Editorial

Nemá smysl na tomto místě psát o volbách – letošní páté číslo Kontextů jde do tiskárny v týdnu před volbami. Čtenáři tak již vědí, jak vše dopadlo, jaká vládní většina se rýsuje a kdo zůstane v opozici. A to týden před volbami neví ani politolog, byť by to pro většinu lidí bylo jediné přijatelné ospravedlnění jeho profese.
Co ale tyto volby nerozlousknou, protože to není tématem předvolební debaty a strany s tím před voliče nepředstupují, je otázka podoby budoucích hlavních politických střetů. A těmi, ať se nám to líbí nebo ne, přestává být otázka přímých či nepřímých daní či téma poměru mezi státním a soukromým v hospodářství. Na to se zřejmě máme už moc dobře, abychom se o to utkávali až do hrdel a statků.
V současné politice jde stále více o něco jiného. Aniž to kdy bylo formulováno jako koherentní politický program, s nímž by jeho zastánci otevřeně vystoupili před voliče a získali si jejich důvěru a mandát – požadavky progresivistické levice jsou namísto toho prosazovány salámovou metodou, kousek po kousku.
Klíčem je spor o to, jak chápeme společenské nerovnosti (jejich většinu) – zda jako přirozené, nebo umělé, a tedy odstranitelné. Levicový progresivismus má vrozené nutkání všechny nerovnosti odstraňovat. Nejde přitom o staré známé politické nerovnosti v podobě překážek ve výkonu volebního práva, ovládání národa jiným národem či nerovného přístupu k občanským svobodám. Jde o nerovnosti způsobené nerovnoměrnou distribucí moci, přičemž mocenské vztahy hodné transformace jsou progresisty spatřovány všude – v manželství, rodině, škole, kultuře, zaměstnání, jazyce… Zdaří-li se odstranit nerovnosti, konečně zanikne starý, podlý svět a otevře se cesta k marxovskému skutečnému člověku, rousseauovskému člověku nezkaženému společností apod. K tomu je však třeba zničit patriarchální systém bílého heterosexuála. Ten se už dnes nepyšní největším civilizačním výkonem lidské historie, naopak, má se stydět za všechny nepravosti světa a snažit se je odčinit tím, že zcela rozpustí svou identitu.
Konzervativní odpůrci oproti tomu stojí na pozici Rio Preisnera, který žádal, abychom přijali skutečnost jako skutečnou, realitu jako reálnou. K tomu ovšem patří přitakání, že do mnohých věcí nemá politika vůbec zasahovat, ale má je ponechat samovolnému vývoji; že mnohé nerovnosti jsou přirozené, funkční a potřebné.
Stát vedený progresivistickými elitami, a to nejen v politice, ale i v soudnictví, na univerzitách, v mé­diích, však tlačí na pilu, a to stále víc. Skrze doktrínu neustále bobtnajícího seznamu lidských práv už nemáme právo pouze na život, ale na šťastný život. K němu může patřit i právo na placené volno v zaměstnání kvůli ošetřování psa, nárok homosexuálních párů adoptovat dítě, právo na připojení k internetu, právo intersexuálních mužů jít na ženský záchod, právo rodičů změnit pohlaví tříletého dítěte, právo vyžadovat uznání toho, že nemám žádné pohlaví, právo žen domáhat se politicky zastoupení ve vedení soukromé firmy, právo státu indoktrinovat děti v otázkách genderové a zelené utopie i proti vůli rodičů, zkrátka cokoli si zamanete a je dostatečně nové a pokrokové. Změna je v tom, že tato „práva“ jsou stále častěji formulována jako povinnosti, které má a musí veřejná moc vymáhat – aby odstranila nerovnosti a vy­budovala „new brave world“.
Tento spor má potenciál zcela překreslit dnešní politická spojenectví a protivenství, jak ostatně můžeme pozorovat již dnes. Konzervativci zde stojí před úkolem, kterým je bez jakéhokoli patosu záchrana civilizace. Proti tomu může být brzy otázka, jestli povede naši vládu estébák či jestli zneužívá politickou moc pro vlastní obohacení, jen drobnou lapálií a kuriozitou do historických kvízů.