v Evropské unii dlouhodobě (během posledních patnácti let) v průměru dvakrát vyšší než v USA? A proč je Velká Británie výjimkou a má zhruba stejně nízkou nezaměstnanost jako USA? Po druhé světové válce až do konce osmdesátých let to bylo právě naopak. USA a Velká Británie měly tradičně vyšší nezaměstnanost než kontinentální západní Evropa. V šedesátých letech byla v Evropě nezaměstnanost v průměru 2 %, dnes je to 10 %. V USA byla v šedesátých letech nezaměstnanost kolem 5 %, což je stejné jako dnes. K zemím s obzvláště nízkou nezaměstnaností dříve patřilo západní Německo. Co se změnilo? Vysoká nezaměstnanost má dva hlavní důvody: přeregulovanost pracovních trhů a přebujelý sociální systém. Řečeno slovy Hanse Tietmeyera: "Evropská unie trpí strnulostí svých vlastních struktur, zejména pak strnulostí pracovních trhů." Institucionální rámec pracovních trhů v Evropské unii se rozvinul do takových podob, které vyvolávají vysokou a dlouhodobou nezaměstnanost. Více než polovina nezaměstnaných nemá práci déle než rok.

Pojem "skleróza" či "euroskleróza" se dnes používá hlavně v souvislosti s evropským trhem práce. Ještě v šedesátých letech se jako jeden z důvodů německého hospodářského zázraku uváděl sociální smír dosahovaný na základě tripartitních jednání vlády, odborů a zaměstnavatelských svazů. Zdálo se, že německý model sociálního partnerství je klíčem k nové institucionální podobě pracovních trhů, která přinese nízkou nezaměstnanost. Tyto naděje se nevyplnily ani v Německu, ani v jiných evropských zemích. Oproti Spojeným státům je dnes v Evropské unii nízká migrace pracovníků, regulace prostřednictvím pracovního práva je přebujelá a rozšířená praxe kolektivních mzdových vyjednávání, zejména tzv. kolektivních smluv vyššího stupně, vyvolává mzdové nepružnosti a znemožňuje zejména malým podnikatelům vytvářet nová pracovní místa.

Zatímco ještě koncem sedmdesátých let byla ve většině západoevropských zemí nezaměstnanost nižší než 5 %, v devadesátých letech se už pohybuje kolem 10 % a u mladých lidí kolem 25 %. V USA se nezaměstnanost v devadesátých letech pohybovala jen kolem 5 % a u mladých lidí kolem 12 %, tedy na polovině evropské úrovně. Jedním z důvodů tak vysoké nezaměstnanosti mezi mladými Evropany jsou vysoké zákonné minimální mzdy. Zákonná minimální mzda je například ve Francii téměř dvakrát vyšší než v USA. Protože produktivita mladých a nekvalifikovaných lidí je nízká, firmám se nevyplácí je za tyto mzdy zaměstnávat.

Jedním z hlavních důvodů velké evropské nezaměstnanosti tedy jsou vysoké náklady zaměstnavatelů na pracovní sílu. Více než třetinu pracovních nákladů firem v Německu, Francii nebo Itálii představují odvody na sociální a zdravotní pojištění. Nemocenské dávky jsou štědré a snadno dostupné a tak se nelze divit, že v Německu a Švédsku zvýšily procento neodpracovaných dní na 10 %, zatímco v USA a v Japonsku to jsou jen 2 %. Je alarmující, že za posledních dvacet let v Evropské unii prakticky nevzrostla zaměstnanost v soukromém sektoru a veškerý přírůstek pracovních míst se odehrál v sektoru veřejném. To kontrastuje s USA, kde většinu nových pracovních míst vytvořil soukromý sektor.

Dalším důvodem ztuhlých pracovních trhů a vysoké nezaměstnanosti je pracovní zákonodárství, které silně reguluje vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Zákonné ochrany před výpovědí a různá opatření proti diskriminaci zaměstnanců odrazují firmy od najímání nových lidí. Ve Španělsku, kde je prakticky nemožné zaměstnance propustit, se nezaměstnanost v devadesátých letech udržovala na 20 % a třetina lidí byla zaměstnána dočasně. Italské odbory vyhlásily v roce 2002 generální stávku a do ulic vyšly miliony lidí, aby protestovaly proti pokusu vlády reformovat zákoník práce. Ten dnes prakticky znemožňuje firmám propouštět zaměstnance bez složitých konzultací s odbory. Článek 18 italského zákoníku práce říká, že firmy musejí znovu přijmout pracovníky, které propustily bez "spravedlivé příčiny", což prakticky znamená, že nemohou nikoho propustit bez souhlasu odborů. Pracovní zákonodárství takto paralyzuje pracovní trhy, snižuje konkurenční schopnost firem a zpomaluje hospodářský růst.

Když britská společnost Marks and Spencer zavřela některé své obchody ve Francii a propustila stovky zaměstnanců, francouzský soud ji odsoudil. Evropská komisařka pro zaměstnaneckou politiku Anna Diamantopoulou využila tuto kauzu k tomu, aby do pracovních zákonů začala prosazovat povinnost firem ustavovat dělnické rady, se kterými by se vedení firmy muselo radit o každém závažnějším rozhodnutí. Velká Británie, Irsko a Dánsko jsou však proti. Británie je evropské komisařce trnem v oku, protože se brání jednotné evropské politice zaměstnanosti. Co na tom, že nezaměstnanost v Británii je ve srovnání s kontinentální západní Evropou poloviční? Paní Diamantopoulou ví lépe, co je dobré pro evropského zaměstnance...

Štědré sociální dávky a podpory v nezaměstnanosti způsobily, že mnoho lidí není ochotno pracovat. Zatímco v osmdesátých letech pobíral nezaměstnaný Němec podporu jeden rok, dnes je to 32 měsíců. Je paradoxní, že ačkoli se věk lidí prodlužuje a zdravotní stav zlepšuje, lidé v průměru odcházejí do důchodu dříve. V šedesátých letech v Evropě pracovalo 80 % mužů ve věku 60-65 let, dnes je to už jen 50 %. Proč pracovat, když lze tak brzy získat slušný starobní důchod?

Samostatnou kapitolou evropské hospodářské politiky je zemědělská politika. Když v šedesátých letech země Evropského společenství začaly provádět společnou zemědělskou politiku, bylo jejich cílem udržet vysoké ceny zemědělských plodin pro evropské zemědělce. Původním nástrojem k tomu byla cla, která chránila evropský trh před levnými zámořskými potravinami. Při volném obchodu by totiž Evropa většinu potravin dovážela, protože evropské zemědělství nemůže zámořským farmářům konkurovat. Ale od sedmdesátých let již byly evropské zemědělské ceny tak vysoké, že evropští spotřebitelé nebyli ochotni nakupovat veškeré vyprodukované potraviny. A tak se nástrojem k udržení vysokých cen staly intervenční nákupy. Ty však začaly být pro státní rozpočty velkou zátěží. V polovině osmdesátých let již státy Evropské unie skladovaly statisíce vykoupených tun masa, miliony tun másla a desítky milionů tun pšenice. Nezbylo tedy, než zemědělské přebytky začít vyvážet za pomoci vývozních subvencí. Dnes Evropané kupují drahé evropské potraviny a zároveň svými daněmi subvencují vývozy svých zemědělských přebytků do zahraničí. Evropská zemědělská politika se stále více podobá centrálnímu plánování - některé plodiny jsou omezovány produkčními kvótami, jiné jsou naopak subvencovány. Například len se v Evropské unii dříve pěstoval jen ve Francii, Belgii a Nizozemsku. Pak EU zavedla pro pěstitele lnu tučné subvence a len se začal pěstovat i ve Velké Británii, kde se to dříve nevyplácelo. Ačkoli všichni v Evropské unii mluví o nezbytnosti reformovat zemědělskou politiku, nic se neděje a nikomu se do toho nechce.

Je patrné, že faktory, které zpomalují evropský hospodářský růst a udržují vysokou nezaměstnanost, mají strukturální a institucionální charakter. Oživení a ozdravění evropské ekonomiky proto není záležitostí několika let, ale spíše desetiletí. Jeho předpokladem jsou však hluboké hospodářské reformy. Není ale vůbec jasné, zda k nim evropští političtí vůdcové najdou dost odvahy.

Text byl přednesen na semináři "Proč skomírá evropská ekonomika?", pořádaném Centrem pro ekonomiku a politiku 3. 6. 2004 v Praze.

Autor je profesorem ekonomie na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde vede katedru ekonomických teorií. Spolupracovník Centra pro ekonomiku a politiku.