"Evropské instituce jsou naprosto nedemokratické"

Dovolte, abych začal vaší první knihou o Mitterrandovi. Co přimělo Brita, aby psal o francouzském politikovi? Proč jste studoval a pracoval na kontinentě a nikoli v Británii?

Moje první kniha byla o Mitterrandově Francii. Jednalo se o přehled celkové politické situace v zemi koncem dlouhé čtrnáctileté vlády Françoise Mitterranda, tedy období, které si řada lidí spojuje se všeobecným hospodářským a politickým úpadkem Francie. Napsal jsem ji proto, že jsem předtím psal články o francouzské politice pro britský týdeník The Spectator, a nakladatelství Pinguin Books mi navrhlo, abych o ní vydal knihu. V té době jsem přednášel na Sorbonně a Institutu politických studií v Paříži o britské a evropské politice a měl jsem i několik kurzů politické filosofie. Tak jako mnoho jiných Britů mě nejdřív značně šokoval způsob, jakým politika ve Francii funguje. Z britského pohledu působí velmi autoritářsky a nepříliš demokraticky. Řada Francouzů by s tímto rozborem souhlasila, i když já osobně si teď myslím, že s autoritářstvím se lze setkat i v britské politice, jak tomu je například za premiéra Blaira. Dnes se skutečně domnívám, že politické systémy se s časem mění a že stejné struktury mohou přinášet dobré i špatné výsledky. Ve Francii například ústava Páté republiky zřejmě přinesla dobré výsledky. Tyto struktury však brzy zkostnatěly do podoby byrokratického systému postaveného na státní kontrole hospodářství, takže z politického hlediska je Francie řízena zcela špatně. Nicméně její státní správa se navzdory všem svým nedostatkům, kterých je řada, jeví často profesionálnější než kupříkladu britská. Ale neznám žádného Francouze - a to do Francie jezdím nadále velice často - který by byl spokojený se svými politiky či politickým systémem.

Přejděme nyní k vaší druhé knize, o Evropě. Co vás vedlo k psaní na toto téma? Zastával jste svůj názor na evropskou integraci už před napsáním knihy? Překvapilo vás, když jste narazil na tolik příkladů nedemokratického původu myšlenky evropské integrace?

Za svého pobytu ve Francii jsem začal pracovat také na evropské otázce. To bylo na počátku 90. let, kdy evropská otázka naprosto ovládala britskou politickou scénu. Naopak v kontinentální politice se takřka nevyskytovala. Francouzi a Němci o věci vůbec nemluvili a Britové si zatím kvůli ní vjížděli do vlasů. Margaret Thatcherová v projevu v Bruggách v září 1988 narýsovala bitevní linie, podle nichž se v britské politice bojuje dodnes. Navíc politická bouře, která vedla k jejímu svržení prostřednictvím rebelie ve vlastní straně, zuřila ještě nejméně dalších sedm let, když se nový leader konzervativců a předseda vlády John Major snažil udržet v rámci své strany jak proti-, tak pro-evropskou frakci. Nyní spor v Británii poněkud utichl, protože vládnoucí Labouristická strana podle všeho není v této věci tak ostře rozdělena, jak tomu bylo u konzervativců. Rozpory uvnitř toryovské strany však znamenaly, že evropská otázka byla a je jedním z nejvášnivěji diskutovaných témat britské politické scény.

Když jsem se začal zabývat evropskými institucemi a porovnávat je se svým (možná lehce idealistickým) chápáním britského parlamentního systému, uvědomil jsem si, že evropské instituce jsou naprosto nedemokratické. Ve skutečnosti se dají chápat jedině jako kartel, který vládám umožňuje konspirovat za zády voličů. Evropské struktury dávají vládám pravomoci, které jsou v demokratickém systému nepředstavitelné a které fakticky znamenají popření parlamentní demokracie. Taková situace je pro každého demokrata naprosto nepřijatelná a já jsem nadále pevně přesvědčen, že Evropská unie by měla být zrušena.

Jako politický filosof jsem navíc u proevropských ideologů zaznamenal sklon k nesmírně zákeřnému názoru, že učení o státní suverenitě je třeba opustit. Jsem přesvědčen, že státní suverenita představuje bytostný základ pro každý právní řád. Pojem státní suverenity v sobě obsahuje i pojem autority a legitimnosti, takže ten, kdo se snaží zavrhnout pojem suverenity, naznačuje tím názor, že lidem lze vládnout bez odpovědi na dvě základní otázky: (1) Kdo odpovídá za co? a (2) Jakým právem je moc uplatňována? Pokud nezodpoví tyto dvě otázky, nemůže mocenská struktura v žádném případě předstírat, že je demokratická. Tato filosofická pravda nijak nezávisí na otázce, zda národní stát je tím nejlepším zřízením pro vládu suverenity, protože teoreticky by bylo možno požadovat i vytvoření suverénního evropského státu. Jistě si však všimnete, že Evropská unie je politický konstrukt nového typu. To znamená, že je odhodlána bránit vytváření struktur, které by mohly, byť jen teoreticky, vést lidi ke zodpovědnosti. Namísto toho jí jde o neomezenou moc a nechce slyšet žádné dotazy. Eric Voegelin zajímavě poznamenává, že podstatou marxistického systému bylo, že nepřipouštěl žádné otázky, a já si myslím, že totéž platí i pro Evropskou unii.

Pokud jde o fašistické a nacistické předchůdce evropské integrace, ano, překvapila mě nejen jejich existence, ale i to, že jsem k tomu našel obrovskou spoustu dokumentace, kterou oficiální historiografie pochopitelně ignoruje. V proevropských pracích se dočtete jedině to, že evropská myšlenka se zrodila z opozice vůči Hitlerovi. To je samozřejmě naprostá lež. Naopak Hitlerovi se postavili a nakonec ho i porazili právě lidé, kteří pudově věřili ve vlastní národ a jeho právo na existenci. Věc se tudíž má přesně opačně. Zneklidňuje mě, že proevropští historikové tento problematický aspekt své minulosti naschvál ignorují. Na druhou stranu jsou nepoctiví ve všech ohledech, takže by člověk měl čekat, že budou nepoctiví i v tomto.

Měli bychom nyní přejít k dilematu "atlanticismus versus europeismus". Jak si vykládáte poválečné dějiny Evropy? Myslíte si, že zárukou svobody a míru v západní Evropě bylo NATO, nebo to byla Evropská unie? A proč?

Já jsem dnes daleko méně atlanticista, než když jsem psal knihu Znečištěný pramen. Nejsem jím už vlastně vůbec, a to přesně ze stejných důvodů, z jakých jsem pro demokracii a proti Evropské unii. Myslím si, že teď, když už nehrozí nebezpečí ze strany Varšavské smlouvy, by se NATO mělo rozpustit. Vždyť při založení NATO se jeho američtí zastánci museli slavnostně zavázat Senátu, že nepůjde o alianci klasického typu. Jak víte, americké ústavní právo Spojeným státům takové svazky zakazuje. Jenže Amerika se sama stává stále více imperialistickou a na tyto závazky se zapomíná.

Během studené války měly ostentativní argumenty ve prospěch rovnováhy strachu mezi NATO a Varšavskou smlouvou určitou platnost. Ale jak Češi a Maďaři dobře vědí, v roce 1968 a 1956 jim NATO nijak nepomohlo. Nabízí se také možnost zajímavého historického výzkumu na téma, zda snad sami Američané nebránili rychlejšímu uvolnění mezinárodního napětí a zda nakonec pro sebe neviděli jisté výhody v pevné kontrole nad západní Evropou. Je jisté, že když De Gaulle začal vymaňovat Francii z integrovaných vojenských struktur NATO, Američané se k tomu stavěli krajně nepřátelsky. Jejich politika nevycházela vstříc národní nezávislosti. Nyní se obávám, že se situace značně zhoršila a že Američané začali být institucionálně stejně nepřátelští vůči skutečné národní svobodě jako Evropská unie.

Ať tak či tak, je zřejmé, že při udržování míru v Evropě nehrála evropská integrace naprosto žádnou roli. Válka mezi Francií a Německem už nebyla po roce 1945 možná, a to jednak kvůli studené válce, jednak proto, že se díky pokrokům ve vojenské technologii stala válka prakticky nemyslitelnou. Navíc po roce 1958 došlo ke skutečnému oživení vztahů mezi Paříží a Bonnem, když De Gaulle, kterému se EU vůbec nezamlouvala, navázal bilaterální vztahy s Adenauerem, jež vyústily v Elysejskou smlouvu z roku 1963. Jen nesmírné překrucování faktů může vést k domněnce, že nadnárodní svěrací kazajka je nejlepší způsob zajištění přátelských vztahů mezi státy. To už pak můžete říct, že dva sousedi spolu mohou dobře vycházet, jen pokud si otevřou společné bankovní konto. Ve skutečnosti je to naopak: dobré ploty dělají dobré sousedy.

Nakonec bych rád řekl, že mě neustálá debata o míru poněkud znechucuje, a to hlavně s ohledem na skutečnost, že se EU pokouší vytvořit vlastní vojenskou sílu. Je mi skutečně záhadou, jak mohou lidé stále říkat, že Evropě jde o mír, když se přece pokouší vytvořit systém, který umožňuje vyslat až 60 000 vojáků do jiných zemí (čemuž se kdysi říkalo invaze)! Někdy mi připadá, že žijeme v Orwellově světě, kde "Mír = válka".

Základem vaší argumentace je podle mého soudu právní povaha evropské integrace. Co si myslíte o dilematu "integrace versus spolupráce"?

Jedním z nejméně poctivých prvků ideologie evropské integrace je, že zastánci EU úmyslně podporují zaměňování pojmů spolupráce a integrace. Evropské státy mezi sebou vzhledem k zeměpisné blízkosti odjakživa spolupracovaly. Představa, že před založením EU byly evropské státy něco jako Leibnizovy monády, naprosto nezávislé jeden na druhém, je groteskní. Nejstarším spojencem Británie je Portugalsko, se kterým jsme podepisovali dohody o přátelství již ve 13. století.

Je obrovský rozdíl mezi autonomní spoluprací mezi státy a systémem, kde se zákony pro všechny členské státy EU schvalují na vládních jednáních a zasedáních za zavřenými dveřmi. Současnou hlubokou zkaženost naší politické morálky dobře ilustruje fakt, že někdo jako já, kdo se ptá, proč se zákony schvalují tajným hlasováním nevolených zákonodárců (Rady ministrů), je obviňován z válečného štvaní. Ti, kdo tvrdí, že taková struktura je nezbytná pro mír, jsou prostě lháři.

Domnívám se, že čím více se budou šířit nadnárodní instituce, tím spíše budou mít lidé na pravé straně politického spektra za úkol usilovat o liberalizaci domácích ekonomik a mezinárodního obchodu. V obou případech jsou v sázce stejné principy svobody a odpovědnosti. Ti, kdo se staví proti takové liberalizaci, navíc používají stejné argumenty jako staří centrální plánovači, když reagovali na návrhy uvolnění cen. Ti říkávali věty typu "A kdo by pak organizoval distribuci zboží?" Jistě, dnes víme, že takové reakce byly absurdní. Nejsou však o nic absurdnější než otázky jako "A čím byste je nahradil?", které slýchám v reakci na svůj názor, že instituce EU jsou neslučitelné s národní svobodou a demokracií. Takoví lidé jsou posedlí ovládáním a svět založený na svobodě a odpovědnosti je pro ně děsivou hrozbou.

Myslím si, že je nesmírně důležité, aby se lidé, kteří žili v komunismu a Varšavské smlouvě, sami sebe zeptali, proč Evropská unie v roce 1991 v Maastrichtu náhle posílila své nadnárodní prvky. Ve své knize myslím jasně ukazuji, že lidé, kteří se pustili do předělávání mapy Evropy podle současných autoritářských a centralistických linií, tak učinili proto, že se báli znovunabyté svobody, které národy střední a východní Evropy začínaly požívat. Vymysleli proto instituce jako OBSE, jež byla posílena v listopadu 1990 právě při pádu Berlínské zdi. Takové klíčové historické události nejsou žádnou shodou okolností. Jasně si vzpomínám, jak v roce 1988, když pobaltské státy začaly setřásat sovětské jho, západní intelektuálové okamžitě varovali před nebezpečím "nacionalismu". Potvrdili tím svou hluboce zakořeněnou nedůvěru vůči svobodě jako takové.

Jaké jsou vaše pocity ohledně eura a jeho perspektiv? Jde o první krok směrem k evropské federaci?

Romano Prodi nedávno potvrdil, co všichni euro-realisté říkali už léta, zejména pak skutečnost, že euro je projekt politický a nikoli ekonomický. Je evidentní, že zrušení národních centrálních bank a centralizace evropské monetární politiky ve Frankfurtu představují centralizaci politické moci obrovského významu. Už teď jsme v souvislosti s příchodem eura - spolu se slavným Paktem stability, který pevně stanovuje výši rozpočtových deficitů - svědky výrazné centralizace fiskálních pravomocí, zejména pokud jde o daň z obratu. Jinými slovy o hospodářských prioritách země už nerozhodují zvolení politici, nýbrž plutokracie a bankéři sedící v Německu a Belgii.

Co si myslíte o úloze budoucích nových členských států, jako je Česká republika? Jakou politiku by měly v rámci EU prosazovat?

Pro mě je záhadou a tragédií, že malé země jako Česká republika jsou odhodlány vstoupit do EU. Nedovedu prostě pochopit, jak může i relativně silná ekonomika, jakou má Česká republika, přistoupit na 80 000 stránek zatěžující a nákladné evropské regulace, a to tím spíše, když víme, že Češi, Poláci a Maďaři za to ani nedostanou žádné z takzvaných "výhod" členství v EU, jako je volný pohyb pracovníků či zemědělské dotace. Nedovedu si představit horší kombinaci podmínek členství. Také si myslím, že kandidátské země ze sebe dělají blázny, když žádají o členství za každou cenu. Na druhou stranu moje země v roce 1972 nedělala nic jiného, když jsme se vzdali veškerých práv na rybolov ve vlastních vodách, jen abychom mohli vstoupit do EU; takže pošetile se chováme všichni.

Z politického hlediska je podle mého názoru EU pro malé země neštěstí. Pokud jste Francie či Německo, nebo třeba i Británie, jste dost velcí na to, abyste svou váhu dávali v Evropě pocítit. S našimi silnými armádami a obrovskými, prosperujícími ekonomikami můžeme s EU více méně žít a naši politici mohou získat iluzi, že svou příslušností k ní mají dokonce ještě větší moc. Pro malé země tu však podle mě není žádný zisk. Hlasy České republiky nebudou mít v rozšířené EU žádnou váhu. Přijdete o 100 % kontroly nad vlastní zemí a získáte za to možná 5 % "kontroly" - čili v podstatě žádnou - nad něčím, co je mnohem větší než vy. K čemu vám to bude dobré?