Editorial

Církevní dějiny vstupují do nového ročníku 2014 se dvěma změnami. V první řadě v něm vyjdou čtyři čísla namísto dvou, což umožní prosazení vyšší aktuálnosti a nesborníkového charakteru časopisu. Druhou je skutečnost, že všemi čtyřmi svazky bude prolínat zájem o tzv. politická náboženství, tedy zájem o nástroj, kterým je možné uchopit svět diktatur či totalitních režimů ve 20. století. V tomto prvním čísle zahajujeme téma článkem Henka Kerna s názvem Revoluční mystika, který se věnuje nejen konceptu politických náboženství s jeho přednostmi, ale též konkrétním projevům ruské bolševické revoluce v ideologických, sociálních a rituálních souvislostech. Tento text je možné chápat i jako příspěvek redakce k domácím debatám o povaze komunistického režimu, o charakteru institucí zkoumajících soudobé dějiny a o možnostech odborných přístupů k reáliím politických anomálií. Snad bude vhodné z tohoto článku ocitovat pasáž, v níž se konstatují možnosti užívaní konceptu politických náboženství: „Diktatury, o nichž tu hovoříme, sdílely velmi specifi cký rys v tom, jak jejich vůdci i jejich stoupenci vykazovali jednostranně zaměřenou a fanatickou oddanost určité politické ideologii. Z tohoto hlediska byl obnoven jako lepší a vhodnější označení pro tento význačný typ politických režimů koncept politického náboženství. Na jedné straně tento koncept uznává skutečnost, že ani při uplatnění všech dostupných moderních prostředků masové mobilizace by žádná diktatura nebyla schopna dosáhnout naprosté kontroly celé společnosti. Ale na straně druhé osvětluje tento koncept fakt, že určitá politická hnutí se vyznačují schopností vytvářet výjimečně vysokou míru obětavé oddanosti a motivace svých následovníků a stoupenců, a to způsobem, který překračuje racionální chování založené na praktickém smyslu a vykalkulovaném vlastním zájmu. Přestože tvrdá moc nějaké politické diktatury může mít dlouhodobě daleko k dokonalosti, měkká moc politického náboženství bude nutit lidi k extrémním aktům uctívání, obětování a sebeobětování.“ (s. 11) Vracíme se však na stránkách časopisu ještě jednou k problémům antiklerikalismu, a to dvojím způsobem. Publikací textu Laurence Colea o Rakousku jako poslední baště protireformace a čtyřmi příspěvky z kolokvia o českém antiklerikalismu (Hanuš, Balík, Fasora, Štaif), které proběhlo na podzim minulého roku v rámci projektu GAČR Český antiklerikalismus 1848–1948 a věnovalo se antiklerikalismu v politice, školství a tisku. Antiklerikalismus není, jak se zdá, pouze historií. V českém prostředí je přítomen masivním způsobem v případu tzv. církevních restitucí, ale i v mnoha dalších. O to více je zapotřebí porozumět tomuto fenoménu v jeho historickém kontextu. O jistou aktuálnost se toto číslo snaží také zařazením mezinárodní diskuse o trhu a morálce a esejem o tom, zda knězem dnešní doby není náhodou detektiv. Nejde o to, že špičkový profesionál může být i knězem (otec Brown u Chestertona), ale o to, že detektiv dokáže vnést do naší mysli řád a umí objasnit smysl věcí.