Historický pokrok v Iráku

Barbarství v Bombaji a domácí ekonomická krize do značné míry zastínily jednu pozoruhodnou událost: ratifikaci smluv o vojenské a strategické spolupráci mezi Irákem a Spojenými státy.

Nesmějí projít bez povšimnutí. Írán, který divoce bojoval za podminování těchto smluv, si jich jistě všiml. Teherán pochopil, že formální spojenectví Iráku s USA, schválené širokým iráckým konsensem vyjádřeným ve svobodně zvoleném parlamentu, mění strategickou rovnováhu v této oblasti.

Pro Spojené státy to představuje zdaleka nejdůležitější geopolitický posun v této oblasti od doby, kdy Henry Kissinger změnil Egypt ze sovětského vazala na amerického spojence. Pokud to nepokazíme příliš uspěchaným stažením z Iráku, podaří se nám udělat spojence z trvale destabilizujícího, nepřátelského státu v epicentru arabského Středního východu.

Doma byl také velmi přehlížen čirý zázrak, jak se podařilo získat irácký souhlas. Klasické zákonodárné manévrování pouze s několika málo pranicemi, v mezinárodním srovnání docela krotkými, které se přitom týkalo nejpodstatnějších otázek identity a dalšího směřování státu.

Jediným významným opozičním blokem byli sadristé, mající pouhých 30 křesel z 275. Zdánlivě proíránské náboženské strany šíitů odolaly tlaku Teheránu a bojovaly za dohody. Stejně jako Kurdové. Největší odpor kladli sunnité. Ale jejich starostí bylo, že Amerika se stáhne příliš brzy a vystaví je nátlaku a možná dokonce pomstychtivé nadvládě šíitů.

Sunnité, kteří ještě před několika lety bojkotovali oblastní volby, smlouvali s premiérem Nuri al-Malikim a snažili se využít jeho osobní zájem na dohodách, které sám vyjednal. Nedosáhli však svých maximálních cílů. Získali formální právní závazky týkající se budoucího posouzení jejich stížností, od amnestie po další zmírnění „debaasifikačních" zákonů.

To, že se tyto demokratické kompromisy odehrávají v pokojném parlamentu jen dva roky po iráckém pádu do sektářského pekla, je samo o sobě úžasné. Příliš znepokojující není ani určení data stažení vojsk. Konečný termín je téměř symbolický. Armáda USA musí opustit Irák do 31. prosince 2011, což je poslední víkend před primárkami v Iowě, které nastanou opět v nejnapjatějším čase. Navíc toto datum je nejen vzdálené, ale i pružné. Podle smlouvy může být změněno. A pokud to podmínky v zemi ospravedlní, také změněno bude.

Pravda, válka ještě neskončila. Jak opakovaně tvrdí generál David Petraeus, naše (opožděné) úspěchy v Iráku jsou stále ještě křehké. Již nyní nastal velmi malý nárůst bombových teroristických útoků, který bude bezpochyby pokračovat, až se zbytky al-Kájdy, Sadrovy milice a Íránem řízené „speciální skupiny" pokusí narušit lednové oblastní volby. Dlouhodobějším nebezpečím je to, že se obnovená irácká centrální vláda stane příliš silnou, diktatura obnovená pomocí vojenského nebo parlamentního puče odstraní současné demokratické uspořádání a zruší spojenectví se Spojenými státy.

Takové katastrofy se mohou stát. Ale pokud naše stahování bude řízeno stejně prozíravě jako nárůst našich sil v nedávné minulosti, nejsou příliš pravděpodobné. Nezávislý, demokratický a proamerický Irák je pro nás na dosah. Měl by dva velmi důležité důsledky pro celou oblast.

Za prvé by znamenal závažnou porážku Teheránu, podle některých chytráků údajného vítěze irácké války. Klient Íránu Muktada al-Sadr, který se v Íránu stále skrývá, byl v parlamentu viditelně marginalizován poté, co byl vojensky pokořen novými iráckými bezpečnostními silami v Basře a Bagdádu. Navíc právě hlavní náboženské strany šíitů vyjednávaly, podporovaly a zajistily schválení strategického spojenectví s USA proti nejodhodlanějšímu odporu Íránu.

Druhým důsledkem pro celou oblast je účinek nové politické entity viditelné v Bagdádu - nedokonalého, ale fungujícího demokratického státu s nebývalou svobodou projevu, svobodnými volbami a svobodně soutěžícími parlamentními politickými stranami. To, že se to stalo v nejdůležitější arabské zemi vedle Egypta, může časem (generačním, v měřítku války proti teroru) změnit vývoj arabské společnosti. V tom spočívají naše největší naděje na jakousi fundamentální politicko-kulturní změnu v arabském světě, která jediná přinese porážku islámského extremismu. Koneckonců nový suverénní Irák je dnes angažován v boji s arabským radikalismem více než jakákoliv jiná země s výjimkou Spojených států, s nimiž mirabile dictu nyní spojil svůj osud.