Globální oteplování: reálná hrozba, či fikce?

Zpráva Globálního panelu pro klimatické změny zveřejněná nedávno v Paříži vyvolala v českých mediích poměrně živou diskusi o tom, zda je globální oteplování fiktivní problém, či problém skutečný, jehož "neřešení" může mít velmi nákladné důsledky. Skutečnost, že pod varovné závěry panelu se podepsalo zhruba 2500 vědců, není jistě sama o sobě zárukou "správnosti" či dokonce "objektivity" zprávy. Stejně tak ale není radikální ideologie některých ekologických a zelených skupin důkazem, že problém globálního oteplování ve skutečnosti neexistuje.

V některých názorech zpochybňujících globální oteplování jakoby neustále byla skryta obava, že připuštění existence tohoto problému zároveň znamená připustit řešení v podobě státních zásahů: zdanění, regulace, limity, zákazy a podobně. Jelikož se nám nelíbí řešení, popřeme problém samotný. Vědecká komunita pouze "straší" a hrozí riziko, že pod dojmem této domnělé hrozby budou přijata ekonomicky nákladná řešení. Pochopitelně, že nákladné řešení fiktivních problémů není žádoucí. Stejně tak ale není žádoucí ani neřešení skutečných problémů.

Základy teorie klimatických změn byly zformulovány již v devatenáctém století. Podle ní vede hromadění tzv. skleníkových plynů v atmosféře k jejímu zahřívání. Tato teorie byla empiricky ověřena. Faktem rovněž je, že koncentrace těchto plynů v atmosféře je nejvyšší minimálně za posledních 650 tisíc let a že průměrná teplota země roste. O přesnosti čísel je možné se seriozně dohadovat, o celkovém trendu nikoli. Spor je o tom, zda a do jaké míry souvisí koncentrace skleníkových plynů s lidskými aktivitami, zda může mít tato koncentrace negativní dopady a zda tyto případné dopady vyžadují reakci v oblasti veřejné politiky.

Tři otázky

Pokud jde o první otázku, odpověď zní "téměř určitě ano". Je nepopiratelné, že řada lidských aktivit produkuje skleníkové plyny, a tudíž ovlivňuje jejich množství v atmosféře. Faktem rovněž je, že skleníkové plyny jsou produkovány také jinými zdroji, a také to, že jejich koncentrace v ovzduší závisí nejen na produkci, ale také na jejich pohlcování (proto např. naklánění země způsobuje krátkodobé kolísání koncentrace těchto plynů v závislosti na tom, zda je léto na severní či jižní polokouli: je-li na severní, kde je více stromů pohlcujících plyny, koncentrace skleníkových plynů klesá). Statistické metody však ukazují poměrně těsnou závislost mezi objemem skleníkových plynů generovaných lidskými aktivitami a jejich přítomností v atmosféře. O této spojitosti se seriozní debata nevede.

Odpověď na druhou otázku je mnohem složitější. Je pochopitelně možné odpovědět "nevíme" a tato odpověď je správná v tom smyslu, že nemáme jistotu o přesných důsledcích koncentrace, o tom, kdy a v jaké podobě se projeví. Ale nejistota je přítomna v řadě lidských činností. To, že něco nevíme s jistotou, neznamená, že nebudeme dělat nic. Pokud nevím, zda bude u moře slunečno či zataženo, neznamená to, že zruším kvůli této nejistotě dovolenou. Zpráva Globálního panelu tuto nejistotu přijímá a hovoří o pravděpodobnostech a rizicích, že něco nastane, nikoli o jistotě, že něco nastane (růst teploty atmosféry a oceánů, růst mořské hladiny, větší výkyvy počasí atd.). Např. růst globální průměrné teploty v roce 2100 je odhadován na 1,1-6,4 °C. To je značně velké rozpětí. Podobně nejisté je vyhodnocení nákladů, které toto zvýšení teploty může přinést. Např. zvýšení teploty o 5 °C na konci tohoto století může vést ke snížení průměrné světové spotřeby o 5-20 %. Nejistota je velká, skutečnost může být mnohem méně katastrofická. A nebo také více.

Nyní ke třetí otázce: co z těchto odhadů vyplývá pro veřejnou politiku? Existují v podstatě dva možné přístupy.

Podle prvního přístupu, implicitně obhajovaného v některých nedávných příspěvcích v českém tisku, nevyžadují klimatické změny žádnou specifickou reakci ze strany veřejné politiky. Tento přístup vychází v podstatě z důvěry ve schopnost automatických (tržních, behaviorálních) mechanismů generovat včasnou a dostatečně silnou a efektivní reakci na případné problémy s tím, jak se budou objevovat. Je založen na dvou empiricky ověřených předpokladech.

Za prvé tím, jak se společnost stává bohatší a uspokojuje plně své nezbytné potřeby jako jídlo, ošacení a bydlení, začíná přikládat větší váhu jiným potřebám, např. čistému ovzduší a řekám. Obyvatel Pekingu bude stěží přikládat čistému ovzduší stejnou váhu jako obyvatel Kalifornie. Obyvatel dnešního Londýna by asi netoleroval kvalitu ovzduší, která panovala v jeho městě v 19. století.

Za druhé, v demokratických společnostech existují mnohem silnější vazby těchto preferencí na politiku vlád než v zemích nedemokratických. O tom jsme se jistě přesvědčili na základě vlastní zkušenosti.

To znamená, že tím, jak se stávají demokratické země bohatšími, se preference voličů posouvají směrem podporujícím životní prostředí a v konečném důsledku generují dostatečně včasné a silné změny, které zabraňují realizaci katastrofických scénářů popisovaných v tisku. Státní zásahy v podobě "zelené" politiky nejsou nutné, a mohou být dokonce škodlivé, protože vedou k posílení úlohy státu v ekonomice se všemi negativními důsledky. V extrémním případě může dokonce nadměrný "zelený" aktivismus poškodit hospodářský růst a chudší společnost bude klást menší důraz na zlepšení životního prostředí.

Role externalit

Pokud je někdo skeptický, že výše popsaný mechanismus povede k uspokojivému řešení problému globálního oteplování (či zabránění jeho vzniku), nemusí to znamenat, že nemá důvěru v tržní mechanismus, že podporuje státní dirigismus, centrální plánování a podobně. Důvodem jsou tzv. externality. Např. země A vypustí odpad do řeky, což negativně ovlivní zemi B dále po proudu. Země A však za tento negativní dopad nenese žádné náklady. Výsledkem je, že činností produkujících negativní externality je nadměrně a naopak činností produkujících pozitivní externality minimum (země A vyčistí řeku a prospěch z toho bude mít i země B dále po proudu). Lidské činnosti ovlivňující životní prostředí jsou učebnicovými příklady externalit neboli selhání tržního mechanismu, kde i liberální ekonomové přijímají nutnost státního zásahu. Pokud jedna skupina zemí přistoupí na nutnost snížení emise skleníkových plynů a přijme příslušná opatření (např. omezení emisí automobilů) a pokud ostatní země podobná opatření nepřijmou, dopad na zlepšení globálního prostředí bude omezený. Země, které snižují emise, vynakládají relativně vysoké náklady na poměrně malý efekt a země, které náklady na snižování emisí nevynakládají, se stejně těší z tohoto (byť omezeného) pozitivního efektu (chovají se jako černí pasažéři - freeriders).

Zatímco argument ve prospěch obecného principu nutnosti státního zásahu v oblasti ochrany životního prostředí lze zkonstruovat poměrně snadno právě s odkazem na externality, způsob, jakým tento obecný princip převést v praktickou politiku, není zdaleka jednoduchý. Ve hře jsou totiž nejen ekonomické, ale také etické a politické aspekty.

Nejprve zvažme čistě ekonomickou rovinu problému. Přijmeme-li předpoklad, že lidské aktivity přispívají ke globálnímu oteplování, které má nejisté, ale potenciálně vysoké náklady, jak moc chceme dnes přispět prostřednictvím státu na jejich snížení? Nejistota o jejich přesné výši a načasování neznamená, že nečinnost je optimální. Pokud někdo uzavře úrazové pojištění, neví, zda ho ten či onen den porazí auto a zda bude pojistku skutečně potřebovat. Reaguje pouze na pravděpodobnost. Pokud ho auto nepřejede, vyhodil peníze zbytečně? To nelze říci, protože to při uzavření pojistné smlouvy nevěděl. Podobná logika úvah platí pro "pojištění se" proti důsledkům globálního oteplování. Jak velké náklady dnes vynaložit a jak moc dnešního blahobytu obětovat kvůli řešení problémů budoucích, není jednoduchá otázka, na niž neexistuje technická odpověď. Tu může dát nakonec jen politický proces, veřejná diskuse a utváření veřejného názoru, který v konečném důsledku určuje politiku ochrany životního prostředí.

Řešení globálního oteplování prostřednictvím veřejné politiky musí ale také řešit problémy etické a distribuční: jak náklady na snížení emisí skleníkových plynů rozdělit mezi současnou a budoucí generaci a jak je rozdělit mezi jednotlivé země? Jeden ze sporných bodů diskusí o tom, jak moc vynaložit dnes na snížení budoucích nákladů, se týká použití diskontní míry nezbytné pro porovnávání dnešních a budoucích nákladů. Jeden dolar má dnes větší hodnotu než dolar v budoucnu, ale jak moc větší, to závisí na časové preferenci vyjádřené diskontní mírou. Navíc budoucí generace budou zřejmě bohatší než generace současné, což také ovlivňuje diskontní míru. Pokud není budoucnost tak důležitá jako přítomnost a pokud přijmeme, že bohatší budoucí generace si budou moci dovolit obětovat větší část své spotřeby na čištění klimatu, diskontní míra bude vyšší. Jinak řečeno, budoucnost - v čistě ekonomickém vyjádření měřeném dnešní diskontovanou hodnotou budoucích nákladů - je méně důležitá, což hovoří pro vynaložení nižších nákladů v současnosti. Ponechat tedy rozhodování na budoucí generace, které dnes nemají zastoupení v politickém procesu?

Ještě větší je patrně komplikace vyplývající ze skutečnosti, že efektivní snížení emisí skleníkových plynů vyžaduje koordinaci jednotlivých zemí. Možná ne úplně všech, ale dozajista největších emitentů. Jak však rozdělit, o kolik se mají emise skleníkových plynů snížit? Pokud bychom znali odpověď na komplikované otázky typu "jak moc chceme omezit globální emise v roce x", neznamená to, že máme odpověď na otázku, kolik má každá jednotlivá země ke snížení přispět. Jednoduché řešení by bylo, aby každá země přispěla stejným procentem. Je-li cílem snížení emisí o 10 procent a emituje-li země ročně 100 jednotek, sníží emise o 10 jednotek; emituje-li 1000 jednotek, sníží emise o 100 jednotek. Jednoduché řešení ale není spravedlivé.

Dnešní vyspělé země generovaly skleníkové plyny již v době průmyslové revoluce, kdy ještě nebylo globální oteplování problémem. S postupným hromaděním skleníkových plynů v ovzduší se ale potenciální náklady zvyšují s tím, jak roste jejich dopad na teplotu ovzduší. Vedle Spojených států pochází dnes největší objem emisí z rychle rostoucích a méně vyspělých ekonomik, jako jsou Indie a Čína. Tyto země však argumentují, že v minulosti přispěly k celkové naakumulované emisi skleníkových plynů (a tudíž k případnému problému globálního oteplování) méně než vyspělé země, a proto by bylo nespravedlivé žádat po nich stejný příspěvek ke globálnímu omezení emisí. Navíc, jelikož jsou chudší, jejich obyvatelé mohou přikládat větší váhu hospodářskému růstu a menší váhu (prozatím) životnímu prostředí. O kolik méně v porovnání s vyspělými zeměmi by ale měly přispět k řešení nejistého problému s nejistými dopady, to není otázka, na kterou by byla jednoduchá odpověď.

Pokud za deset let globální teplota poklesne, nové technologie nabídnou možnost dramatického snižování emisí skleníkových plynů, mráz vyžene ovce z jižního Grónska a tání ledovců se zastaví, jistě to každý uvítá. Zatím však nic nenaznačuje, že by ke změně současného trendu ohřívání planety došlo, a proto je namístě seriozní diskuse o rizicích, která tento vývoj přináší. Ekonomie poskytuje nástroje, jak o této nesmírně komplikované otázce vést disciplinovanou a strukturovanou diskusi. Ne všichni se shodnou na tom, jak velká jsou rizika plynoucí z globálního oteplování a jak je rozdělit v čase (mezi generace) a v prostoru (mezi jednotlivé země). Stejně tak existují legitimní rozdíly v názorech na to, zda tržní mechanismus a politický proces budou generovat včas dostatečně efektivní řešení či prevenci vzniku problémů a zda přítomnost externalit činí efektivní fungování tohoto mechanismu málo pravděpodobným a státní zásah žádoucím. Bohužel dosavadní diskuse na téma globální oteplování u nás seriozními úvahami o těchto zásadních otázkách příliš neoplývají, na rozdíl od různých bonmotů a silných názorů.

Autor je ekonom.