Editorial

Spolu s koncem roku každoročně znovu a znovu cítíme, že se blížíme k největšímu svátku, který snad nejvíc ze všech spojuje naše národní společenství napříč stavy, vyznáními, politickými názory a téměř všemi myslitelnými společenskými děleními.
Se svátky - ať mají podobu svátků státních či dnů pracovního klidu - máme obecně problém. Buďto je neuznáváme a ignorujeme, nebo naopak uznáváme, jen jaksi nevíme, jak konkrétně máme vtisknout sváteční rys do běhu onoho dne. Přiřazení konkrétního svátku do jedné z těchto skupin pak závisí na naší světonázorové a jiné orientaci. To, co je pro jednoho výjimečným dnem, patří pro druhého do starého železa, a naopak.
Vánoce jsou jiné. Zapomeňme alespoň pro chvíli na to, že jim různí lidé dávají různou náplň. Pro jedny je to připomínka zrození Bohočlověka, Ježíše Krista, zlomový moment v dějinách spásy. Jiní, zmasírovaní antiklerikálními kampaněmi uplynulých let a již i staletí, se vracejí k údajným pohanským kořenům českého a moravského prostoru, jež mají mít pokračování v nejrůznějších lidových zvycích a tradicích, a slaví zimní slunovrat, byť o tři dny posunutý. Další, a asi nejpočetnější, neřeší žádné historické či duchovní zakotvení a „jen" se snaží replikovat kdysi dávno prožívané a třeba i nově objevované, vnímají Vánoce jako svátek společného rodinného krbu, stolu, stromku a dárků.
Přesto všichni dohromady cítíme, že jde o naprosto výjimečné dny, kdy se snažíme být se svými blízkými a uchystat pěkný den a večer plný nejrůznějších symbolů, jimž třeba ani nerozumíme. A vůbec nevadí, že to vše slavíme a děláme především kvůli dětem v našich rodinách. Není krásné, že alespoň někdy a něco děláme kvůli dětem? Nepatří vzpomínky na naše dětské Vánoce k našim emocionálním kotvám?
Ne, člověk se nemůže divit těm, jimž se díky strategiím obchodníků spouštějících předvánoční reklamy okamžitě po Dušičkách (či dnes už spíše po Halloweenu) a distribuujících vánoční televizní program na konci listopadu ke konci prosince tyto svátky protiví. Přesto však když se o Štědrém večeru na obloze rozsvítí Večernice, padá na nás tklivá, romantická, melancholická nálada. A je jedno, jestli jsme se předtím postili a večer korunujeme křesťanským postním jídlem - rybou -, nebo jestli se nezřízeně cpeme celý den a nakonec se zakousneme do vepřového řízku. Důležitý je pocit slavnostnosti večera - toho tajemného svátku... I racionální lidé pak často podléhají atmosféře a dělají zcela iracionální věci, což však patří ke společnému slavení.
Vánoce jsou také asi jediným okamžikem, kdy se ještě (zatím) dozvídáme cosi o postavě jménem Ježíš Kristus či vlastně Ježíšek. Ten ho chce kolébat, jiný donést dvě kožičky, další písní vyznává, že v městě Betlémě Bůh zrozen jest, a ještě jiný se raduje, že člověk jest vykoupen. A dokonce (také opatrně řekněme, že zatím) se s tím vším setkávají i školní děti při hodinách zpěvu a trénování na vánoční akademie a besídky. Rodiny, i ty, jež jinak vyrůstají už několikátou generaci bez institucionálního kontaktu s křesťanstvím, to pak často podpoří společnou návštěvou betléma vystaveného v některém z kostelů či dokonce půlnoční bohoslužby. Snad právě sváteční dny v závěru prosince nejvíce poodhalují v duši našeho národa touhu po krásnu, klidu, lásce, která se jinak v toku všedních dní zdá být nenávratně vyrvána.
Ne, Vánoce skutečně nejsou jedním z řady svátků. Jsou králem/královnou běhu našeho občanského roku, jsou svátkem, který drží naše rodiny, různé generace a celou společnost pohromadě.
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Požehnané Vánoce za celou redakci Kontextů přeje
STANISLAV BALÍK