„Euroústavní“ mytologie

„Euroústavní“ mytologie

Petra Kuchyňková

12. ledna 2005 schválil Evropský parlament díky hlasům 500 poslanců znění Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu. Přestože šlo o ryze formální krok bez reálného dopadu na platnost smlouvy (Evropská ústava může nabýt platnosti až po ratifikaci členskými státy), bylo hlasování prezentováno jako signál jednoznačné podpory dokumentu a bylo bouřlivě slaveno. Mělo povzbudit a ukázat „pravou cestu" státům, v nichž ratifikační proces ještě neproběhl, což se týká všech členských zemí s výjimkou Litvy a Maďarska, kde národní parlamenty ratifikovaly euroústavu již na podzim 2004. Pomineme nyní skutečnost, že Evropská ústavní smlouva je dokumentem obsahově sporným natolik, že ani její příznivci nedokáží shromáždit dostatek přesvědčivých, konkrétních a hlavně praktických argumentů, proč by měla platit namísto dosavadního smluvního systému. Ba co více, nedokáží se často shodnout ani na tom, jakým směrem (zda centralizačním či naopak dezintegračním) by se EU po jejím vstupu v platnost ubírala. O tom, že s evropskou ústavou nebude zřejmě všechno v pořádku, totiž svědčí i dění, které se okolo ní odehrává v rámci i vně evropských institucí.

Stačí připomenout jen průběh a okolnosti samotného hlasování v europarlamentu. Právě proto, že pozitivní výsledek měl mít „agitační" účinek, předbíhaly se informační zdroje EU s komentáři o drtivé podpoře dokumentu v jediné přímo a demokraticky volené instituci EU. Unie cítila potřebu dát dokumentu alespoň dodatečné legitimační „posvěcení". Euroústava totiž vznikala formálně v konventu, zatímco reálně byla dílem úzké skupiny jeho vedení v čele s předsedou d'Estaignem. „Dolaďování" její podoby probíhalo tak, že reprezentace jednotlivých členských zemí EU-15 a částečně i noví partneři z řad budoucích členů se později (v závěrečných fázích práce konventu, ale především na mezivládní konferenci, kde již byli zastoupeni pouze představitelé vlád a vládních politických sil jednotlivých států) snažili vsunout do dokumentu velké množství kompromisních brzd a opatření, které by ztlumily příliš „superstátní" projekt. Komise, vedení konventu a příznivci bezbřehé integrace se naopak snažili zachovat maximum federalizačních prvků původního návrhu. Výsledkem je to, že Ústava, která měla zjednodušit a zpřehlednit primární právo, připomíná vnitřní strukturou a logikou rozházenou stavebnici o rekordním počtu částí, dvojznačným obsahem pak Nostradamovy předpovědi. Kromě zavádějícího názvu „Ústava" obsahuje řadu vnitřních rozporností a protimluvů. A když její vznik nebyl příliš „demokratický", byla nyní alespoň podpořena „drtivou" demokratickou většinou v Evropském parlamentu.

Mýtus o této podpoře však poněkud narušují zprávy o incidentech, které doprovázely atmosféru všeobecného nadšení a oslav, jež panovaly v hlasovacím sále i v chodbách parlamentní budovy během jednání i po něm a které údajně pohltily na půl miliardy euro. Dozvídáme se, že předseda EP Josep Borrell ze Strany evropských socialistů nechal pořádkovou službou zabavit transparenty a plakáty, které vyjadřovaly s euroústavou nesouhlas. Skupinka poslanců EP dokonce založila jakousi „jednotku rychlého nasazení" na obranu evropské ústavy. Úkolem těchto „apologetů" by mělo být zasahovat pomocí protichůdných argumentů (doufejme, že zůstane jen u argumentů) v případě, že zachytí v jednotlivých zemích, kde má proběhnout ratifikační proces (a zejména tam, kde má jít o ratifikaci referendem), neoprávněnou kritiku Ústavy. Je otázkou, jestli mají podobné zprávy vyvolávat ve čtenáři spíše udivený úsměšek a pohoršení nad tím, kolik financí a energie EU věnuje a ještě věnovat bude na kampaň za přijetí Ústavy, anebo strach z toho, jaké prostředky hodlá volit. Každopádně z takových zpráv vyplývá velmi znepokojivá skutečnost, že je-li drtivá podpora ústavního dokumentu mýtem, rozhodly se ji evropské instituce „vyrobit" za každou cenu, tedy i pomocí prostředků, které začínají mít s demokracií a základní svobodou na projev vlastního názoru pramálo společného.

V souvislosti s hlasováním bylo stále dokola opakováno, že euroústavu podpořilo pět stovek poslanců. Uměle byl přitom utlumován fakt, že se proti dokumentu výslovně postavilo 137 poslanců, 40 se pak zdrželo hlasování a někteří se jej vůbec nezúčastnili. Pro ústavu tedy nehlasovala téměř celá jedna třetina z celkového počtu 732 poslanců. Představuje snad jedna třetina těch, kdo nesouhlasili, zanedbatelný počet, jak se to pokoušel opakovaně zdůrazňovat předseda EP Borrell?

V ČR budou občané o osudu Ústavy zřejmě rozhodovat v referendu, naznačuje to převažující politická vůle v rámci klíčových stran vlády i opozice. Za pozornost však stojí to, že potenciálním voličům je po již proběhnuvších parlamentních ratifikacích v Litvě a Maďarsku neustále předkládán mylný obraz o výrazné podpoře dokumentu, která údajně existuje napříč členskými státy EU a vyvěrá z eurooptimismu a jakési „uvědomělosti" tamních občanů i jejich stranicko-politické reprezentace. Podle tohoto obrazu představuje odpor vůči textu pouze přehnanou reakci určitých, většinou levicově a pravicově extremistických politických sil v menšině členských zemí. Skutečnost je ale značně odlišná. V nadpoloviční většině se za Ústavu nepostavili europoslanci ČR, Polska a Velké Británie. Kromě toho ale hlasování prokázalo, že v 17 dalších členských zemích neexistuje o euroústavě jednoznačný konsensus napříč politickým spektrem, zastoupeným za daný stát v europarlamentu. S výjimkou pěti států (tří pobaltských zemí, Maďarska a Lucemburska) totiž hlasovala v EP vždy alespoň určitá část jejich poslanecké reprezentace proti ústavě, případně se hlasování zdržela. Mezi těmi, kdo ústavu nepodpořili, zdaleka nefigurovali jen komunisté z Itálie, Francie či ČR, Le Penova Národní fronta nebo Alessandra Mussoliniová. Pro ústavu nehlasovali zástupci britských konzervativců, řada poslanců polské, české, španělské, portugalské, dánské a švédské pravice, poslanci křesťanských stran Slovenska a Nizozemí, liberálové z Malty a Finska. K příznivcům euroústavy většinou náleží poslanci levého středu a sociálně demokratické levice, ani tento tábor však není napříč EU jednolitý. O tom svědčí situace francouzských socialistů, jejichž strana je nad otázkou podpory ústavy značně rozpolcená. V rámci této tradičně eurooptimistické politické síly dokonce vznikly dva názorově protichůdné tábory.

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že ve státech, jejichž politická scéna nesdílí údajně stoprocentní nadšení, je k ústavě skeptická i značná část tamní veřejnosti. V nadpoloviční většině panuje vůči ústavě nesouhlas mezi respondenty ve Velké Británii, výrazný podíl těch, kdo by hlasovali proti dokumentu, je také v Polsku, ČR (i když zde média hovoří o podpoře pohybující se asi okolo 60 %), ale i Dánsku, které svůj skepticismus k dalšímu prohlubování integrace nad rámec platného smluvního práva již jednou prokázalo (při hlasování o Maastrichtské smlouvě) a vydobylo si tehdy pro sebe některé výjimky z její platnosti. Podporou ústavy si není jistá ani nadpoloviční většina Španělů, jejichž referendum proběhne již 20. února.

Počet odpůrců Ústavy narůstá v poslední době překvapivě i ve Francii, a to pod vlivem rozpolcenosti eurooptimistických socialistů. Skupina „Oui socialiste", jak sami sebe označují, připouští, že dokument je nedokonalý, poukazuje však na to, že jej lze po ratifikaci změnit. „Non socialiste" se logicky ptají, proč neodstranit rozporuplnosti a problémové body dokumentu ihned, proč nekvalitní smlouvu nejprve ratifikovat a teprve později měnit. Francie se obává především „vražedné kombinace" toho, že euroústava definuje hlasovací většinu podle počtu obyvatelstva, a z přijetí Turecka, které je populačně silné a počet jeho obyvatel roste, což se nedá říci o většině evropských zemí. Předseda Komise Barroso už v této souvislosti připustil, že ústava může být po přijetí Turecka účelově změněna. Popřel tak fakticky jeden z hlavních smyslů její existence. Jestli lze totiž euroústavě přiznat v některém směru inovaci ve jménu zjednodušení, pak je to v případě zrušení systému váženého hlasování a v definici kvalifikované většiny na základě počtu obyvatelstva. To alespoň po formální stránce zjednodušuje a umožňuje přijímání dalších členských zemí, protože po každém novém rozšíření nebudou muset být hlasy v Radě ministrů znovu přepočítávány. Teď se však dozvídáme, že tento způsob výpočtu kvalifikované většiny začíná vadit i samotným stoupencům ústavy, má-li být přijat za člena kdosi nepohodlný. Potřebujeme ústavu, která bude zřejmě muset být po vstupu v platnost opět měněna, protože začne i samotným „tvůrcům" přerůstat přes hlavu?

Občané prakticky všech členských zemí EU navíc přiznávají, že mají o Ústavě většinou jen velice kusé informace. To umožňuje politickým silám v rámci evropských institucí i členských států, jež mají na přijetí ústavy zájem, prezentovat ji jako dokument naprosto nezbytný pro další fungování EU. Odpůrce euroústavy je zpodobňován jako euroskeptik a totální nepřítel EU samotné. Referendum o euroústavě, které představuje hlasování o tom, zda si občané přejí tento způsob integrace, je veřejnosti předkládáno jako jakýsi plebiscit o EU jako takové, což je příklad dalšího zavádějícího mýtu. Dokládá to již zmíněná situace ve Francii, ale i v Británii. Kampaň proti euroústavě zde výrazně podporuje podnikatelská sféra a v jejím rámci i osobnosti, které samy sebe označují za eurooptimisty. Spatřují v ní až příliš mnoho prvků podporujících další regulaci, v neprospěch svobodného fungování trhu. To jsou však všechno skutečnosti, které se potenciální český volič z informačních zdrojů bezprostředně nedozví.

Z filosofického hlediska je evropská ústava jakýmsi symbolem moderní politiky počátku 21. století. Jeden z nejtechnokratičtějších dokumentů, jaký zřejmě kdy vznikl, který je z velké části výsledkem zákulisní „tvůrčí práce" nemnoha lidí a současně má mít nezanedbatelný vliv na každodenní chod sjednocené Evropy a jejích obyvatel, je předkládán hlasování občanů. Text má okolo 350 stran, nejdůležitější články, které bezprecedentním způsobem upravují hlasovací mechanismy či institucionální strukturu, jsou přitom umístěny v doprovodných protokolech nebo na úplném konci. Dokument je schopen v jedné větě tvrdit, že daná oblast bude upravena evropskými zákony, které jsou přímo závazné na území členských států, a zároveň že nebude docházet k harmonizaci práva. Interpretace praktického významu takové ústavy je nesmírně složitá, anonymní hlas z lidu na jednom ze zpravodajských internetových serverů dokonce poznamenal, že evropská ústava je natolik zmatený a vnitřně rozporuplný dokument, že ten kdo ji celou přečetl a má pocit, že ji pochopil, nemůže být zcela duševně zdráv. „Vykladači" Ústavy proto s ohledem na nepřístupnost textu sázejí na přesvědčivost těžko vyvratitelných argumentů typu: je to nevyhnutelné, nezbytné, chtějí to všichni. Pravda však je, že ústava ve stávající podobě nevyhovuje řadě členských států. Ne všechny k tomu mají stejný důvod, to však nic nemění na tom, že její „většinová podpora" napříč Evropou je mýtus.

K tomu, aby potenciální volič cítil nad ústavou pochyby, není nutné celou ji číst, varovat by mělo už sledování procesu tvorby těchto a dalších „proústavních" mýtů i to, jak je často sami jejich tvůrci v praxi boří.