Gang osmi

Uprostřed rozlučkových večírků si Václav Havel našel čas na připojení podpisu pod článek, který se pod názvem Evropa a Amerika musejí zůstat jednotné objevil 30. ledna v několika denících v západní Evropě a USA. Svůj poslední státnický čin si Havel uměl dobře vybrat.

Článek, který podepsali představitelé Británie, Portugalska, Španělska, Itálie, Dánska, Polska a Maďarska, vešel ve známost jako „dopis Gangu osmi". Pobouření, které dopis způsobil v Bruselu, Paříži a Berlíně, se nebylo co divit. Žádné takové vystoupení nebylo ve scénáři. Leden měl být ve znamení vítězného evropského tažení proti americké mezinárodní politice. 21. ledna francouzský ministr zahraničí zaskočil Spojené státy prohlášením, že Francie bude v Radě bezpečnosti vetovat jakoukoli rezoluci schvalující použití síly vůči Iráku, a druhý den oznámil, že Francie s Německem se postarají o to, aby Evropa „jedním hlasem" odmítla vojenské řešení. Také 27. ledna na zasedání Rady ministrů zahraničí EU to vypadalo, že se Německu a Francii jejich avizovaný záměr zdařil. Ještě den nato prohlásil Javier Solana, jehož slova mají reprezentovat zahraniční politiku celé Unie, že řešením může být jen a jen diplomacie. Pak ale 30. ledna vyšel „dopis Gangu osmi". Nešlo ani tak o to, co se v něm říkalo o Iráku - v diplomatických formulacích o odzbrojení a rezoluci RB OSN č. 1441 laik těžko hledá nuance - ale o jasná, úderná slova o tom, že Evropa, která vděčí Spojeným státům za mnohé, musí nyní stát po jejich boku.

To nebyl žádný diplomatický políček, nýbrž hned několik pořádných kopnutí do holeně německo-francouzskému jádru. Británie, v Unii věčně tlačená do role černého vzadu, ukázala, že není sama. Tři východoevropské země, členové NATO a kandidáti členství v EU, daly najevo, že si kvůli rychlému vstupu do Unie nenechají diktovat, aby se rozhodly buď pro Evropu, nebo pro Ameriku. Holandsko a skandinávské země sice dopis nepodepsaly, ale taky se příliš neměly k jeho odsouzení. „Tvrdému jádru" tak zůstala nepříliš impozantní spojenecká sestava: Belgie, Rakousko a Řecko. Slova amerického ministra obrany Rumsfelda o „nové Evropě" a „staré Evropě", která tak rozhořčila evropské elity, se nejenom potvrdila, ale navíc se ukázalo, že „stará Evropa" je slabší, než tušila.

Vystoupení „Gangu osmi" konečně přibrzdilo nesmyslnou, pokryteckou a nezodpovědnou politiku Francie a Německa vůči irácké krizi a potažmo Spojeným státům. „Evropská unie dává přednost míru před válkou," zvěstovala výsledky jednání Evropské rady Jolana Voldánová divákům veřejnoprávní televize, a nutno říci, že tato věta svou nechutnou kýčovitostí v podstatě vystihuje politiku, kterou Němci a Francouzi Evropě vnucovali. Žádné řešení, jenom pokrytecké požadování dalších inspekcí a sankcí, které se přitom celou druhou polovinu devadesátých let snažily odstranit, a morální pozérství toho, kdo je vždy pro mír. K odzbrojení Iráku tato politika nepřispěla ani trochu a jediné, co Evropě přinesla, byla roztržka s nejmocnější zemí na světě.

Skoro stejně důležité ale je, že toto vystoupení vykolejilo rozjetou francouzsko-německou lokomotivu evropské integrace. Úspěšná evropská blokace Američanů měla být jakýmsi vyvrcholením lednových oslav výročí francouzsko-německého poválečného usmíření. Náměty, které při této příležitosti Jacques Chirac a Gerhard Schröder nastínili, rozvedli nejdál ve společném článku evropští komisaři Pascal Lamy a Günther Verheugen. Jejich představy o krocích k postupnému sjednocení Německa a Francie, počínaje například společnou fiskální politikou, představují vlastně návrat staré známé myšlenky „tvrdého jádra" evropské integrace: francouzsko-německá lokomotiva povede, ostatní se samozřejmě mohou připojit. Rozuměj připojit k tomu, co si Francie s Německem podle svých potřeb dohodnou. Jenže to je představa, o které si její příznivci mohli snít, když ještě Evropské společenství pokrývalo jen území kolem někdejší říše Karla Velikého. Pro budoucí Unii s více jak dvaceti státy je zcela neodpovídající a i ten nejoddanější eurofil by měl vidět, že není ani v našem zájmu. Německo je sice mocný soused, ale je to země v krizi, v níž se navíc přičinlivostí kancléře Schrödera může dostavit ošklivá recidiva nacionalismu. Osa Berlín-Paříž není žádným majitelem evropské budoucnosti, jsou tu i jiné země a jiné, neméně legitimní představy o evropské politice. Jestliže některé země zveřejňují své představy tak trochu disidentským způsobem, pak zřejmě proto, že evropské struktury fungují špatně.

Naši Huráevropané u moci, dílem instinktivně antiameričtí, dílem fixovaní na potřebu nerozzlobit si eurofederalistické elity a především Německo, se ke „Gangu osmi" nepřipojili. Jenže jsme se v něm stejně ocitli, neboť dopis podepsal prezident Havel. Sice na odchodu z úřadu, jenže jeho podpis má ve světových médiích větší váhu než deset usnesení Poslanecké sněmovny.

Havlův vztah k Americe je pozoruhodný. New York Times a New York Review of Books, v nichž Havel nejčastěji v Americe publikuje, manhattanská katedrála St. John Divine, kde se na jeho počest sešla newyorkská smetánka, ranče hollywoodských hvězd, kam je zván na návštěvu, to všechno jsou bašty liberálního establishmentu. Havel jeho příslušníky okouzlil svou umělecko-disidentskou image a exotickými projevy o krizi globální odpovědnosti tak, jako to nedokázal žádný jejich domácí politik. Rozhodně ne George W. Bush, kterého - stejně jako Evropané (kteří své názory na Ameriku ostatně čerpají právě od členů tohoto establishmentu) - považují za primitivního kovboje. Jenže Havel si kupodivu dokázal získat respekt i v konzervativních kruzích. Ten, kdo je zván na rodinné sídlo Bushových v Kennebunkportu, nebývá zván na ranč Meryl Streepové; kdo chodí na večeři s Henry Kissingerem, nechodí na večeři s Lou Reedem, a naopak. Havel zvládá obojí - dokázal dokonce povečeřet s Henry Kissingerem i Lou Reedem společně.

Havel si s liberály rozuměl skoro ve všem, ale nikdy jim nepatřil na sto procent. Nesdílel jejich nechuť k americké moci. V tom je podobný jako Tony Blair, nejdůležitější americký spojenec v Evropě. I Havel je ideologicky úplně odjinud a jeho představa spravedlivého světa se od americké tradice velmi liší, ale v zásadě je přesvědčen, že Amerika má zdravé instinkty a její působení ve světě je spíš k dobrému.

Své postavení celebrity si nepochybně užíval, ale zároveň je politicky využíval, což mělo význam právě při působení na levicový establishment. Prezidenta Clintona, dychtícího po společnosti celebrit jako málokdo jiný, Havel prostě „ukecal" k rozšíření NATO.

Své přistoupení ke „Gangu osmi" provedl Havel přesně tak, jak se mu mnohokrát vytýkalo: s nikým z rozhodujících politiků se neradil a oznámil, že dopis podepsal prostě proto, že s ním souhlasil. Zachoval se přesně tak, jak v tu dobu všichni prezidentští kandidáti slibovali poslancům, že se chovat nebudou. A je dobře, že to udělal.