Editorial

Šedesátileté výročí Akce K, při níž byly na jaře v roce 1950 z rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ přepadeny kláštery a jejich obyvatelé buď převezeni do koncentračních táborů, nebo rozehnáni „do světa", umožňuje nejen připomínku této smutné a pro mnohé tragické události, ale též úvahu nad zvláštnostmi režimu, který tu po čtyřicetiletí bytoval. Především je zde ona počáteční kombinace touhy po moci, naprostého podřízení sovětskému modelu anulujícímu sofistikované marxovské poučky ve prospěch teroru - přinejmenším do roku 1953, ale spíše ještě déle, a v neposlední řadě naprosté převahy politické praktičnosti, upřednostňované před buržoazním právem. To bylo totiž mimochodem pro tehdejší komunistickou elitu nejen výrazem pomýlenosti západního myšlení, ale rovněž a především zbytečně náročným intelektuálním systémem. Občanská válka, kterou komunisté rozpoutali proti významným složkám vlastního obyvatelstva po roce 1948, měla v sobě nejeden paradox. Státní aparát bojoval proti údajné národní zradě (Vatikánu jako cizí, nepřátelské mocnosti), přitom veškerou národní politiku odevzdal Moskvě. Na jedné straně doslova fyzicky likvidoval nepohodlné biskupy, kněze a mnichy, na druhé straně vynaložil značné úsilí na to, aby vybudoval národní církevní struktury a novému režimu loa­jální duchovenské organizace. Svými monstrprocesy sice vzbuzoval strach, rozlézající se do nejtenčích vlásečnic společenského organismu, už v té chvíli však zakládal nutnost obalovat své úmysly a cíle do neživotné ideologie, které nakonec nevěřili ani samotní její strůjci. V tomto smyslu se jeví komunistický režim nikoli jako předem promyšlený, strategicky naplánovaný systém, ale spíše jako pomýlený a vnitřně rozporuplný pokus o tragickou zápletku dějin, v níž její strůjci naprosto nevěděli, co činí. (A někteří z nich to bohužel neví dodnes.)

Říci tuto pravdu dnes není vůbec žádný výkon, ba žádný problém. Komunismus jistého typu patří minulosti a říci o něm pravdu neposkytuje nikomu žádný mravní kredit. Proto se vystavují opoždění kritikové tohoto systému v současné české politice námitce, že pro snad oprávněnou obavu z reziduí komunismu nebudou schopni pochopit klíčová nebezpečí současnosti. Ale jaká to jsou, to je ta otázka! Režim revoluce a boje proti třídnímu nepříteli se zdá být přece jen lehčí hádankou než komplikovaný svět, v němž je nám dáno žít v přítomnosti. Pro jedny je znovu na obzoru ruské nebezpečí, ruský medvěd znovu se rozhlížející po okolí ve svých obnovených imperiálních tužbách - to je docela lákavá představa o opakující se historii, jíž v posledních letech podlehl už nejeden český intelektuál. Je to ale možná filozofický i „zkušenostní" omyl. Pokud je z dějin nějaké poučení, mohlo by znít takto: v osudech lidí i národů se znovu vždy dějí nové věci a vždycky hrozí nová, nečekaná nebezpečí. Proniknout do vlastní přítomnosti a uvidět případné hrozící problémy vyžaduje opravdu něco jiného než pouze pohled nazpět do spletitých a temných uliček historie. A za druhé: stará křesťanská moudrost (o jejíž pochopení jistě prosili i zmínění řeholníci v koncentrácích) tvrdí, že anděl lži a klamu se halí do roucha světla. Tento skvostný obraz má v sobě hlubokou aktuálnost navzdory času. Kdo dnes umí rozlišit pravdu, která vnitřně stále září, od těch, které vnitřně potemněly?

Ale abychom nemluvili v hádankách. Připomínka Akce K v sobě nese ještě jedno poučení, a to kupodivu o existenci jakési historické spravedlnosti. Na pražský arcibiskupský stolec v těchto dnech nastupuje dominikán, tedy nositel tradice, která byla být před šedesáti lety vyhubena. Divné to věci dějí se navzdory lidským plánům.

Jiří Hanuš