Editorial

Nedávná návštěva Benedikta XVI. aktualizovala mnoho otázek spjatých se starodávným papežským úřadem i s jeho novými funkcemi a podobami:
Za prvé: papežové se od Pavla VI. stali poutníky svého druhu, čímž obohatili tradici putování do Říma k hrobu apoštolů i jejich živému nástupci. Papežové sice neputují „o holi a bosky", jejich poutě k národním církvím jsou spíše státními návštěvami s duchovním programem, který je naplánován do nejmenších podrobností a jištěn silnou ochrankou, gesto „vycházení z Říma" je přesto symbolické a významné. Toto gesto ovšem nemusí znamenat, že se papežství místním církvím podřizuje, spíše naopak. Poutě nemusejí znamenat oslabení kuriálního centralismu, i když jistě římského biskupa polidšťují.
Za druhé: místní katolické církve jsou sice ponořeny do vlastního kulturního prostředí, přesto nejsou uchráněny jisté amerikanizace. Vše připomíná příjezd hvězdy populární hudby (v této souvislosti připomeňme, že Jan Pavel II. blahé paměti nazpíval ve vysokém věku CD jakýchsi duchovních šlágrů). Hotely se připravují na nával, deníky se předbíhají, kdo přinese pikantnější historku, ladí se hudební nástroje. Dokonce i v tak podezřele sekularizované zemi, jako je Česko, se papeži-hvězdě dostává v médiích značného prostoru, a to dokonce bez pověstné haškovské ironie. Všechny zajímá, že Ratzinger rád sladké - jako by zapomněli například na to, že je v zásadních náboženských záležitostech rozhádaný s dobrou třetinou světových teologů.
Za třetí: jednou z velmi silných idejí, s níž papežství dlouhodobě operuje, je myšlenka jednoty, určitého svorníku církve, církví, ba celého lidstva. V době, kdy se lidé uzavírají do zájmových spolků nebo - v horším případě - sami do sebe, jest to idea více než potřebná. Jen škoda, že zůstává stále velmi daleko za realitou. Papež možná sjednocuje katolíky, a to jen některé, a několik skupin katolizujících protestantů. Pro velké skupiny křesťanů je to stále spíše rozdělující nositel úřadu, který se velmi vzdálil od své původní rybářské evangelní podoby. V případě současného papeže je tu přítomna navíc i zřetelná kritika moderního světa, jež je už světelné roky vzdálena vstřícnému programu aggiornamenta, popouzejícímu dnes konzervatice všeho druhu.
Za čtvrté: zdá se, že při všech novinkách (papež ve vysokém věku cestuje, je to intelektuál, který má nastudovaného Luthera a diskutuje s postmoderními filozofy, nenosí tiáru a nemluví parlamentům a vládám do řemesla) jsou tu znovu staré známé věci, tak milé lidové zbožnosti. Papež přiváží soše zlatou korunku, shovívavě přihlíží ke svému portrétu na obalu od sušenek, pronáší moudré věty, skoro jako z katechismu. Je to velmi lidské a velmi, velmi katolické.
Oponentů a chytrých kritiků je při papežově cestě pramálo. Jindy kritičtí kněží navléknou kolárek, intelektuálové mají vážnější starosti s neskladným prezidentem, politikové přemýšlejí o barvě kravaty a o tom, zda papež ve skutečnosti není psychotronik a neuvidí v jejich duši nějaký ten škraloup. A církevní historikové se raději dívají do dávných dob - prý méně citlivých, méně nepřehledných.