Finské parlamentní volby jako hra ve středu

16. března proběhly ve Finsku parlamentní volby, přičemž až do ohlášení výsledků panovala velká nejistota v otázce formálního vítěze. Nakonec voliči vynesli na první místo opoziční liberálně centristický Finský střed (KESK). Volby pro něj ovšem neznamenaly nějaké závratné posílení pozic. KESK obdržel 24,7 % hlasů - jen o dvě procenta více než v posledních volbách v roce 1999 - a 55 mandátů a velmi těsně tak předstihl vládní so­ciální demokraty (SDP), kteří posbírali jen o dvě desetiny procenta (v absolutních číslech o něco víc jak šest tisíc!) hlasů a dva mandáty méně. Sociálním demokratům k prvnímu místu nepomohlo ani mírné zlepšení oproti posledním volbám v roce 1999, kdy získali necelá 23 % hlasů, ani fakt, že jejich populární šéf a dosavadní premiér Paavo Lipponen získal absolutně nejvíce preferenčních hlasů voličů. Volební výsledek v souladu s platnou ústavou znamenal, že šéfka KESKu Anneli Jääteenmäki získala možnost sestavit novou finskou vládu. KESK se tak po osmiletém pobytu v opozici vrací k vládní moci.

Naopak do opozice se přesouvá třetí velká finská politická strana - konzervativní Národní koaliční strana (KOK) - která ztratila na finské poměry s jejich minimálními volebními výkyvy opravdu „hodně". Klesla o dvě a půl procenta hlasů (na 18,5 %) a přišla o šest mandátů (z původních 46). Přestože to zní zvláštně, figurovali konzervativci ve dvou předchozích čtyřletých volebních obdobích ve vládní koalici nejenom společně se sociálními demokraty a regionální reprezentantkou švédské menšiny - liberální Švédskou lidovou stranou - ale i se dvěma malými levicovými stranami, tj. se zelenými a dokonce s postkomunistickou (!) Levicovou aliancí (první si v letošních volbách mírně polepšili na 8 %, druzí naopak klesli mírně dolů na asi 10 % hlasů). Tento zvláštní paradox je výsledkem mimořádně vysokého stupně politického konsensu, jímž ovšem není dnešní Finsko ve skandinávských poměrech nijak výjimečné, spíše naopak. Rozdíly mezi jednotlivými stranami jsou v téměř všech zásadních politických otázkách minimální.

Obecný soulad téměř všech politických formací - v potřebě zachování poměrně rozsáhlé redistributivní role státu propojené s konsensem v důrazu na prioritu ekologie, maximálního zrovnoprávnění pohlaví, ochranu menšin atd. - silně omezuje možnosti vyhranění protikladných politických alternativ. Výsledkem je pak možnost sestavování politicky velmi pestrých vlád, jejichž nejlepším dokladem je právě Lipponenova „duhová" vládní koalice. (Je nutno poznamenat, že před necelým rokem z ní odešli zelení z důvodu odporu proti rozhodnutí parlamentu o výstavbě nového jaderného reaktoru. Stabilitu kabinetu to ovšem vzhledem ke stále „komfortní" nadpoloviční většině v parlamentu nijak neohrozilo.)

V podstatě jediným „velkým" tématem, které v posledním desetiletí skutečně dokázalo na delší dobu výrazně zpolarizovat politickou scénu, byla otázka vstupu do Evropské unie (v polovině 90. let). Jak konzervativci, tak sociální demokraté vstup země silně podporovali. Naopak centristický KESK, jenž téměř před sto lety vznikl původně jako primárně agrární formace a dodnes si udržuje značnou část své voličské základny na venkově, byl ke vstupu výrazně skeptičtější. Důvodem byla především jeho obava z negativních dopadů na finské zemědělství.

„Evropská" otázka přitom hraje ve finské politice nezanedbatelnou roli i po vstupu do Unie. V éře Lipponenovy vládní koalice právě opoziční KESK spolu s křesťanskými demokraty silně kritizoval federalistické vize EU sociálních demokratů, které Lipponen prezentoval i na evropském fóru. Jejich postoje se jednoznačně přikláněly k představě Evropy národních států.

Nevyužívání uzavírací klauzule při volbách do jednokomorového finského parlamentu (volí se stejně jako u české Poslanecké sněmovny poměrným volebním systémem dvě stě poslanců) přitom otevírá možnosti pro expanzi dalších malých a protestně naladěných politických formací. Ty se vymezují právě na základě kritiky převládajícího politického konsensu. Dynamika volební kampaně letošních voleb nebyla původně příliš vysoká. KESK jako klíčovou prioritu vytyčil redukci nezaměstnanosti na polovinu. V éře Lipponenovy vládní koalice sice klesla na asi 9 % (ještě na začátku 90. let byla téměř 20 %), ovšem stále zůstává na severské i západo­evropské podmínky poměrně vysoká. Jedním z nástrojů jejího snížení měla být daňová reforma (snížení daní z příjmů především u malých a středních podnikatelů, snížení daně z přidané hodnoty), která by podnítila větší ekonomickou aktivitu a současně přispěla k růstu zaměstnanosti. Dále chtěl KESK zvýšit kvalitu života a životní úroveň prostřednictvím zvýšení osobní odpovědnosti občanů a otevření větších možností ovlivňování individuálních životních vyhlídek. So­ciální demokraté se naopak v kampani prezentovali tradičním důrazem na sociální solidaritu a spravedlnost.

Otázkou, která nakonec přece jen zdynamizovala závěr relativně velmi poklidné volební kampaně, se stala příznačně záležitost ležící mimo finskou vnitropolitickou scénu - postoj k válce proti Iráku. Sociálnědemokratický premiér Lipponen původně spíše podporoval tvrdou americkou politiku a deklaroval přitom, že Finsko pomůže s poválečnou obnovou postsaddámovského Iráku. Ovšem poté, co se irácká politika USA stala předmětem silné konfrontace s Francií a Německem, ustoupil a snažil se najít vyváženou polohu mezi podporou USA a německo-francouzským tlakem. Šéfka KESKu Jäätteenmäki jej ovšem mezitím stačila obvinit, že příliš těsnými vazbami ke Spojeným státům ohrožuje finské vztahy k evropským spojencům, a tvrdě jeho postoj odsoudila. V tom ji podpořili i zelení a postkomunisté a dokonce se v této otázce objevily rozpory i uvnitř sociální demokracie. Je pravděpodobné, že vzhledem k nízké popularitě války proti Iráku mezi finskou veřejností ve volebním rozhodování voličů sehrál jistou roli i tento faktor.