Editorial

Dne 3. března, na 3. neděli postní, byl v kostelích českých a moravských diecézí čtenPastýřský list biskupů k majetkovému narovnání, který jednoduchými slovy vysvětluje věřícím základní principy vyrovnání státu a církve. I když žánr pastýřského listu není a nemůže být akademickou studií či právním rozborem, přidržme se jeho vyjádření. I proto, že stručně vystihuje podstatné rysy přijaté změny. 

Jedná se sice o okružník k „majetkovému vyrovnání“, implicitně však z něj vyplývá, že církevní autority jsou si dobře vědomy, že se změny nebudou týkat pouze majetku a že jde ve skutečnosti o něco jiného, totiž o formu hospodářské odluky státu a církve. Při této formě odluky jde především o to, aby se církev spravovala a financovala sama bez přímé státní podpory.

Biskupové v listu stručně připomínají panování komunistického režimu, který brzy po své instalaci podřídil církev svému dohledu. I při jistém zjednodušení je jádro tvrzení výstižné. Církev byla během komunistického čtyřicetiletí skutečně v jakémsi područí a křesťané, především katolíci, byli občany druhé kategorie, a to i prostřednictvím zákonů o hospodářském „zabezpečení“ církví. Projevilo se základní pokrytecké smýšlení vládnoucích vrstev oné doby (s malým vybočením v období pražského jara), že se stát proklamativně zavázal finančně církvi pomáhat, ve skutečnosti ji však okradl a poté jí jednoznačně a mnohdy nekompromisně škodil.

Autoři textu dále shrnují dlouhou cestu, která vedla od revoluce 1989 až ke schválení podstatných dokumentů. Kritizují délku trvání politických jednání i některé problematické návrhy (zřízení veřejného fondu, který systémově prosazovala ČSSD). Tato pasáž obsahuje i ekumenický aspekt celého projektu, který má být ukázkou velkorysosti církevních představitelů (došlo k bezprecedentní dohodě napříč všemi církvemi). List sice nezmiňuje opoziční hlasy uvnitř těchto církví ani uvnitř církve katolické, ale to nic nemění na podstatě věci, že totiž k dohodě legitimních církevních reprezentací opravdu došlo.

Biskupové si uvědomují, že zvolené řešení nebude snadné, že jim spíše přibude starostí a že „ponesou velkou zodpovědnost“. Tato část je svého druhu apologetická, ale je nesena současně i v optimistickém duchu. Je svědectvím, že si církevní reprezentace skutečně uvědomuje, že zvolené řešení bude značně náročné a že bude vyžadovat dovednosti v záležitostech, s nimiž mnohé církevní instituce, především farnosti, nemají zkušenosti. Zde by byly velice zajímavé detaily, které pastýřský list nedovoluje zmínit. Zůstává totiž otázkou, jaké formy zvolí církevní představitelé pro správu majetku a jaké mechanismy nastaví, aby byly svěřené statky spravovány hospodárně a účelně a aby se s přidělenými finančními prostředky neplýtvalo. Odkaz na slova papeže Benedikta XVI., který vyjadřuje úmysl jednat s majetkem a v celém hospodářském odvětví na základě „principu bratrství a v rámci logiky daru“, se sice pěkně poslouchá, realita však bývá o něco složitější. Hodnocení toho, jak se nakládání s majetkem a vůbec hospodářská činnost církvi zdaří, není však možné nyní, ale až v horizontu dalších desetiletí.

Pokud bych měl shrnout historické aspekty přijatého zákona a plánovaných změn, asi by stačily tři body:

1) Přijatá forma hospodářských vztahů státu a církve není ideální, vyjadřuje však „spravedlivé narovnání“ alespoň jistým, nedokonalým způsobem. Tuto cestu si zvolila samotná katolická církev (a další církve se k ní přidaly), i když bude náročnější, nepohodlnější a v mnohém problematičtější, než by bylo pokračování současného stavu. Církev se tímto rozhodnutím znovu přihlásila ke koncilnímu důrazu na co nejvíce svobodnou instituci, působící na úrovni podobných občanských struktur.

2) Proces přijímání tohoto zákona byl sice zbytečně dlouhý, ale přece jen způsobil, že se nakonec zvolilo průchodné a jasné řešení a navíc se mohly projevit jisté strukturální společenské momenty – jak na straně církevní, tak na straně „státu“ a především na úrovni politických stran. Ukázaly se staré antikatolické resentimenty, které sice trvale bytují především v české sociální demokracii a vůbec levicových politických uskupeních, ale také v jistých pozůstatcích českého pokrokářství a „národovectví“. (Politicky zajímavé je to, že zákon byl prosazen vládou, která je sice stále na hranici bytí a nebytí, ale prakticky se ukázala v řadě ohledů, nejen ve věci majetkového vyrovnání, jako akceschopná.)

3) Menšinové církevní opozici (autoři petice proti přijatému zákonu, někteří kněží obávající se změn), která se přijatého zákona obává, v zásadě nelze dát za pravdu. Církev nakonec nezbohatne, spíše zchudne. Přibude jí navíc potíží, protože se bude muset učit nové věci. Odpadne neustále se objevující námitka, že platy duchovních „platí daňoví poplatníci“. I když bude současná generace zřejmě ovlivněna tvrdou socialistickou rétorikou a zvolenými příměry (církev prelátů natahujících ruku po měšci zlaťáků), lze oprávněně doufat, že v budoucnosti může přijatý zákon spíše nést pozitivní ovoce – a to zejména v pozitivnějším vztahu české společnosti ke křesťanství jako takovému.