Editorial

Svatováclavské oslavy se ani letos neobešly bez drobného výjevu ze starého a již poněkud vyčpělého soudku kulturního boje. Tomáš Halík vystoupil proti hlavě státu a jeho projevu na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, a to v osobní roli, byť jakožto mediálně nejznámější tvář římské církve u nás může svůj soukromý status opírat o jistý počet přívrženců.
Protiklausovské ohrazení se bylo, též v dobré tradici, velmi osobní. Protesty Tomáše Halíka se nesly trojím směrem.
Za prvé: Václav Klaus nepatří k oltáři při poutní katolické mši. Bohoslužba je čistě náboženská záležitost a politici by měli sedět na židli mezi laiky. Hrozí spojení „trůnu a oltáře“.
Za druhé: Prezidentovi se nedá věřit, že by své poselství myslel upřímně. Jeho postoje jsou nekonzistentní. Navíc je velmi problematický jeho konzervatismus, jak dokazují především výroky jeho poradců a stoupenců.
Za třetí: Václav Klaus nerozumí současné církevní na­uce, neboť jeho útok na ideu křesťansko-sociálního státu a hledání partnera v „konzervativně-neoliberálním“ odporu nemůže najít v současné církvi vstřícnou odpověď.
Tolik ve vší stručnosti Tomáš Halík. K tomu lze podotknout následující:
První výhrada je zavádějící a značně přehnaná. Spojení „trůnu a oltáře“ je klišé a ani největší skeptikové z pokrokářského tábora by se ho snad dnes neobávali. Klaus byl pozván na slavnost jako hlava státu, který svatého Václava ctí jako svého zakladatele, jeho projev byl v tomto ohledu zcela košer, řečeno po židovsku. To dokládá konečně i prohlášení českých biskupů.
Na druhé výhradě je možná drobet pravdy. Může být pravda, že osobní vztah Václava Klause ke katolické církvi je v určitém vývoji, a to směrem k její hlubší akceptaci. Bůh suď, ale pokud je to pravda, křesťan by to měl spíše uvítat. Konzervatismus některých Klausových stoupenců je opravdu někdy na hranici snesitelnosti: nese ovšem prezident za všechny formy tohoto způsobu myšlení v této zemi odpovědnost?
Třetí upozornění křesťanského teologa je snad nejvážnější a mělo by vést Václava Klause k zamyšlení. Dovolávat se církve jakožto spolubojovníka proti pokrokářům a modernistům je takřka nemožné, a sociální nauka církve jako jakási „třetí cesta“ je pouze jedním z důvodů. I současná katolická reprezentace, a to celosvětově, je přes všechny konzervativní snahy Jana Pavla II. a jeho nástupce hluboce vnitřně rozdělenou institucí, vedenou k mnoha rozhodnutím nejen tradičními náboženskými instinkty, ale též inklinací k moderním politickým trendům. Pravá skutečnost může ale ležet ještě hlouběji: věrnost osobě Ježíšově a jeho učení skutečně neznamená vést primárně boj proti těm, kteří „špatně myslí“. Křesťané se spíše neustále ptají, na jakém místě v jejich konkrétních situacích by stál jejich Mistr – a to není vždy tak jasné a jednoznačné.
Celá záležitost má ještě jeden rozměr, který – přes veškeré rozdíly – Halíka a Klause spojuje, a to i přesto, že by zřejmě oba pánové proti takové představě protestovali. Oba se totiž snažili, Halík na počátku 90. let, Klaus možná dnes, církev intelektuálně vyprovokovat, či ještě přesněji řečeno, pokusit se pro ni formulovat jakýsi rozumný program. Tomáš Halík byl v tomto směru v porevoluční církvi de facto neúspěšný. Jak znám církev, je tak zvláštní a do značné míry intelektuálně neuchopitelnou institucí, že podobně neúspěšný může být v tomto úsilí i tak razantní a pracovitý státník, jakým je Václav Klaus.

* * *

Toto číslo Kontextů je poněkud atypické. Velká část textů je věnována Polsku, a to nejen v tematickém bloku nazvaném příhodně „Na východ od Západu, na západ od Východu“ (s. 20–78), ale i následujících rubrikách Reportáž a Rozhovor (s. 79–102). Číslo vychází za podpory Polského institutu v Praze, s nímž CDK již delší dobu úspěšně spolupracuje.  Polské texty vybral a edičně připravil Maciej Ruczaj (více viz jeho Úvodní slovo na s. 20). Dalšími dvěma hlavními tématy tohoto čísla jsou Evropa a finanční krize (s. 3–19) a připomenutí nedávno zesnulého literárního vědce a spisovatele Mojmíra Trávníčka (1931–2011), dlouholetého autora a spolupracovníka CDK (s. 103–114).