Foucaultovské svádění

V Kontextech č. 3/2017 byly otištěny dva články s tématem „vyrovnání se s minulostí“, respektive s tím, s jakými společenskými vlivy a mentálními vzorci je u tohoto vyrovnávání zapotřebí počítat. Vedle objevné a do jisté míry statečné úvahy Pavla Švandy (není bez rizika psát dnes tímto způsobem o tradicích spjatých s Janem Palachem!) je ve zmíněném čísle možné číst text Jiřího Přibáně s názvem Bez zapomnění není paměti. K jeho základním myšlenkám bych se chtěl v následujících poznámkách kriticky vyjádřit.
Je zarážející, že J. Přibáň má vůbec potřebu popisovat tak obšírně to, co probíhalo relativně dávno, a to nikoli v podobě nějaké noticky uveřejněné v lokálním tisku, ale v dlouhodobé, léta (sic!) trvající odborné i mediální diskusi, v níž zazněly takřka všechny myslitelné argumenty. To se týká jak „kauzy Kundera“, tak debaty o ÚSTRu. Pokud chtěl autor toto téma znovu nastolit, což je samozřejmě možné, měl by přinést nový, neotřelý pohled na obě záležitosti. To se ovšem nestalo. Mohli jsme číst pouze sté opakování kritiky Adama Hradilka a staronový výklad problematičnosti vytváření institucionalizované, ideologizované národní paměti. Byl bych schopen dohledat několik desítek podobných textů, horší i lepší kvality, na tuto notu. Proč měl Jiří Přibáň potřebu opakovat řečené? Ale, jak říkala moje prababička, nemusíš chlapče všechno chápat. Tož tedy nechápu. (…)