Editorial

Z šestého čísla Církevních dějin zasluhuje pozornost především blok čtyř původních článků, které mají teoretický charakter. Stanislav Balík uvádí soubor dotazů, jejichž zodpovězení by mohlo prospět „církevním“ i „profánním“ soudobým dějinám, tj. otázek souvisejících s povahou komunistického režimu i s církevní reakcí na jeho praxi. Autor rovněž zmiňuje dva konkrétní případy, které mohou představovat badatelské oříšky: sekularizační proces, který se někdy příliš spojuje s ateizačními komunistickými praktikami, a kulturní boj, který je často redukován na Bismarckovu podobu Kulturkampfu. Jan Horský se zamyslel nad potřebným rozlišením mezi církevními dějinami a dějinami náboženství, které považuje za dva různé způsoby nazírání. Dějiny myšlení českého protestantismu na přelomu 19. a 20. století jsou posléze polem, na němž rozvíjí nejen úvahu nad konfesionalizačním úsilím významných evangelických osobností, ale i nad napětím mezi jednotlivými „diskursivními útvary“, a vlastně i uvnitř nich. Liberální teologický postoj tu stojí nejen proti neoortodoxii, ale je navíc vsazen do kontextu masarykovského humanismu, nehledě k problému, který nastává, když si uvědomujeme metaforické a alegorické významy textů, které mohou stát proti sobě jen zdánlivě. Zdeněk Nešpor se pokusil vystihnout vztah mezi historií a náboženskou sociologií, respektive jejich možnou spolupráci, která dnes není zdaleka samozřejmá. Podnětně vyložil oblasti, které mají značný význam pro historická bádání – sčítání lidu, výzkumy religiozity a podnětnost sociologických pojmů i konceptů, případně teorií. Tomáš Petráček provedl sondu do textu papeže Lva XIII., který je věnován církevním historikům a pěstování tohoto oboru. I když dnes působí některé z leoninských principů poněkud zastarale, Petráčkův výklad napomáhá správně porozumět době, kdy vznikly, době vzepjatého historismu a době „římské“ otázky. Petráček se nakonec přimlouvá za chápání dějin jako nutné součásti společenské terapie.

Tímto blokem (a samozřejmě nejen jím) chceme otevřít diskusi, kterou považujeme za zásadní: Jaká byla povaha církevních dějin v minulosti a jak je můžeme pěstovat dnes? Z uvedených článků lze konstruovat i jisté teze: všechny se přimlouvají za obezřetnou, i když nutnou mezioborovou spolupráci, za pečlivé zvažování pojmů a jejich rozlišování, za kritickou analýzu textů, které mohou být někdy velice „zrádné“, a především za formulování problémů, které se objevují na úrovni jednotlivých oborů i na úrovni mezí našeho poznání. Ve směru těchto tezí se chce ubírat i časopis Církevní dějiny v příštím roce, a to ve spolupráci s dalšími institucemi a pracovišti (za všechny lze jmenovat například projekt „Náboženské kultury v Evropě XIX. a XX. století“, který je v současnosti řešen na půdě Fakulty humanitních studií UK, nebo akce a aktivity Institutu ekumenických studií a ETF UK).

Je rovněž milou povinností poděkovat za celou redakci čtenářům, přispěvatelům i překladatelům tohoto ročníku a popřát všem sílu i dobré nápady v novém roce.