Mezi duchem a uchopitelností

Nikdy nic nikdo nemá míti za definitívní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi. Řekne se, třebaže se, to a to stane tak a tak, ono to pak dopadne docela naopak.“ Těmito prorockými slovy Jiřího Voskovce a Jana Wericha by měly začínat všechny teologické traktáty a texty církevní nauky. Jednak proto, aby se odlehčil často neúnosný patos velkých slov. Jednak proto, aby obě, církev i teologie, nezůstávaly stát na jednom místě a nepokládaly všechno za hotové a definitivní. Samy sebe, myšlenky i samotné lidi.

Nic není u konce, vše je v pohybu

Jedna definitivní, emblematická skutečnost přesto existuje a je jednou provždy, jako nic jiného, vnitřně atraktivní, univerzální a ekumenická: Bůh, dokonalá láska, krása, dobro, milosrdenství a spravedlnost. Člověk je Božím obrazem a krůček po krůčku se od prvního do posledního dne svého života stává jeho podobou. Rodí se. Uskutečňuje. Hoří. Padá. Povstává. Utíká. Vrací se. Rezignuje. Proklíná. Buduje. Boří. Klečí na kolenou. Prosí. Modlí se. Děkuje. Umírá. Není definitivní. Je v pohybu a bez něho a mimo něj vůbec není. Pozorujete, jak jsou velké věci, a tedy i Bůh sám, zčásti závislé na našem myšlení, pojmech a řeči? Člověk svým způsobem dotváří Boha i církev a bývá, ke škodě obou i ke škodě své, neochotný reformovat to, co skrze jeho slova, myšlení a praxi vešlo do slepé uličky anebo je dávno mrtvé. Všímáte si, jak jsou evangelizace i naše každodenní hovory o Bohu odvislé od našich jazykových schopností a kritické, nebo naopak tendenční interpretace? Jak moc je Bůh, o němž hovoříme k druhým, otiskem nás samých? Duch Boží jistě dělá, co může, ale vstoupit do kamenného srdce nedovede.

Zdánlivě jednoduchá otázka: co je církev?

Známá slova francouzského filosofa a teologa Alfreda Loisyho: „Ježíš hlásal Boží království, a místo toho přišla církev.“ (Jésus annonçait le Royaume, et c'est l'Église qui est venue.) nám mohou pomoci uvést práci křesťanského teologa Martina Šályho, jenž se nad lidským pojetím definitivnosti církve zamýšlí ve své knize Mezi duchem a uchopitelností, kterou vydalo brněnské nakladatelství CDK. Její podtitul,Dynamika života církve v Novém zákoně a meze jejího uplatnění v historii, je osnovou jeho úvah. Na dvou stech stranách se dotýká jediné klíčové otázky: co je to církev, čím byla, čím není, čím nemůže být a čím by mohla být, ale není, ať z důvodu lidského nepochopení a nedostatečnosti, nebo z příčin, které doposud – v běhu historického a duchovního vývoje – neznáme a nerozumíme jim. Nakolik je církev obrazem lidských mocenských snah a manipulací a v pozitivním smyslu také snů, nadějí a očekávání? Co by řekl Ježíš o církvi naší doby? Poznal by ji vůbec? A chtěl by v ní žít některý z apoštolů?

Když církev, tak jaká?

Šály odvážně a poučeně pokládá otázky, které nepatří k čajovému dýchánku o páté. Jsou rozechvívající, vážné a pro člověka věřícího v Krista nadto vcelku zásadní. Pokud spojuji svůj život víry s některou z církví, nebylo by marné položit si otázku, co má církev, ve které žiji, společného s ranou podobou církevních společenství, a to v prvních dvou stoletích a ještě v dobách velkých ekumenických koncilů? Co má dnešní církev v mnoha svých projevech společného s Kristovým společenstvím učedníků, následovníků, proto-mučedníků a svatých? V otázce „Co je církev“ přece autenticky zaznívá i otázka „Co nebo kdo je Bůh?“. Mám za to, že autor ve svém teologickém tázání obstál. Nepadl pod tíhou těžkého břemene, naopak. Zdá se mi, že ve víře stojí zpříma a je šťastný. Pomáhá čtenáři zorientovat se v základních ekleziologických otázkách s přihlédnutím k novozákonním textům a k jejich precizní exegezi. Úvodní slova jeho knihy: „Co vlastně církev je, jaký má být její program?“ nejsou ani na začátku 21. století tak samozřejmá, jak by se mohlo zdát. Víme přece, že někde se žije z podstaty, někde ze setrvačnosti. Stává se, že se primární poslání církve tu či onde dokonce zamění za ideologii, která už nezná ani bližního, ani bratra. Probuzený duchovní život má svůj pramen jinde: ve víře a lidském rozmyslu nad tím, co Bůh odhalil ve Zjevení, co chce a říká a hlavně, co už od Boha nepochází. Je třeba odlišit to, co je pouze lidské, a tudíž lidsky omezené a malé. Tušíme přece, víme, trváme na tom, komu jsme uvěřili...

Církev na cestě a rozepjatá mezi

Martin Šály rozvrhl své uvažování do sedmi kapitol, jejichž podstatným rysem je církev jsoucí na cestě. Zajímá ho pozice ekklesie rozepjaté mezi něčím. Mezi duchem a uchopitelností, mezi tradicí Ježíše z Nazaretu a tradicí svou, mezi ideálem a realitou, mezi spoluprací se společností a vyčleňováním se z ní, mezi mocí a bezmocí, mezi uniformitou a diverzitou a mezi kontinuitou a diskontinuitou. Autor, katolický teolog se širokým záběrem a vhledem do prostestantské teologie, učení magisteria a Otců, ve své práci poukazuje na církevní univerzalitu i na její různorodost, tzn. na její historicky podmíněná a vyvíjející se společenství. Citlivě, ale zároveň s důrazem odmocňuje lidské představy a mámení o církvi a o tom, co o podstatě a smyslu církve víme a co chceme i nechceme vědět. Jeho rozbor duchovního půdorysu církví podle textu novozákonních knih (např. církev Janova evangelia, církev 1. Petrova listu, církev Listu Židům) je tak trochu detektivním žánrem, který čtenáře udržuje až do závěru knihy v příjemném napětí. Autor dokazuje, že nic, nikdy a nikde není hotové. Vše je v pohybu. Mění se podle dějinných okolností, k dobrému i zlému, tak jako člověk sám.

Dějinné podoby církve

V Šályho perspektivě si doslova říkáte: v této církvi této doby bych chtěl žít a zakotvit svůj život; a tady, v této církvi toho kterého času bych žil nerad. To nejdůležitější, co mi bylo dáno – čas, bych rád trávil v duchovním prostoru poněkud jiných tradic a hodnot. Kdybychom si mohli pomoci licencí z filmařského prostředí, řekli bychom, že autor vytváří dokumentární film o církvi prvních křesťanů přes církev Konstantinovu, Otců, Augustinovu, Řehořovu až po církev velkých reformačních proměn s přesahem do dnešních dnů. Historických ilustrací nabízí celou řadu. Nejde mu pouze o vytvoření jakési galerie toho, co kdysi dávno bylo a co se na nás dívá jako za sklem vystavený artefakt. Martin Šály vede dialog se svými kolegy z úsvitu křesťanského věku a sám nabízí směrovky k novému typu uvažování. Jde mu o církev tohoto času i o církev vítěznou.

Pokračování na Christinet.eu