Evropská vývrtka

Vývrtka, kterou v uplynulých týdnech prošla Evropská unie, má několik komponent tvořících jeden celek. Rozvolnění Paktu stability, zaražená liberalizace služeb, lidové „ne" evropské ústavě a konečně rozpočtové fiasko. Předně je nutno konstatovat, že náhle vzplanuvší krize není nic nečekaného. Nečekaná snad trochu může být síla a rychlost onoho vzplanutí. Krize sama však uvnitř EU doutnala dlouho a uplynulé události ji jen najednou odhalily. Dosud se skrývala pod mlžným závojem zavádějících debat o evropské ústavě. Že přitom nabrala síly a forem pro mnohé nečekaných, rovněž není úplným překvapením. Jen se tak potvrdil názor, že v podobných krizích se běh událostí často vymkne kontrole, vrchu nabudou divoké vášně a dodatečně se pak všichni nestačí divit, co že se vlastně všechno stihlo přihodit a jak jsou nakonec výsledky nevýhodné pro všechny. Ukázalo se rovněž, jak je dosavadní stav Unie křehkou záležitostí, jak může být snadno vržena zpět i v oblastech zdánlivě nedotknutelných. A není vůbec překvapením, že se to vše podtrhlo při schvalování rozpočtového rámce na příští období. Peníze jsou totiž jediným opravdovým a měřitelným vyjádřením pro všechna květnatá a často zavádějící vyjádření, která spory doprovázejí.

Pravda je jednoduchá. Architekti evropského sjednocování mluví o nutnosti politického rozměru Unie nezbytného pro zachování jejího rozměru sociálního. A zachováním rozměru sociálního rozumějí transfery od bohatších k chudším. Jenže celý tento koncept je úplně v troskách. A to z mnoha důvodů. Předně pod těmito slovy bylo v reálu ukryto přerozdělování úplně jiné. Téměř polovinu unijního rozpočtu měli dostávat zemědělci a z toho daleko největší část ti v bohatých zemích. I nezemědělské dotace měly z velké části pokračovat tam, kde si na ně v uplynulých obdobích přivykli a kde již dnes důvody pro transfery scházejí. Tedy ve skutečnosti platilo zachování dosavadního konceptu - a ti opravdu chudší měli dostat jen drobty. Za této situace bylo napadání Britů s jejich rabatem jen klasickou ukázkou slovního eskamotérství stávajících elit Unie, Jacquese Chiraca především. A klasickou ukázkou zmatení unijního jazyka obecně. Britové totiž pořád zůstávají vysokými netto plátci, zatímco francouzští zemědělci vysokými netto příjemci. Proč by s pokračováním tohoto stavu měli Britové souhlasit a ještě jej prohlubovat, ví právě asi jen Chirac - nikomu to ale nesdělil.

Druhým důvodem kolapsu je, že lidé ve starých členských zemích si tyto transfery nepřejí. To je zřejmě společným jmenovatelem negativních referend o ústavě ve Francii i v Nizozemí. Nepřejí si je ani lidé v dalších starých členských zemích. To je vážný úkaz, kterým se evropské elity musí zabývat. Pochopil to jedině Blair a byl obratem ostatními prohlášen za viníka. Je jen otázkou, zdali Blairova prozíravost bude doprovázena i náležitou obratností v době jeho předsednictví, aby pro svůj názor nalezl další spojence. Lze se spíše domnívat, že nikoli. Francouzští zemědělci si své dotace prostě vzít nedají.

Evropské elity po prohraných referendech prokázaly svou naprostou odtrženost od politické reality. Místo toho, aby na očekávatelnou krizi měly připraveny rozumné scénáře, nadále arogantně opakovaly, že proces ratifikace musí pokračovat, že ústava je příliš cenná, než aby se hodila přes palubu. Do houfu slepých se vehementně, až patolízalsky vřadila i česká Paroubkova vláda. V plné nahotě se ukázalo, jak jsou těmto lidem cizí základní pravidla demokracie, jak jimi zplna pohrdají. Zabývali se jen scénáři, jak demokratický názor voliče obejít. Nejpodivuhodnější v tomto směru byl nápad s celoevropským referendem. Z této cesty tyto lidi svedla až evidentní hrozba dalších prohraných plebiscitů a negativní nálady v zemích, v nichž referendum vůbec nebylo a politické elity schválily ústavu proti názoru voličů. Pozitivního ovšem nedokázali vymyslet už vůbec nic.

Voliči přitom reagují na náhodný souběh dvou událostí. Obecné potíže evropských států vzniklé globalizací znemožňují zachování stávajících sociálních vymožeností a peněžních transferů. Souběžně přitom ještě mělo dojít k přesměrování transferů do nových zemí. Slabší regiony zemí starých se logicky dostaly na průměr. Každému trochu uvažujícímu pozorovateli je přitom zřejmé, že objektivní nutností je prostě všechny tyto výhody a transfery zrušit. Stejně jejich praktický vliv na hospodářský i sociální vývoj ve státech Unie je a nutně musí být i v budoucnu marginální. Nejlépe to dokazuje příklad bývalé NDR. Ani masivní transfery, řádově přesahující možnosti Unie, nevedly k odstranění rozdílů vůči západní části - ty se naopak ještě prohloubily. Německo tak fakticky zůstává rozděleno - západní Němci mají již transferů dost a naopak východní je považují za nedostatečné. Přitom třeba Česká republika, s velmi podobnou výchozí pozicí, dosáhla v uplynulých patnácti letech podstatně lepších výsledků v rozvoji nejen hospodářství, ale i celkové nálady ve společnosti, aniž přitom prakticky ze zahraničí dostala jedinou korunu. Obdoba platí i pro Unii jako celek. V jejím případě se ovšem jedná o podstatně menší částky - řádově 1 % HDP. To ovšem není a nemůže být rovnoměrně rozloženo. Přerozdělování vyvolává nesrovnatelně větší nacionalistické vášně, než by odpovídalo jeho reálné míře.

Z těchto důvodů je dnešní Paroubkovo „my chceme zachovat Evropu se sociálním rozměrem" spojené se zachováním přerozdělování voláním z jiné planety, které nakonec může být pro nové státy velmi kontraproduktivní. Jakkoli stovky miliard vypadají lákavě, daleko důležitější pro nové státy je trvat na zachování čtyř svobod, na nichž byla Unie od začátku postavena. A dlužno připomenout, že dnešní krize právě tyto čtyři svobody vážně ohrožuje. Obecným dojmem je - a prohlášení Paroubkova typu to jen podtrhují -, že Evropané z nových zemí se na země staré vrhají jak kobylky se snahou je vysát - a to jak přímo finančně, tak nepřímo přetáhnutím jejich průmyslu. Od takového názoru veřejnosti pak není daleko nejen k omezení finančních transferů, ale i k zavedení dalších ochranářských opatření. Jedině omezení transferů může vznik podobných nálad alespoň omezit. Potom totiž bude daleko snadnější ukazovat, že ochranářství není dobrou politikou ani vůči zemím Evropy, ani zbytku světa. Že ve světě probíhají procesy, které Evropa nemůže kontrolovat, ale musí se jim přizpůsobit. Že proto musí zavést opravdovou liberalizaci svých trhů včetně pracovního a omezit přebujelý a marnotratný sociální stát.

To vše lze ovšem dělat jen na národní úrovni - z mezinárodní, z bruselského centra by to příslušníci evropských národů vůbec nevzali. Úkolem evropských elit pak je v nastalé situaci zachránit z Unie to podstatné - a tím jsou zmiňované čtyři svobody. Úlohy elit se musí ujmout národní reprezentace, mající účinné komunikační kanály s voliči. Je zřejmé, že úloha Bruselu v takovém scénáři musí slábnout, nikoli sílit.

Pozitivní je, že ke krizi došlo relativně brzy, což dává možnost, aby se nahromaděné problémy ještě včas odstranily. Nakolik je takové chápání situace evropskými národními lídry vůbec možné, je ovšem velmi problematickou otázkou. Že daleko snazší pro získání voličské podpory jsou populistická hesla, je nabíledni a evropští politici dnes a denně tuto základní znalost osvědčují. Palce je proto nutno držet Tonymu Blairovi, který se jako jeden z mála dokáže negativním náladám voličů postavit. A jeho plán na ozdravení unijních financí jde právě naznačeným směrem. Je kuriózní, že přesvědčený pravičák dává právě takové vysvědčení socialistovi. Ale to už je jeden z dnešních evropských paradoxů. Pravděpodobnost, že Blair v Evropě prorazí, je ovšem minimální. A budoucnost Evropy tudíž chmurná.