Editorial

Nové publikování knihy Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna (Academia, 2011) a posléze Kolymských povídek Varlama Šalamova (G plus G, 2012) odůvodňují hlavní blok tohoto čísla Církevních dějin, věnovaný olbřímí a přitom kontroverzní postavě A. Solženicyna – analytický článek Davida Rowleye doplňuje starší rozhovor se spisovatelem a především několik domácích reakcí na vydání Gulagu (Ivana Ryčlová, Jan Holzer, Radomír Vlček, Lenka Kryčerová).

Solženicyn je složitá osobnost a jeho život i dílo vybízí k zodpovězení obtížných otázek, které se týkají zvláštního vývoje Ruska po bolševické revoluci i po rozpadu SSSR, vztahu východu a západu a jejich hodnotové výměně v moderní době, různých podob nacionalismu a konečně i postavení spisovatele v totalitních i posttotalitních společnostech. Není snad úplně nemístné srovnání Alexandra Solženicyna a Václava Havla: při veškerých rozdílnostech, v nichž nikoli nedůležitý je Havlův vztah k humoru i ironii, je možné stopovat podobnosti i analogie. Jakoby v obou spisovatelích-intelektuálech byla zabudována touha se vyjadřovat politicky a zasahovat do celospolečenského dění touto formou, oběma to bylo navíc umožněno ve vrchovaté míře. Spojuje je též například kritika západní civilizace, postižené vyprázdněním ducha, i jistá ostražitost k demokratickému sytému prostředkovanému stranickou politikou. I když se Solženicyn se v těchto záležitostech vyjadřoval více s použitím křesťanského a „nacionalistického“ slovníku, paralelu a její příčiny je jistě legitimní hledat.

Jisté vysvětlení zaslouží též pravidelné zařazování textů s islámskou problematikou, v tomto případě historické studie britského autora, rozhovoru s francouzským filosofem a – implicitně – i článku brněnského politologa. Redakce považuje toto téma za mimořádně palčivé a vysoce aktuální, ať již z hlediska mezináboženského dialogu, nebo z hlediska politických konsekvencí u znovuprobuzených náboženských fenoménů. Střední cesta se zde hledá neobyčejně nesnadno – situace vyžaduje stálé rozlišování mezi náboženskými naukami, jejich proměnlivou cestou dějinami a právě oním současným stavem, který potřebuje vysokou míru porozumění a pochopení. Jak říká Rémi Brague v otištěném rozhovoru: náš velký problém v dialogu s islámem je někdy vlastní intelektuální lenost!

Za pozornost stojí i vzpomínka německého politologa a historika Hanse Maiera, který mimochodem nedávno vydal své paměti. Připomíná událost, která slaví padesátiny, tedy II. vatikánský koncil (1962–1965). Kardinál Tomášek jej označil za Letnice 20. století a i po těch letech se zdá, že měl ve svém metaforickém vyjádření pravdu. Po letnicích však obvykle přichází poměrně dlouhé období všednější každodennosti…