Efektivita nasazení českého armádního kontingentu v Afghánistánu

Dne 25. února 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky 127 hlasy z 186 přítomných poslanců (46 bylo proti) vládní návrh na vyslání českých vojáků do Afghánistánu. Senát tak učinil již 28. ledna 2004 celkem 51 hlasy z 59 přítomných. Část AČR o síle čtrnácti mužů bude působit v misi ISAF v Kábulu a okolí, další část (tvořená 108 muži 601. skupiny speciálních sil z Prostějova) bude na šest měsíců nasazena do přímého boje proti Al-Kajdě a Talibanu v rámci operace Trvalá svoboda na jihu země. Politická a společenská debata v ČR o tom, jaká pozitiva a přínos a jaké hrozby a rizika může afghánská mise přinést, byla poměrně bouřlivá. Je zajímavé, že ke schválení návrhu musela nejednotné vládní koalici v parlamentu pomoci opoziční ODS (která bývá někdy mediálním mainstreamem kritizována za nacionalismus a izolacionismus). Na efektivitu mise lze přitom nahlížet z různých hledisek.

Charakteristika mise

Čeští vojáci jsou poprvé v historii samostatné republiky posíláni do ostrého boje, což se týká především jednotky vysílané do operace Trvalá svoboda. Doposud se zúčastňovali pouze misí na udržení míru, kde sice často plnili nebezpečné úkoly, nicméně jejich cílem nebyla bezprostřední bojová činnost proti nepříteli. Jednotka speciálních sil je však vyslána do akcí, které mají za cíl zničit guerillové skupiny Talibanu a Al-Kajdy, byť úkoly českých vojáků jsou primárně průzkumného charakteru (což však s sebou nese značné riziko přímého střetu s nepřítelem). Operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom) započala již krátce po 11. září 2001. Její velení mají v rukou USA a jedná se o nejvýznamnější vojenskou protiteroristickou operaci. Přestože se na přelomu let 2001/2002 zdálo, že Afghánistán je v podstatě dobyt a že zdejší islámské fundamentalistické síly ztratily půdu pod nohama, postupem času se ukázalo, že afghánská realita je mnohem komplikovanější.

V relativně rozsáhlých oblastech na jihu země při hranicích s Pákistánem stále operují síly Al-Kajdy a Talibanu, přičemž ani druhá strana hranice není pod efektivní kontrolou pákistánské vlády. Proti těmto skupinám, které navazují na tradice úspěšného odporu afghánských kmenů proti Britům v 19. století i proti Sovětům v osmdesátých letech 20. století, je třeba nasadit speciálně vycvičené vojáky. Speciální síly (např. britské SAS, americké Delta Force či polský Grom) jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů války s terorismem. ČR zde hodlá naplnit závazky vyplývající ze spojeneckého závazku článku 5 Washingtonské smlouvy.

Zatímco velení nad operací Trvalá svoboda mají USA, za operaci ISAF (International Security Assistance Force) zodpovídá od srpna 2003 Severoatlantická aliance (do té doby byla pod velením národních států, střídajících se po půl roce, přičemž původní mandát k operaci dala rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1386/2001). V současné době působí v misi ISAF asi 5 500 vojáků (převážná většina pochází ze 17 členských států NATO). Hlavním úkolem sil ISAF je poskytovat pomoc přechodné afghánské vládě při:

a) zajišťování a udržení bezpečnosti v Kábulu a jeho nejbližším okolí;

b) opětovném budování životaschopného státu na základě závěrů Bonnské konference;

c) stanovení úkolů výcviku a přípravy afghánské policie (vedoucí stát SRN) a příslušníků afghánských ozbrojených sil (vedoucí stát USA).

K dalším významným úkolům pak patří kontrola a řízení kábulského mezinárodního letiště a zajišťování místní bezpečnosti, v rámci operačního prostoru ISAF pomoc programu OSN při odzbrojení, poskytování podpory mezinárodním a nevládním organizacím při humanitárních operacích. Pomoc je také zaměřena na organizování a zajišťování bezpečnosti během klíčových událostí ústavního a volebního procesu vycházejících z Bonnské konference (tato konference stanovila 5. prosince 2001 východiska a základní cíle obnovy Afghánistánu). Současným důležitým cílem ISAF je rozšířit působnost této mise z bezprostředního okolí Kábulu i na sever země.

Čeští vojáci, kteří jsou nasazováni do mise ISAF, budou plnit úkoly, jež primárně nespočívají v přímém bojovém kontaktu s nepřítelem. Jedná se o odřad pro vyhledávání a zneškodňování výbušnin, meteorologickou skupinu a jednoho specialistu k zajištění geografických potřeb Společného operačního centra. V této souvislosti je možné připomenout, že v rámci ISAF (ještě ne pod vedením NATO) působila již dříve česká polní nemocnice (nasazení 150-ti členného týmu se uskutečnilo v Bagramu od dubna do prosince 2002, poté zde působil od února do prosince 2003 chirurgický tým).

Vnitropolitická debata v ČR

Na vyslání českých jednotek do Afghánistánu existoval v průběhu roku 2003 poměrně značný tlak od orgánů NATO a zřejmě i od USA. Nelehká situace vyžaduje nejen obecné proklamace (což by zřejmě byl případ útoku na Irák, kde Američané potřebovali spíše širší diplomatické krytí než vojáky v poli), ale i reálnou podporu. Pro Českou republiku, obdobně jako pro většinu dalších evropských zemí, představuje vyslání vojenského kontingentu do vzdálené a rizikové oblasti v rámci války s terorismem problém ze dvou hlavních důvodů - jednak zvyšuje riziko teroristického útoku na občany či území státu a jednak přichází v době rozsáhlých úsporných opatření ve veřejných rozpočtech. Oba tyto aspekty si uvědomuje i veřejnost.

Kontroverzní atributy mise se projevily i v diskusi mezi důležitými politickými silami v zemi. Za misi se postavili lidovci (až na jednoho poslance), unionisté a po jejím schválení jednoznačně i prezident Klaus (který některým jiným mezinárodním vojenským angažmá příliš nakloněn nebyl). Přestože návrh na vyslání vyšel z vlády, část nejsilnější strany - ČSSD - nebyla vysláním jednotky nadšena (5 poslanců ČSSD v PS se postavilo proti, celkem deset vládních poslanců se zdrželo hlasování). Argumentovala nepotřebností tohoto kroku v době zhoršující se sociální situace i tím, že vyslání těchto vojáků neslouží českým zájmům. V tomto směru se částečně shodovala s nejzásadnějším odpůrcem mise na vnitropolitické scéně, kterým byla Komunistická strana Čech a Moravy. Komunisté protestovali především proti tomu, že operace Trvalá svoboda nemá oporu v Chartě OSN (tj. že nevychází z rezoluce Rady bezpečnosti). V této věci se hodlají obrátit i na Ústavní soud. V jejich odůvodnění odporu vůči misi se objevily rovněž antiamerické a antiimperialistické prvky, jakož i odkazy na ekonomickou nákladnost celého podniku.

Částečně kritický postoj k původním plánům vlády zaujala i ODS, především prostřednictvím stínového ministra obrany Petra Nečase. Její kritika však nesměřovala proti vyslání vojáků jako takovému, ani proti přínosu celé akce českým národním zájmům. Týkala se především finančního a právního zabezpečení celé akce. ODS schválení mise podmínila:

1. Restrukturalizací zahraničních misí v průběhu roku 2004, protože se strana domnívala, že v silách ČR je vést paralelně maximálně dvě zahraniční operace.

2. Vyjmutím 601. jednotky speciálních sil z rámce operační struktury vojenského zpravodajství, protože zákon č. 153/1994 Sb. podle ODS neumožňuje použití zpravodajců k bojovým operacím směřujícím k eliminaci teroristů.

3. Doložením vlády, že má dostatek kvalifikovaného personálu k zajištění tří rotací v rámci operace (ODS varovala před obdobnou blamáží, která byla způsobena nemožností zajistit obměnu personálu v polní nemocnici v irácké Basře).

4. Určením konkrétní kapitoly státního rozpočtu a konkrétní finanční částky, které by umožnily financování operace. ODS odmítla, aby byly finance hledány až v průběhu operace.

Vláda slíbila, že uvedené požadavky splní (např. jednotka speciálních sil bude předána pod velení zástupce náčelníka Generálního štábu, operačního velitele a stálého operačního centra Ministerstva obrany ještě před vysláním do mise), a poslanci ODS návrh na vyslání podpořili.

Financování misí AČR v zahraničí

Debata kolem financování této konkrétní mise poukázala na obecnější rozměr problému finančního zabezpečení pobytu českých vojáků v zahraničí. V situaci, kdy jsou vládní prioritou úspory ve veřejných rozpočtech, je pro mise, s nimiž se v předchozím rozpočtovém roce nepočítá, obtížné najít prostředky. Vyslání 6. polní nemocnice do Afghánistánu muselo být v letech 2002-2003 hrazeno ze státních dluhopisů, přičemž za tímto účelem musel být přijat zvláštní zákon. Při loňském vyslání polní nemocnice do Iráku se počítalo i s finanční výpomocí Spojenců.

Současná afghánské mise (která de facto má dvě oddělené části, tj. síly pro ISAF a pro Trvalou svobodu) rovněž nebyla předpokládána, a proto pro ni nebyly vyčleněny prostředky. AČR počítala pro rok 2004 pouze se dvěma většími kontingenty, a to v rámci operace Joint Guardian v Kosovu (především se jedná o příslušníky společného česko-slovenského praporu KFOR) o síle cca 400 vojáků a v rámci operace mezinárodního společenství v Iráku, kde je nasazeno 80 vojenských policistů. Menší skupiny jednotlivců z řad AČR působí i v dalších misích. Celkové náklady na zabezpečení všech zahraničních misí měly v roce 2004 činit 1 010 361 000 Kč.

Aktuální náklady obou nových afghánských misí však byly ministerstvem obrany spočítány na 286 440 000 Kč, z toho na jednotku speciálních sil do operace Trvalá svoboda připadá 176 186 000 Kč a na kontingent AČR v rámci ISAF 110 254 000 Kč. Vláda se zavázala, že náklady na vojáky v rámci ISAF budou řešeny v rámci vnitřních přesunů již přidělených prostředků ministerstva obrany a úsporou prostředků tamtéž. Otázkou zůstávají i prostředky na transport. Kontingent v ISAF je logisticky nesamostatný a logistická podpora bude řešena prostřednictvím ISAF. Transport by však mohli podle ministra Kostelky zaplatit spojenci (pravděpodobně proplacením prostředků ukrajinským civilním společnostem, které mají velkokapacitní letouny). Z rozpočtových prostředků půjde přinejmenším i část nákladů na zabezpečení průzkumníků, další finance budou řešeny ministerstvem financí (ministr Kostelka však v PS PČR přislíbil, že na vládu se obrátí jen v případě nepředvídatelných skutečností). Do popředí se dostala i otázka, zda neomezit počet vojáků v Kosovu a z ušetřených peněz financovat jednotku v Afghánistánu.

Otázku, zda jsou prostředky vynaložené na zahraniční mise (a zvláště na poslední afghánskou) účelné, je problematické jednoznačně zodpovědět. Na jednu stranu je zřejmé, že za podobnou sumu investovaných prostředků by aktuálně bylo možné pořídit řadu potřebných věcí veřejného zájmu, na straně druhé je však třeba zohledňovat soudobou bezpečnostní situaci a hrozby a rizika pro Českou republiku v delším časovém horizontu. V současnosti vydané prostředky se mohou v delším časovém horizontu zúročit jak v zamezení šíření terorismu z jednoho z jeho nejvýznamnějších lůn, tak i v získání pověsti věrného spojence a tudíž i morálního kapitálu k vyžadování plnění spojeneckých závazků od jiných zemí. Nezanedbatelné je i nabytí bojových zkušeností pro případné další operace.

Rizika vyplývající z nasazení vojáků v Afghánistánu

Na druhou stranu však v kontextu soudobé situace nemá smysl zastírat, že nasazení českých vojáků v Afghánistánu může přinést i negativa. ČR podstupuje určité riziko, a to nejenom ve smyslu možných zranění a ztrát na životech nasazených vojáků. V době psaní tohoto textu se ukazuje, že možným důvodem teroristického útoku v Madridu 11. března 2004 byla zřejmě pomsta Španělsku za jeho podporu USA v irácké kampani (což však není definitivně potvrzeno). Nehledě na to by i české území mohl zasáhnout jako výraz pomsty a zastrašení teroristický útok realizovaný některou ze složek světové islamistické sítě. Proti ČR je v kontextu jejího spojenectví s USA ve válce proti terorismu vyhlášena již delší dobu svatá válka - džihád. Dne 23. února 1998 zveřejnila Světová islámská fronta (vedená Usámou bin Ládinem) fatwu, tj. výzvu k náboženskému boji proti židům a křižákům. Na ČR se nyní vztahuje i fatwa talibánských učenců o nutnosti vyhlásit džihád každému, kdo se zúčastní útoku na Afghánistán.

Na druhou stranu ČR pro islamisty není až tak prioritním cílem, což vyplývá z její geopolitické pozice menšího státu a stále relativně malého příspěvku do boje s terorismem (např. ve srovnání s Polskem). Současná politická reprezentace není ve válce proti terorismu natolik viditelná, jako byl např. na mezinárodním poli Václav Havel; premiérem již není Miloš Zeman, který vyprovokoval v arabském tisku bouřlivé projevy nesouhlasu přirovnáním Jásira Arafata k Hitlerovi. Ač to může znít do určité míry vypočítavě až cynicky, právě nepříliš halasná, avšak reálně ne zcela zanedbatelná a pro spojence alespoň částečně účinná podpora protiteroristického úsilí může ČR zajistit pozici státu, který je schopen dostát spojeneckým závazkům, a současně eliminovat hrozbu, že bude jedním z nejvíce se nabízejících cílů. Afghánská mise se v celkovém kontextu jeví jako přínos české bezpečnosti, protože je důstojným plněním role členského státu NATO.