Editorial

Zhruba před rokem jsem na stranách tohoto časopisu napsal, že česká politická scéna se silně barbarizuje a kulturně upadá (Kontexty 4/2010). Nemyslel jsem tím její každodenně viditelné znaky, jako jsou nevybíravé útoky a malicherné spory, korupce a do očí bijící prospěchářství, ale spíše celkovou skladbu politické reprezentace, její kulturní a intelektuální úroveň. A také její vztah ke kultuře a vzdělanosti obecně, jež jsou v žebříčku jejích priorit vždy spolehlivě na jednom z posledních míst. Jistě nebudu sám, kdo prožívá v poslední době stále intenzivnější pocit, jako by se dnešní svět politiky se světem kultury a vzdělanosti zcela míjel, jako by to pro politiky byly jakési paralelní a vzdálené vesmíry. Snaha uvalit vyšší daně na knihy, časopisy a kulturu obecně mě proto nijak zvlášť nepřekvapuje, spíše se mi zdá logickým pokračováním nastolených trendů.

Překvapuje mě něco jiného, totiž že tento necitlivý přístup ke kultuře, vzdělanosti a hodnotám obecně prosazují politici, které jsem v rámci českého politického spektra vždy považoval spíše za intelektuální elitu, za konzervativní a přemýšlivé: premiér Petr Nečas, kdysi čtenář i přispěvatel Revue Proglas, o němž se mluvilo jako o nadějném představiteli křesťanského (konzervativního) křídla v ODS, ex-lidovec (a tedy nejspíš katolík) Miroslav Kalousek či předlistopadový disident Saša Vondra, kterého si pamatuji jako jednoho z protagonistů kolem samizdatové Revolver Revue. Nechci malovat pověstného „čerta na zeď ", ale když se od kultury a vzdělání odvracejí na pravici i tito lidé, pak je již opravdu vše špatně. Je to viditelný příznak naprostého selhání konzervativní politiky, po které jsme v CDK vždy volali, známkou rezignace na hodnoty a rozlišování toho, co je pro dobro a zdraví společnosti důležité a co nikoli.

Už dlouho si všímám u řady politiků na pravici jedné zvláště nehezké vlastnosti. V běžném politickém provozu se chovají neliberálně, často ustupují tlaku organizovaných zájmových skupin, bezstarostně roztáčejí spirálu přerozdělování a množí byrokracii. Když ale přijde řeč na kulturu - která je u nás ve srovnání s civilizovanými zeměmi skutečně chudou popelkou - ti samí lidé náhle ožívají, probouzí se v nich nekompromisní „pravičácký instinkt" a z rukávu začínají sypat nejrůznější pseudoliberální klišé, například o tom, že vydávání knih či divadlo je byznys jako každý jiný.

Opravdu si je z hlediska zájmu a prospěchu společnosti vše rovné, že by vše mělo podléhat stejnému zdanění? Učebnice na knihkupeckém pultě, lék v lékárně, vystřelovací nůž v prodejně zbraní, sado-maso pomůcky či latexové spodní prádlo v sexshopu? Nejsem ekonom, ale sníženou sazbu DPH jsem vždy chápal jako ekonomický nástroj, jímž může stát něco ovlivnit, některým důležitým věcem alespoň trochu pomoci. A současně vyslat k lidem signál, co pokládá za důležité a správné a co nikoli. Politika se přece odehrává i ve sféře symbolů, možná hlavně v ní. Nerozumím tomu, proč se vláda tohoto nástroje zříká a co tím chce získat, a už vůbec nechápu, proč to vydává za pokrok, když dvě i tři daňové sazby jsou v Evropě standardem. Chceme se stát evropskou avantgardou v oblasti DPH? Skutečně si znovu musíme klást otázku, zda zdaňovat slovo, informace, vědomosti, kterou má například Velká Británie, kolébka demokracie a moderní civilizace, vyřešenou od roku 1855 právě nulovou sazbou? Přemýšlí vláda vůbec o důsledcích svých kroků?

Jeden známý český sociolog (s nímž jinak obvykle silně nesouhlasím) napsal před časem bonmot, jenž dobře vystihuje podstatu narychlo ušité druhé verze vládního návrhu na sjednocení DPH. Budeme mít sice dražší knihy, léky a potraviny, ale zato nám zlevní golfové hole, vodní skútry a grilovací soupravy. Mám obavu, že drtivá většina pravicových politiků bere do rukou častěji poslední tři jmenované luxusní věci než obyčejnou knihu, pokud se kdy knihy vůbec dotknou. A právě proto dělají takovou politiku, jakou dělají. A těch několik čestných výjimek se tomuto trendu bohužel přizpůsobuje.