Evropský zatykač – efektivní protiteroristický nástroj nebo záminka k posílení moci EU?

Poslanecká sněmovna přehlasovala veto prezidenta republiky, kterým se pokusil zablokovat přijetí novel trestního řádu a trestního zákona, které do českého práva zaváděly materii tzv. evropského zatykače. Mediální prezentace této problematiky často směřovala k vytvoření dojmu, že antievropský prezident Klaus kvůli svému euroskepticismu nechce v ČR stíhat teroristy a vydávat je vyspělým evropským zemím. Skutečnost je však mnohem složitější. Evropský zatýkací rozkaz byl sice přijat v době, kdy se EU pokoušela přispět k boji proti terorismu, avšak dotýká se i mnoha dalších oblastí kriminality. Za přílišné omezení svobody je v Evropě kritizován i řadou nevládních organizací zaměřených na ochranu lidských práv. Nabízí se otázka, zda se pod záminkou protiteroristického boje nepokusily europeistické síly prosadit zásadní posílení svého vlivu, který by nejenom oslabil tradiční ochranu občanů ze strany národních států, ale který by snad v budoucnu mohl být zneužit i při postupech proti politickým oponentům stávajícího vývoje evropské integrace a kvazihodnot, které jsou s ním spojovány.

Co je to evropský zatykač?

Evropský zatýkací rozkaz (European Arrest Warrant) v nejobecnějším smyslu zakotvuje možnost vydávat osoby podezřelé z určitých oblastí kriminality k trestnímu stíhání do jiných zemí EU. Může se tak stát na základě žádosti justičního orgánu jedné země podané přímo justičnímu orgánu země druhé, přičemž toto vydání se může týkat i občanů vlastního státu. Do evropského práva se evropský zatykač dostal prostřednictvím Rámcového rozhodnutí Rady z 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi jednotlivými členskými státy. Podmínky pro jeho přijetí však byly vytvořeny již dříve v kontextu spolupráce v oblasti třetího pilíře (vnitřní bezpečnost a justiční spolupráce v trestních věcech), zvláště pak na zasedání Evropské rady v Tampere.

Dosavadní stav přitom rozhodně neznamenal, že by "zločinci a teroristé" byli v Evropě po útěku do jiného státu beztrestní. U cizích státních příslušníků byly stanoveny podmínky extradice, vlastní občané mohli být na domácím území souzeni i za skutky spáchané v zahraničí. Problémy s určením, kdy je na někoho možné nahlížet jako na teroristu a kdy jako na národně-osvobozeneckého bojovníka, v podstatě neřeší ani evropský zatykač, ani jiné normy EU v protiteroristické oblasti, ale spíše politická vůle ke shodě na nejvyšší úrovni EU (což se ukázalo např. u debat o zařazení celého Hamásu či Hizballáhu na teroristické listiny EU).

Přijetí definitivního rozhodnutí o zavedení evropského zatykače padlo koncem roku 2001, kdy v rozjitřené atmosféře po útocích na USA z 11. září 2001 chtěla EU demonstrovat svoji odhodlanost k boji proti terorismu. Její víceméně bezzubá opatření v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky měla být doplněna nástrojem v oblasti vnitřní bezpečnosti. Do ní však bylo zařazeno i množství neteroristických oblastí kriminality, z nichž u některých lze pochybovat o smysluplnosti jejich vyjmutí z výlučné pravomoci států.

Negativní reakce na přijetí evropského zatykače v EU

Státy, které evropský zatykač přijaly, musí včlenit ustanovení výše zmíněného rámcového rozhodnutí do svých národních právních řádů. Signifikantní pro problémy, které evropský zatykač provázejí, je však skutečnost, že lhůtu 31. prosince 2003, která byla původně stanovena, dodrželo pouze osm zemí. Implementaci zrychlila až situace po madridských atentátech z března 2004, i když je zřejmé, že jejich uskutečnění by dřívější přijetí evropského zatykače nijak neovlivnilo.

Vůči evropskému zatykači byla vznesena nejenom kritika ze strany národních států, které se vzdávají podstatné části své suverenity; námitky vznášela i řada nevládních organizací, které jsou zaměřeny na ochranu lidských práv (např. Statewatch). Přijetí zatykače bylo označováno za vytváření represivní EU, v níž bude hodnota bezpečnosti ve většině států nadřazena základní a ústavně zakotvené hodnotě svobody. Některé skupiny upozorňovaly na to, že upouštění od zásady oboustranné trestnosti může zkomplikovat výklad toho, co lze považovat za kriminalitu, kde je bez dalšího přípustné vydání.

Paradoxně i některé obecně proevropské síly (např. Zelení v Německu) vznášely k evropskému zatykači výhrady. Poté, co se někteří křesťanskodemokratičtí politici pokusili zablokovat přijetí evropského zatykače s ohledem na neochotu vydávat německé občany proti jejich vůli trestnímu stíhání do zahraničí, se Zelení pokusili toto případné omezení vztáhnout i na cizince s trvalým pobytem na německém území (což souvisí s jejich tradiční rolí coby "ochránců imigrantů").

Kritika směřovala i k okolnostem přijetí, kdy Itálie v roce 2001 údajně stanovila v kontextu katalogu kriminálních činů umožňujících vydání takové podmínky, aby mezi ně nemohly být zařazeny případné činy opravňující stíhání předsedy vlády Silvia Berlusconiho. Objevily se i obavy, aby konstrukce některých italských justičních orgánů, směřující k pojímání pachatelů antiglobalizačního násilí v rámci tzv. černého bloku jakožto teroristů, neumožnila jejich vydávání do Itálie z celé Evropy. Obdobně bylo upozorňováno např. na rozdíly v protidrogové legislativě.

Ze strany některých konzervativně pravicových (i ultrapravicových sil) zazněly obavy z možného zneužití ustanovení o vydávání v oblasti rasismu a xenofobie. Legislativa členských zemí EU je v tomto ohledu značně nejednotná a občas již byli za xenofobii odsouzeni např. i odpůrci výraznějších práv homosexuálů. Je sporné, zda by státy, které si takto vykládají xenofobii, nemohly žádat o vydání různých kritiků homosexuálních svazků z jiných členských zemí EU. Navíc není vyloučeno, že podle specifického výkladu ustanovení některých opatření EU a norem členských zemí Unie by za xenofobii mohla být pokládána i pouhá kritika EU.

Převzetí evropského zatykače do českého práva

Do českého práva byl evropský zatykač převzat novelou zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Vláda ji předložila sněmovně již 12. listopadu 2003, konečné přijetí však bylo kvůli dlouhému projednávání ve výborech a prezidentskému vetu odloženo až na září 2004. Ani přehlasování prezidentského veta však není konečné, protože odpůrci přijetí novely se hodlají obrátit k Ústavnímu soudu.

Mají přitom poměrně silný argument v podobě znění čl. 14 české Listiny základních práv a svobod, podle něhož nemůže být občan nucen k opuštění své vlasti. Pokud by však byl podle evropského zatýkacího rozkazu vydáván český občan do ciziny, došlo by k porušení tohoto ustanovení. Přestože příznivci evropského zatykače argumentovali tím, že Listina upravuje pouze trvalé opuštění vlasti a nikoliv pouze dočasné (za účelem trestního řízení), rozporu si v řadě případů byli vědomi a úpravu Listiny v podstatě odsunuli do doby, kdy budou mít v Parlamentu ústavní většinu potřebnou k její změně.

Debata o evropském zatykači, která v ČR probíhá, byla nepříliš intenzivní až do doby, kdy do ní zasáhl prezident svým vetem. Prezident vytkl novele trestního řádu a trestního zákona porušení Listiny práv a svobod, dále kritizoval to, že k definici trestného činu terorismu stačí úmysl "narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu republiky nebo mezinárodní organizace" a nikoliv výsledek činnosti. Ani prezidentovi Václavu Klausovi se nelíbil vysoký počet jednání, která spadají pod evropský zatykač, ani to, že zatímco jiné země si sjednaly až sedmileté přechodné období, v ČR k tomu nedošlo. Dále obecně odsoudil fakt, že novela narušuje suverenitu státu.

Již dříve příslušnou novelu trestního řádu kritizovali zvláště někteří poslanci ODS (především Eva Dundáčková). Jinak se na stránkách odborných právnických časopisů či na informačních internetových portálech o EU (Euroskop.cz, Integrace.cz) setkala spíše s pozitivním či neutrálním ohlasem. Výraznější zájem zřejmě vzbudí případné projednávání problematiky evropského zatykače u českého Ústavního soudu a debaty o nutnosti změny Listiny základních práv a svobod ve prospěch EU.

Co zakotvuje novela trestního řádu?

Podle novely trestního zákona může evropský zatýkací rozkaz vydat justiční orgán členského státu proti osobě, která se zdržuje v jiném členském státě, je-li třeba vyžádat její předání za účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s omezením svobody,

a) je-li stíhána pro trestný čin, za který podle právních předpisů vyžadujícího státu může být odsouzena k trestu odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně dvanáct měsíců nebo jí může být uloženo ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně dvanáct měsíců, nebo

b) byla-li odsouzena k trestu odnětí svobody v délce nejméně čtyř měsíců, anebo jí bylo uloženo ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně čtyř měsíců.

Osobu, která byla předána z jiného členského státu, nelze stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána (až na několik v zákoně uvedených výjimek).

V případě, kdy je předání požadováno pro trestné činy, za které je možno ve vyžadujícím státě uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky nebo nařídit ochranné opatření spojené s omezením svobody v délce nejméně tři roky a které spočívají v jednání, které orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu jako jedno nebo více z jednání uvedených v § 412 TrŘ odstavci 2, soud nezjišťuje, zda jde o čin trestný podle práva České republiky.

Tímto jednáním se v odstavci 2 téhož paragrafu rozumí:

a) účast na zločinném spolčení,
b) terorismus,
c) obchod s lidmi,
d) pohlavní zneužívání dětí a dětská pornografie,
e) nedovolený obchod s drogami a psychotropními látkami,
f) nedovolený obchod se zbraněmi, střelivem a výbušninami,
g) korupce,
h) podvody včetně podvodů postihujících zájmy Evropských společenství ve smyslu Úmluvy ze dne 26. července 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství,
i) legalizace výnosů z trestné činnosti,
j) padělání měny,
k) počítačová trestná činnost,
l) trestná činnost proti životnímu prostředí, včetně nedovoleného obchodu s ohroženými živočišnými a rostlinnými druhy a jejich plemeny a odrůdami,
m) napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice a při nedovoleném pobytu,
n) vražda, těžká újma na zdraví,
o) nedovolený obchod s lidskými orgány a tkáněmi,
p) únos, omezování osobní svobody a braní rukojmí,
q) rasismus a xenofobie,
r) organizovaná nebo ozbrojená loupež,
s) nedovolený obchod s kulturními statky včetně starožitností a uměleckých děl,
t) podvodná jednání,
u) vydírání a vymáhání peněz za ochranu,
v) padělání a pirátství výrobků,
w) padělání veřejných listin a obchod s veřejnými listinami,
x) padělání platebních prostředků,
y) nedovolený obchod s hormony a jinými růstovými stimulátory,
z) nedovolený obchod s jadernými nebo radioaktivními materiály,
aa) obchod s odcizenými vozidly,
bb) znásilnění,
cc) žhářství,
dd) trestné činy, jejichž stíhání a trestání je v pravomoci Mezinárodního trestního soudu,
ee) únos letadla nebo plavidla,
ff) sabotáž.

Nakolik se stane evropský zatykač efektivním nástrojem pro boj s terorismem a závažnou organizovanou kriminalitou, ukáže až budoucnost. Je možné, že obavy odpůrců normy, jež se týkají její praktické aplikace, byly přehnané. Pouliční výtržníci snad nebudou považování za teroristy, odpůrci EU za xenofoby a držitelé jednoho "jointu" za drogové dealery. Občas možná dojde k předání některého skutečně nebezpečného zločince, což proevropská média ocení jako důkaz potřebnosti normy, aniž by si uvědomila, že obdobná procedura by proběhla i podle dřívější právní úpravy. Pro eliminaci bezpečnostních hrozeb 21. století na evropské a mezinárodní úrovni jsou však důležité především praktické schopnosti bezpečnostních a justičních složek při potírání terorismu a organizovaného zločinu, a to především při identifikaci těchto forem deliktního jednání a při legálním obstarání důkazů bez zpochybnění hodnoty individuální svobody a důstojnosti.