Editorial

Prezidentské přímé volby přinesly několik zajímavých skutečností. Některé z nich zmiňme:

V první řadě rozhodně znamenaly úbytek klasické politiky ve prospěch politiky veřejného mínění a mediální sféry. Pro někoho to může být radostná zpráva (aktivizace voličů, přítomnost tzv. občanských kandidátů s nezpochybnitelným osobnostním profilem, tematizace každodenních, až bulvárních témat), pro někoho smutný fakt ztráty něčeho kulturně cenného kombinovaný s výraznou polarizací společnosti. Na druhé straně je s podivem, že právě tento typ voleb neznamenal úplnou katastrofu; přece jen převládali kandidáti s určitou zkušeností s praktickou politikou. To je ovšem spíše dáno volební tradicí a vysokým hodnocením symboliky prezidentského úřadu českou společností – v příští volbě se můžeme dočkat kandidátů problematičtějších. Možná budeme ještě s nostalgií vzpomínat na dobráckou tvář Vladimíra Franze nebo na postavu fotogenické Táni Fišerové.

Pozoruhodným jevem je jistě nepochopitelný výpadek ODS ve věci volby přijatelnějšího lídra, eventuálně větší podpory stávajícího kandidáta. S největší pravděpodobností se „zaťaté zuby“ ve věci souhlasu ODS s přímou volbou projevily na nechuti hledat mladšího a razantnějšího kandidáta. V horším případě je to signál, že v ODS žádný takový kandidát neexistuje, nebo že neexistovala větší vůle jej (ji) nalézt. V tomto smyslu je na tom ČSSD mnohem lépe. Její člověk sice také nijak neoslnil a byl handicapován vnitřním rozpolcením strany, nicméně se za měsíce příprav přece jen vyprofiloval v osobnost, s níž může největší levicová strana počítat v budoucnu. I vítězství Miloše Zemana znamenalo zisk určitých bodů pro socialisty v naší zemi, i když jeho levicová rétorika možná občas předchází a přebíjí levicové přesvědčení. Zaváhání ODS je v tomto smyslu trestuhodné a připravuje této straně a jejímu angažmá na pravé straně spektra neradostnou budoucnost.

Druhé místo pro Karla Schwarzenberga má hned několik širších souvislostí: stal se kandidátem pro široké spektrum voličů, dokázal takřka anulovat svou stranickou příslušnost, jeho volební štáb vygeneroval velmi účinnou strategii, postavenou na bagatelizaci kandidátových indispozic. Svým způsobem se také stal přijatelným pokračovatelem politiky Václava Havla – svým ideovým rozkročením i lidským, až veselým přístupem v kampani, která úspěšně zakryla jeho zájem o nejvyšší státní funkci. To vše se ovšem zčásti setřelo ve druhém kole, v němž se poněkud nešťastně připomněly proti­německé stereotypy a obavy ze „zahraničního“ kandidáta, kterých Miloš Zeman s podporou současného prezidenta a jeho rodiny umně využil. Karel Schwarzenberg však předvedl na svou pětasedmdesátku velmi slušný výkon.

Udělení amnestie Václavem Klausem znamenalo také jisté ovlivnění voleb, a sice v tom smyslu, že se pro většinu kandidátů stal současný prezident ještě větším „referenčním bodem“, než by byl bez amnestie. Kandidáti se tak mohli nejen ohánět minulými Klausovými chybami a například kritizovat členy jeho nejbližšího týmu, ale například i rozšafně mluvit o tom, jak by sami instituci amnestie nepoužívali, a jak by jejich výkon funkce byl tudíž neskonale spravedlivější. Absence nějakého racionálnějšího přístupu v této věci byla evidentní, což nikomu nevadilo – v lidové zábavě typu „chléb a hry“ by nakonec vysoký stupeň racionálního přístupu mohl očekávat pouze naivka.

Pokud už jsme u obrazu antického cirku: palec dolů by si za moderování debat zasloužil Václav Moravec, i když byl k vidění a slyšení jeho občasný vtipný postřeh. Uřídit diskusi s devíti účastníky není žádná legrace, divák měl však občas pocit, že pan moderátor by případně také rád sám kandidoval. To ovšem neplatí o všech redaktorech zapojených do moderace voleb, není také pravda, že by byli všem nedostatkům na vině pouze novináři. Těžko jim vyčítat, že využili maximálně možností, které tak monstrózní akce poskytla. Standardní heslo českých médií, které zní „nachytat za každou cenu politika na švestkách“, případně ostřeji „sestřel si svého politika“, se ale mohlo znovu aktivizovat a řádně uplatnit.

Ať už by si do hradního křesla sedl kterýkoli ze dvou vítězů prvního kola, existuje instituce, v níž by se ozvalo jedno velké oddechnutí. Obtížný kritik současné podoby evropského sjednocení předá svůj úřad lidem, kteří slibují větší vstřícnost Bruselu – snad se u Miloše Zemana dá čekat poněkud aktivnější role v této oblasti, pokud nezůstane u proklamativních předvolebních hesel a dojde mu, co je současná Evropa zač. Jinak se do nových prezidentských fanfár zaplete Óda na radost, při jejíchž tónech nyní obestírá duši chlad.

Volba Miloše Zemana neznamená žádnou morální katastrofu pro český stát a společnost, podobně jako by volba Karla Schwarzenberga nebyla výprodejem české země sudetoněmeckým či jiným cizákům, jak se občany snažili před volbami přesvědčovat jejich odpůrci. Oba pánové měli a mají své přednosti a nedostatky, osobní i politické, démonizace některého z nich by však znamenala zhoršení společenského klimatu. Možno ovšem dodat: až do příští mediální kauzy. Neboť dnešní česká společnost, zvláště její emocemi nabité elity, se pohybuje jako skokan od jedné mediální show ke druhé.